BBC: Oslabila Trumpova válka proti Íránu nenapravitelně Spojené státy?
22. 6. 2026
čas čtení
18 minut
Moderátor, The World this Weekend, BBC Radio 4, neděle 21. června 2026, 13 hodin: Téměř 4 měsíce po zahájení operace Epic Fury, rozsáhlého útoku na Írán
zahájeného USA a Izraelem, se americký viceprezident JD Vance sešel s
íránskými vyjednavači ve švýcarském Burgenstocku, kde se snaží najít
dohodu, která by proměnila 60denní příměří v trvalý mír, s nímž by se
obě strany mohly smířit.
I podle závratných měřítek prezidentství
Donalda Trumpa se válka s Íránem vyznačuje takovými zvraty v
deklarovaných záměrech, že pochopit její cíle je, mírně řečeno, výzvou.
Ještě před pouhými šesti a půl měsíci čerstvě zveřejněná americká
Strategie národní bezpečnosti uváděla, že dny, kdy Blízký východ
dominoval americké zahraniční politice jak v dlouhodobém plánování, tak v
každodenní realizaci, jsou naštěstí pryč. O několik měsíců později byla
proti Íránu zahájena operace Epic Fury.
Trump: "Jedná se o masový teror a my to už nebudeme déle snášet. Od Libanonu přes Jemen a Sýrii až po Irák tento režim vyzbrojoval, cvičil a financoval teroristické milice, které zalily zemi krví a vnitřnostmi."
Moderátor: To, co prezident Trump nazval teroristickými milicemi, nazývá většina ostatního světa íránskými proxies. Právě oni byli předmětem odstavce za odstavcem v prezidentových odůvodněních pro vstup do války, vedle íránského jaderného programu a programu balistických raket.
Trump: "Zničíme jejich rakety a srovnáme jejich raketový průmysl se zemí. Bude opět zcela vyhlazen. Zničíme jejich námořnictvo. Zajistíme, aby teroristické loutky v regionu již nemohly destabilizovat region ani svět, útočit na naše síly a používat své improvizované výbušné zařízení (IED) či silniční bomby, jak se jim někdy říká, k tomu, aby tak vážně zranily a zabily tisíce a tisíce lidí, včetně mnoha Američanů. A zajistíme, aby Írán nezískal jadernou zbraň. Je to velmi jednoduché poselství. Jadernou zbraň nikdy mít nebudou. Tento režim brzy pozná, že nikdo by neměl zpochybňovat sílu a moc ozbrojených sil Spojených států."
Moderátor: Íránské námořnictvo je definitivně pryč. A Írán se zavázal – a to ne poprvé – že nebude usilovat o jaderné zbraně. V dohodě o příměří ani v jednáních však není nic o balistických raketách a nic o milicích, které z Íránu udělaly regionální mocnost a takovou hrozbu pro jeho sousedy. Místo toho se bude jednat o zrušení sankcí proti Íránu, o uvolnění íránských finančních prostředků po celém světě a o stovky miliard dolarů na rekonstrukční fondy. A mezitím si Írán může podle libosti otevírat a zavírat Hormuzský průliv, klíčový bod pro dodávky paliva a hnojiv. Ve Washingtonu jsou již k dispozici hodnocení Trumpovy dohody a nejsou příznivá.
"Toto bude zapsáno jako obrovská zahraničněpolitická chyba."
"Dát miliardy dolarů teokratickým šílencům, kteří nás chtějí zavraždit, je mimořádně špatný nápad.!
"Využijí je k obnovení svých zásob dronů a raket, k financování Hamásu a Hizballáhu."
"Doufal jsem, že tu práci dotáhne do konce a v podstatě tak tuto hrozbu do budoucna eliminuje."
Moderátor: To byli republikánští senátoři Cassidy, Cruz, Cornyn a Cotton. Jak významný je tedy tento okamžik? Stephen Werthein je vedoucím výzkumníkem v programu American Statecraft v Carnegie Endowment for International Peace a hostujícím přednášejícím na Princetownské univerzitě.
"Jedná se bezpochyby o okamžik, který má potenciál být přelomový. Spojené státy podle mého názoru zcela jasně prohrály válku, kterou se rozhodly vést proti jednomu ze svých nejdéle trvajících protivníků.
Všichni si toho všimli. Nezmizí to jen tak v příštím rozptýlení, které vyvolá Donald Trump. A Spojené státy podstatně oslabily své globální postavení. Před touto válkou se jednalo o teoretickou diskusi o tom, že Spojené státy jsou vojensky přetížené a roztažené na příliš mnoho front. Nyní je to fakt. Spojené státy v této válce spotřebovaly obrovské množství špičkové munice a domnívám se, že výsledkem této války bude, že Írán obnovil odstrašující sílu v regionu, čímž vytvořil potenciál pro nové vyjednávání o regionálním uspořádání na Blízkém východě."
