Když politici míří na ČT24, zasáhnou Déčko, Vltavu i paměť země

23. 6. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut

Debata o České televizi a Českém rozhlase má jednu pohodlnou lež. Pokaždé, když se řekne Česká televize, část politiků chce, aby si lidé představili ČT24. Pokaždé, když se řekne Český rozhlas, mají si představit politický rozhovor na Radiožurnálu nebo na Plusu. Tak se z velké veřejné instituce udělá jeden obličej. S jedním obličejem se válčí lépe.

 
Jestli má někdo výhrady ke zpravodajství České televize, nechť je řekne. Já mám: myslím, že neukazují správně palestinskou stranu toho izraelského masakru. Ale také nesouhlasím s obdivem mé matky k Ronaldovi Reaganovi... ale kvůli tomu ji z WhatsAppu neodstraním. 

 


A jestli má někdo výhrady k rozhovorům Českého rozhlasu, nechť je doloží. Veřejnoprávní média nejsou svaté obrázky. Nejsou klášter. Nejsou katedrála, kde se smí jen šeptat. Jenže kritika není fiskální gilotina.

Současná politická válka se tváří jako válka s ČT24 a se zpravodajskými redakcemi. Účet ale nedostane jen ČT24. Účet dostane celá Česká televize. Účet dostane celý Český rozhlas. A ten účet nakonec zaplatí divák, posluchač a občan, který si dnes možná myslí, že se ho to netýká, protože večer sleduje raději Netflix a zprávy čte na telefonu.

Česká televize není jen politické studio. Je to také Déčko, kde stát ještě neodevzdal dítě algoritmu. Je to ČT art, kde kultura nemusí prosit o místo mezi reklamou na matrace a soutěží o plastový gril. Je to ČT sport, který drží při životě i sporty, jež by komerční televize ukázala jen tehdy, kdyby se hrály v bikinách nebo s miliardářem v lóži.

Česká televize je také archiv. A archiv není sklad starého obrazu. Archiv je paměť, kterou národ potřebuje právě tehdy, když mu někdo začne vysvětlovat, že minulost byla jiná.

Český rozhlas se nedá zmenšit na několik politických rozhovorů. Rozhlas je Vltava. Rozhlas jsou regionální stanice. Rozhlas jsou hry, četby, dokumenty a hlasy lidí, kteří by se do televizního studia nikdy nedostali. Rozhlas je médium, které v krizové chvíli funguje jinak než sociální síť. Nepotřebuje se tvářit jako záchrana civilizace. Právě proto jí někdy je.

Tady je jádro celé věci. Politik neřekne: bereme peníze dětskému vysílání. Politik neřekne: omezíme kulturu. Politik neřekne: regiony a menší žánry nás nezajímají. Politik řekne: zrušíme poplatky. Politik řekne: lidem ulevíme. Politik řekne: televize a rozhlas si musejí zvyknout šetřit.

Vládní návrh ruší mediální poplatky a převádí financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet. Na papíře to může vypadat technicky. Ve skutečnosti se tím mění vztah mezi institucí veřejné služby a politickou mocí. Média, která mají kontrolovat stát, mají začít čekat na peníze ze státní kasy.

To není modernizace. To je vodítko v účetní podobě.

Koncesionářský poplatek je nemilý, protože je vidět. Člověk ho platí a ví, že ho platí. Rozpočtové financování je pohodlnější, protože mizí v mlze státu. Občan má pocit, že už neplatí. Ve skutečnosti platí dál, jen přes jinou kapsu. Rozdíl je v tom, že mezi občana a médium se postaví vláda.

A vláda má vždycky náladu.

Jedna vláda může být velkorysá. Druhá může být mstivá. Třetí může říkat, že jen šetří. Čtvrtá může tvrdit, že pouze napravuje chyby minulosti. Veřejnoprávní média ale nemohou plánovat veřejnou službu podle politického počasí.

