Ginsbergova báseň Kadiš a velikonoční vzkříšení

4. 4. 2026 / Boris Cvek

A protože dnes žijeme v době mnoha utrpení, včetně systémového selhání státu v pomoci našim těžce postiženým bližním, myslím, že můj starý text k básni Kadiš (kadiš znamená židovský chvalozpěv na Boha) je aktuální velikonočně i společensky. Ale nejprve pár slov k básni samotné (už si nepamatuji, z jaké knihy jsem tehdy, možná to byl konec 90. let, text básně citoval; v každém případě je volně dostupný na internetu, a dnes bych se za svými zády v knihovně obrátil ke knize Karma červená, bílá a modrá, Mladá fronta 2001, str. 112).

Ginsbergova matka Naomi byla vážně duševně nemocná, procházela strašným utrpením, sebevražednými záchvaty, stihomamy… byla „léčená“ tehdejší nelidskou psychiatrií (shodou okolností před pár dny bylo výročí triumfu Kukaččího hnízda v oskarovém klání). Báseň Kadiš byla publikovaná v roce 1961. A teď následuje to, co jsem kdysi psal o Kadiši, jen jedno slovo jsem zaměnil („měšťák“):

„Víme o světovém utrpení, víme o tom, že mnozí z nás umírají v mukách, že mnozí trpí ztrátou nejbližších, ba možná to sami prožíváme na sobě… ale co si s tím máme počít bez náboženské otázky, v banalitě všeho a všech, v pouhém konzumování, zaměřeném na to, co je tady a teď? Dělat se, že to neexistuje. Zapomenout na Naomi jako Faust utekl od myšlenek na Markétku za Helenou. A postmoderna je poslední stádium takového útěku, je to útěk před útěkem. Faustova vášeň po Heleně i po službě lidstvu je na obtíž, zůstává z ní jen kocovina, strach ze všeho, co komplikuje život nad horizont přítomnosti, čili z lidí se stávají Čapkovi mloci. Kadiš je přitom ruka vložená do rány, popření a odmítnutí jakéhokoli útěku, je Markétčiným vítězstvím nad Faustem.

Kadiš není příběh utrpení, takových je ostatně spoustu, není bojem za trpící proti trýznitelům (i když i takové tóny obsahuje), není ani meditací nad bolestí, jak a proč existuje a jaký může mít její existence důvod. Kadiš není nadějí v přemožení bolesti. Není ani výkřikem beznadějné trýzně. Ginsberg, podobně jako v případě Carla Solomona (BC: tomu je věnováno Kvílení), je se svou matkou, je na její straně, nenechává její příběh být, ale bere ho, probodává jej do sebe v celé hrůze, v celé jeho konečné beznaději. Naomi je přece mrtvá. Mohl by ji zalhat a zamazat tak, aby se svět zdál přece jen lepší, aby mohl vzpomínat bez bolesti. Ostatně existuje ve světě reklam (tím se míní ten svět útěků v plné své šíři) utrpení a smrt? Kadiš nepřináší kritiku, analýzu, rozbor, je mimo postmoderní svět neustálého zpochybňování, obracení pojmů v protipojmy, čarování a kouzlení, které se ze všeho nejméně chce zamazat, dotknout, ulpět. Kadiš vášnivě lpí. Lpí na trpícím.

Postmoderní filozof řekne: morální kýč! Hlavně si nezadat, nepropadnout nějaké víře či citu, být si vědom protiargumentů a relativnosti tezí. A tak ani intelektuál, ani konzument nemůžou Kadiši rozumět. Nerozumí mu ani církve, protože trčí kdesi v minulosti nebo dávno už nevěří v to, co hlásaly. Ecce homo (ib): „A tam na sálech – později jsem tam často chodil – staré katatonické dámy, šedivé jako mrak nebo popel nebo zdi – seděly a pobroukávaly si na podlaze – Křesla – a ty vrásčité čarodějnice se plazily, žalovaly – žebraly o mé třináctileté milosrdenství – / „Vem mě domů“ někdy jsem šel sám a hledal ztracenou Naomi, která dostávala Šok – a chtěl jsem říct „Ne, mami, seš bláznivá – Věř doktorům –“ Šokem se míní elektrošok, tehdy metoda v psychiatrické léčebné praxi ne neobvyklá.

Kadiš utrpení nepřehání, ukazuje ho v jeho historické a fyziologické banalitě. Ba dalo by se říci, že je to cynické, neromantické. Ale ve skutečnosti je jako Markétčina svatost, jako svatost té, jež utonula v bolesti a v hříchu, vyvržená lhostejností, zavražděná povrchním Faustem, aby vstala z mrtvých jako výraz lpící, nekonečné lásky. Kadiš je Goghovo ucho, je to Proustova „kobka“, je to Kafkova úzkost, je to koruna, vyvrcholení moderního umění, jež se staví proti pokrytectví za autentického člověka. Kadiš nelze rozebírat, je to báseň, která je v dějinách lidstva zcela výjimečná a která by byla nemyslitelná v dobách, kdy člověk byl ještě v plné míře konfrontován se svou vržeností. Ginsberg má dost prožitého materiálu, nechává tu proudit všechno, protože je s Naomi. Tohle se stalo člověku. 