Moderátor: Jak významné je oslabení pozice Spojených států v době, jako je ta současná, kdy existují – dalo by se říci – věrohodní rivalové o globální vedoucí postavení?
"Myslím, že na současné situaci s Íránem je významné to, že se odehrává na pozadí toho, jak prezident Trump vnáší do americké zahraniční politiky pocit nespolehlivosti, což pociťuje každý americký spojenec a partner, a to, jak jsem zmínil, v důsledku nadměrného vynakládání amerických zdrojů nebo střetu mezi stále konkurenceschopnějším světem, který klade nové nároky na americkou zahraniční politiku, a přetrvávající omezenou ochotou amerického politického systému nést náklady na vzdálené války či odstrašování.
Nevíme tedy, co z toho v budoucnu vzejde. Víme však, že Spojené státy nebudou schopny poskytnout špičkovou munici, která byla považována za velmi důležitou pro odstrašení Ruska a Číny. Její doplnění bude trvat roky.
Uvidíme tedy, zda vyčerpání amerických zdrojů a možná i politické vůle a důvěryhodnosti bude mít zásadní vliv na úvahy zejména Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga. Nemyslím si, že je jasné, jaká bude odpověď, ale v příštích několika letech budeme v reálném čase provádět experiment s vysokými sázkami."
Moderátor: Pokud máte chuť sáhnout po jednoduché paralele, právě teď je v módě suezská krize z roku 1956. Okamžik, kdy byla krutě odhalena britská imperiální přeceněnost a její vojenská síla byla beznadějně podkopána politickými proudy té doby.
Střet mezi USA a Íránem je však jiný. Amerika je stále nesporným globálním vojenským gigantem. Nic se ani zdaleka nepřibližuje její schopnosti projektovat sílu po celém světě. A přesto byla donucena uzavřít dohodu, která se vůbec nepodobá té, kterou chtěla, a její armáda není schopna ukončit válku za podmínek, které by se byť jen vzdáleně blížily americkým požadavkům. USA už se v podobné situaci ocitly. Stalo se to za prezidenta Richarda Nixona v roce 1973.
Richard Nixon, prezident Spojených států: Dnes jsme uzavřeli dohodu, která ukončí válku a přinese čestný mír ve Vietnamu a v jihovýchodní Asii.
Moderátor: V 60. a 70. letech byly USA poníženy v asymetrické válce ve Vietnamu a nakonec se stáhly, čímž nechaly své spojence napospas nepříteli. Následovaly roky ústupů. Takzvaný vietnamský syndrom vyvolal úzkostné úvahy o globální roli Ameriky. Ale jak říkají její zastánci, sázky proti Americe se vyplatí jen málokdy.
Reklama: V Americe je opět ráno. A pod vedením prezidenta Reagana je naše země hrdější, silnější a lepší.
Moderátor: Pro velkou část světa a po většinu 20. století nebylo na výběr, na čí stranu se postavit. Ať už jste byli ze Západu či z východní Evropy zbavující se Sovětského svazu, nebo z asijských autokracií přecházejících k demokracii, USA byly ekonomickou, vojenskou a kulturní mocností, ke které se vyplatilo přidat se, a která udržovala globální řád, jenž – až na výjimky – činil své spojence bohatšími, svobodnějšími a bezpečnějšími.
Trump: Jedna věc, kterou se mnou nikdy nezažijete, je válka. Už žádné války, už žádné otřesy. Budeme mít prosperitu a budeme mít mír. No, já válku nezačnu. My války zastavíme.
Moderátor: Po Íránu, po Afghánistánu slíbil Donald Trump konec vojenských dobrodružství. Místo nich však přišly obchodní války, výhrůžky a urážky starých i blízkých spojenců, další podkopávání mezinárodních institucí a norem, na nichž spočívají spojenectví. Vishnu Padmanaban je asijský korespondent a redaktor zpravodajství časopisu The Economist. Podělil se o obecné reakce regionu na tuto navrhovanou dohodu.
"Vyhlídka na mír vyvolala obrovskou úlevu, ale myslím, že lidé stále tak trochu zadržují dech. Opravdu chtějí, aby se tato krize vyřešila co nejrychleji, protože Hormuzský průliv je pro velkou část asijské ekonomické činnosti nesmírně důležitý a tato krize zasáhla země v regionu opravdu tvrdě."