Právě proto evropská pravidla mluví o financování, které má být přiměřené, udržitelné a předvídatelné. To nejsou ozdobná slova pro bruselské semináře. To je praktická ochrana před tím, aby se každý rok z veřejné služby nestala žadatelka před dveřmi ministerstva financí.

V české debatě se ale často záměrně plete veřejnoprávnost s oblibou. Jako by smyslem veřejnoprávních médií bylo, aby je měl každý rád. To je nesmysl. Veřejná služba nemá být oblíbená jako zmrzlina. Má být dostupná, nezávislá a užitečná i pro člověka, který se s ní zrovna hádá.

Mně také nemusí být každý pořad ČT24 sympatický. Nemusí se mi líbit každý tón moderátora. Mohu mít výhrady k pražské uzavřenosti některých debat. Mohu vidět, že veřejnoprávní média někdy mluví jazykem svého vlastního sociálního akvária. Ale z toho neplyne, že je máme hodit do politického výběhu. Naopak. Právě proto, že veřejnoprávní média dělají chyby, potřebují kontrolu. Jenže kontrola má být veřejná, odborná a transparentní. Nemá být rozpočtovou ranou vedenou tak, aby si příští redaktor před otázkou ministrovi vzpomněl na příští rozpočet.

To je rozdíl mezi reformou a ochočením. Reforma řekne, co je špatně, proč je to špatně a jak se to má opravit. Ochočení řekne: peníze dostanete, když budete hodní.

A ještě horší je, že trest za údajné hříchy zpravodajství dopadne na části institucí, které s politickou válkou nemají nic společného. Když se seškrtá televize, nezmizí jen jedna debata v devět večer. Zmizí dokument, který se nenatočí. Zmizí dětský projekt, který nikdo komerční nezaplatí. Zmizí kulturní pořad, který nemá být výdělečný, protože jeho smyslem není prodat prací prášek.

Když se seškrtá rozhlas, nezmizí jen komentář, který rozčílil poslance. Zmizí regionální práce. Zmizí rozhlasová hra. Zmizí prostor pro pomalejší řeč, kterou komerční prostředí neumí ocenit, protože ji neumí okamžitě zpeněžit.

Veřejná média nejsou luxus. Jsou pojistka proti úplné privatizaci veřejného prostoru. Bez nich bude všechno buď komerční, nebo politické. Komerční prostor se ptá, kolik vyděláš. Politický prostor se ptá, komu sloužíš. Veřejná služba má být ten třetí prostor, kde odpověď zní: nikomu z nich.

Veřejnost by neměla naletět na trik, že útok na financování je jen spor o efektivitu. Kdyby šlo pouze o efektivitu, začalo by se auditem, debatou o službě a jasným plánem. Nezačínalo by se politickým přesunem peněz do státního rozpočtu a částkou, která instituce oslabí ještě před tím, než se vůbec seriózně řekne, co mají dělat jinak.

To je jako říct lékaři, že má léčit lépe, a současně mu sebrat kyslík z operačního sálu.

Česká společnost má plné právo diskutovat o tom, jaká má být ČT24. Má plné právo diskutovat o tom, jak má Český rozhlas vést politické rozhovory. Má plné právo chtít méně arogance, více odvahy a méně pohodlných rituálů. Ale jestli kvůli hněvu na jednu obrazovku oslabí celý systém, nebude to reforma médií. Bude to kulturní vandalismus.

Až příště někdo řekne, že Česká televize má dostat méně, protože se mu nelíbí její zpravodajství, je třeba se zeptat jednoduše: proč má za ČT24 platit Déčko? Proč má za politický rozhovor platit Vltava? Proč má za jednu reportáž platit regionální vysílání? Proč má za moderátora, který někoho rozčílil, platit archiv?

To nejsou sentimentální otázky. To jsou otázky veřejné služby. Veřejnoprávní média nejsou od toho, aby byla milována. Jsou od toho, aby přežila i vlády, které je nemilují. A právě to je důvod, proč jim vlády nesmějí držet peněženku u krku. 

1
Vytisknout
238

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2026