Moderátor: Myslíte si, že tento konflikt a jeho řešení – ať už dočasné, nebo trvalé, to se teprve uvidí – změnilo způsob, jakým lidé v regionu geopoliticky vnímají Ameriku, jak hodnotí její jednání, její úspěchy či neúspěchy a jak by na tyto úspěchy či neúspěchy měli reagovat?
"Po této válce došlo ke změně postoje vůči Americe. K určitým změnám však docházelo i již před ní. Trumpova administrativa zavedla cla, která v regionu vyvolala značné obavy. A obecně lze říci, že Trumpova administrativa do jisté míry změnila strategii Ameriky v Asii. Rozhodně se objevily náznaky, že se Amerika z regionu stahuje. A pokud se na to podíváte, existuje průzkum, který vyšel na začátku tohoto roku a který se ptal elit v jihovýchodní Asii na jejich vnímání USA a Číny.
Přibližně 52 % respondentů uvedlo, že jejich největší obavou je americké vedení. A to ještě předtím, než válka začala. Od války se tato obava ještě zesílila. To jaksi prohloubilo pochybnosti o americkém vedení a spolehlivosti. Panuje pocit, že nyní, když se rozpadl právní řád, se na Ameriku už nemůžeme spolehnout. Válka rozhodně odtlačuje země od Ameriky směrem k Číně, která již byla největším obchodním partnerem pro většinu těchto zemí v tomto regionu."
Moderátor: A co Blízký východ? Jaký dopad to má na region posetý americkými vojenskými základnami, rozdělený podezíravostí a rivalitou, který byl po celá desetiletí předmětem tolika zásahů zvenčí? Velvyslanec Hosam Sarki je náměstkem generálního tajemníka Ligy arabských států, která zastupuje země v severní Africe, státy Perského zálivu a další arabské národy Blízkého východu. Jak těžká byla tato válka pro Blízký východ z ekonomického hlediska?´
"No, je zřejmé, že mnoho zemí utrpělo. Problémy související s účty za plyn, účty za elektřinu a cenou ropy – a samozřejmě vzrostly i životní náklady. Doufáme, že v nadcházejících týdnech a měsících, s uplatňováním příměří, se ekonomické dopady do jisté míry zmírní."
Moderátor: Mnohé země Ligy měly hluboké obavy ohledně Íránu a v otázce své obrany se obracely na USA. Myslíte si, že se to změnilo, a pokud ano, jakým způsobem?
"Celkově převládá silný pocit, že je třeba s USA mluvit upřímně. Musíme si uvědomit, že USA mají možná zájmy i jinde než v tomto regionu."
Moderátor: Pojďme se podívat na uzavřenou dohodu a její širší dopad a na to, zda bude válka s Íránem vnímána spíše jako odhalení politické reality než jako výsledek momentálních vojenských kalkulací. Matthew Kroenig je viceprezidentem a vedoucím ředitelem Scowcroftova centra pro strategii a bezpečnost při Atlantické radě. Dříve působil na ministerstvu obrany a ve zpravodajské komunitě. Karen von Hippelová pracovala mnoho let pro americké ministerstvo zahraničí. Je také bývalou generální ředitelkou Royal United Services Institute. Dobré ráno a dobré odpoledne vám oběma. Matthew Kroenigu, mohl bych začít nejprve s vámi ohledně této dohody? Je těžké ji vykreslit jako vítězství Spojených států, že?
Matthew Kroenig: No, myslím si, že otázka, zda Spojené státy měly tuto válku vůbec začít, je taková, že já osobně bych byl raději, kdyby prezident Trump Írán definitivně zničil. Ale domnívám se, že mnoho komentářů bylo příliš negativních, pokud to posuzujete jako boxerský zápas. Kdo zasadil více úderů? Je zřejmé, že Spojené státy zabily íránského nejvyššího vůdce, velkou část nejvyššího vedení i značnou část armády. Na oplátku Írán pohrozil vysláním dronů do Hormuzského průlivu. Takže si myslím, že Spojené státy skutečně zvítězily. A myslím si, že na tuto dohodu je třeba nahlížet tak, že se skládá ze dvou částí. Několik ustanovení říká, že je třeba začít okamžitě. Ty se týkají otevření průlivu. A pak jsou tu další ustanovení, která se budou realizovat v průběhu 60 dnů, včetně jaderné dohody. A opravdu si myslím, že ty věci, které mají trvat 60 dní, se nestanou. Těžko si představit, že by Írán vzdal svůj jaderný program. Takže to opravdu vnímám jako dohodu o příměří, alespoň prozatím. Spojené státy zasadily několik dobrých úderů a teď říkají, že to prozatím stačí.
Moderátor: Karen von Hippelová, souhlasíte s tímto výkladem?
Karen von Hippelová: Ne tak úplně. Víte, podle mého názoru jsou Spojené státy v podstatě v situaci, kdy se vrací ke stavu před konfliktem, i když ne úplně, protože průlivy samozřejmě nejsou zcela otevřené. Nevíme, zda tam jsou námořní miny, a nevíme, jak dlouho bude trvat jejich odminování. A USA ve skutečnosti nedosáhly žádného z cílů, které si Trump před válkou stanovil. Je však důležité si uvědomit, ustoupit o krok zpět a připomenout si, že tento režim je odporný a že svět, a zejména Blízký východ, by bez íránského režimu byl na tom lépe. Bohužel ale nejsme tam, kde jsme si na začátku tohoto konfliktu mysleli, že budeme.
Moderátor: Můžeme si, Matthew Kronigu, promluvit o tom, jaké to má důsledky pro postavení Spojených států ve světě? Myslíte si, že to změnilo způsob, jakým ostatní země na USA pohlížejí? Nebo pokud to, obecně řečeno, vnímáte jako vítězství, zůstávají USA tam, kde byly předtím, řekl bych.
Matthew Kronig: No, myslím, že to mění způsob, jakým země o Spojených státech smýšlejí. Ale opět si myslím, že je to spíš smíšené. Z negativního hlediska jsou evropští spojenci rozhořčeni, že Spojené státy se více nekoordinovaly. Spojené státy rozhodně spotřebovaly velké množství munice. Na druhou stranu jsme ukázali, že Spojené státy jsou ochotny nasadit vojenskou sílu ve velkém měřítku. Kdybych tedy byl Putinem a uvažoval o útoku na NATO, nebo Čínou uvažující o útoku na Tchaj-wan, musel bych to zohlednit. Navíc si Spojené státy vyzkoušely bojové podmínky na Blízkém východě. Čína už mnoho let nevedla žádnou větší válku. Spojené státy testovaly nové technologie a taktiky, které se budou hodit i jinde. Celkově si myslím, že se díky této válce zlepšily vztahy se státy Perského zálivu. Mnohé z nich se předtím snažily balancovat mezi Íránem a Washingtonem, ale pak Írán opravdu ukázal zuby a zaútočil na všechny své sousedy. Nemyslím si tedy, že by některý z nich věřil, že jejich bezpečnost je zajištěna dobrými vztahy s Teheránem. Takže opět si myslím, že dopad je zde spíše smíšený, ale některé skutečnosti naznačují, že Spojené státy jsou stále globální vojenskou mocností ochotnou použít sílu ve velkém měřítku.
Moderátor: Karen von Hippelová, víte, ti, kdo sázejí proti Americe – a někteří z nich existují –, skutečně vyvozují paralelu s ponížením v Suezském průplavu. Tvrdí, že se to rozšířilo, že to ukázalo, že se Amerika přetáhla a že její imperiální vliv slábne. Souhlasíte s tím?
Karen von Hippelová: No, nejsem si jistá, zda bych to přirovnávala přímo k Suezské krizi, ale Trump rozhodně vypadá, že byl na globální úrovni ponížen. Nemyslím si, že by mu jeho slova věřilo mnoho lidí. Zdá se zcela zřejmé, že ustoupil kvůli ceně ropy a také proto, že americká ekonomika i světové ekonomiky tímto konfliktem trpí. Moc toho nedosáhl. Také si myslím, že země Perského zálivu jsou rozhořčené, že je Spojené státy více neochránily, když na ně Írán útočil. A domnívám se, že v budoucnu si budou jistit záda – ne nutně s Íránem, jak vysvětloval Matthew, ale spíše se budou přiklánět k Číně a nechají si otevřené možnosti. Nemyslím si, že mají jinou volbu než se spojit s USA, ale v budoucnu se nebudou spoléhat výhradně na Spojené státy.
Moderátor: Matthewe, mohl byste stručně zopakovat, co jste řekl o příměří na příštích 60 dní? Očekáváte, že by se to mohlo znovu rozhořet?
Matthew Kronig: Myslím, že existují tři možnosti. Jednou z nich je, že se nám podaří dosáhnout nějaké dohody, která vyřeší jadernou otázku. To považuji za velmi nepravděpodobné. Další možností je, že se vrátíme k jakémusi status quo, které v podstatě panovalo v posledních několika týdnech, nikoli k návratu k plnohodnotným bojům. Třetí možností je podle mě návrat ke konfliktu. Rivalita mezi USA a Íránem trvá už od roku 1979 a nemyslím si, že dnes skončí.
236
Diskuse