Ecce homo (ib.): „Jednou v noci nenadálý záchvat – hluk, který dělala v koupelně – jako by v ní vraždili duši – křeče a z úst jí jdou rudé zvratky – vzadu z ní stříká řídká stolice – na čtyřech před záchodovou mísou – moč jí teče mezi nohama – opuštěná a zvracející na kachlíčkové podlaze pomazané jejími černými fekáliemi – neomdlela – / Ve čtyřiceti, s křečovými žilami, nahá, tlustá, odsouzená, schovává se venku před dveřmi bytu, u zdviže, volá Policii, volá Růženu, přítelkyni z dětství, aby jí přišla na pomoc…“

Nejdůležitější součástí hledání odpovědi na Ecce homo je vůbec pustit si ho k tělu, probodnout se jím. Ano, dá se tu pokrčit rameny a schovat se, dá se předstírat, že to, co popisuje Baudelaire ve Zdechlině, jsou jen představy, kdežto zdechlina je fakticky jen kus hnijícího masa. Lze říci, že svět prostě takový je a že někdo má smůlu a jiný ne. Lze se snažit o to, aby utrpení bylo na světě stále méně. Ale co Naomi? Je nekonečně důležitá? Někdo by řekl: ale je-li nekonečně důležitá pro Boha, proč to Bůh připustil? A člověk si myslí, že zde na tomto místě porazil Boha, ale místo toho se ocitl sám s banalitou utrpení, zla a smrti. To by mohlo být camusovsky heroické pouze v případě, že Bůh je únik a přistoupení na absurditu je poctivost. Co je však poctivého na tom, když si člověk myslí, že ví, že Bůh selhal? Co člověk ví, co poctivě může soudit, posoudit a odsoudit? Boha?

A kdy je Bůh únik? Když je nástrojem, štítem z tezí, dogmat a teorií, když je udělán k našemu obrazu a my ho dokážeme soudit, směřovat, vyvolávat jak ducha Aladinovy lampy. Bůh je únik v obřadech, předstírání, v hierarchii, v teologické učenosti. Ale není únikem tam, kde člověk prohrál na hlavu. Kde byl umučen a pohřben (ecce homo). Ti, co šli do Emauz, i ti, co šli ke hrobu, už vlastně nevěřili. Říkalo se přece ještě na Golgotě: kdybys byl Syn Boží, přece by tě sundal! A Bůh ho nesundal. Člověk řekne: copak Bohu na něm mohlo nekonečně záležet? Člověk může nevěřit, zoufat si, rouhat se, topit se v hříchu, odsoudit Boha a zbavit se jej. Nemůže ale Bohu zabránit v tom, co Bůh chce učinit.

Kadiš se ke konci stává oslavnou meditací nad Bohem a v Bohu nad Naomi. Bůh jako záruka svatosti všeho. Bůh, kterému na Naomi nekonečně záleží, i když to tak nevypadá, Bůh, který z římské šibenice udělal symbol svatosti. Bůh, který neřekl své poslední slovo. A tak čteme v Hymnusu i tato slova (ib.): „Požehnaná buď ty Naomi v slzách! Požehnaná buď ty Naomi v hrůzách! Požehnaná Požehnaná Požehnaná v nemoci! / Požehnaná buď ty Naomi ve Špitálech! Požehnaná buď ty Naomi v samotě! Požehnaný buď tvůj triumf! Požehnány buďte tvé mříže! Požehnaná buď osamělost tvých posledních let! / Požehnaný buď tvůj pád! Požehnaná buď tvá mrtvice! Požehnáno buď tvoje uzavřené oko! / Požehnaná buď vychrtlost tvých tváří! Požehnaná tvoje povadlá stehna!“ Těžko najít silnější popření a odmítnutí dnešní kultury, dnešního ateismu i dnešního teismu, dnešních náboženských radikálů i levicových a nelevicových intelektuálů, popmusic, konzumu, života, který nevidí přes okna nemocnic nebo márnic. Ginsberg je daleko, moc daleko před námi. Je pro člověka a proti mlokovi – ale jsme my ještě lidé?“

Text vyšel ve 24. čísle časopisu Téma (gasbag.wz.cz/tema) v září 2007, ale je dost možná o hodně starší, to už nedokážu říci. V každém případě tohle chápání Ginsbergovy poezie u mě vzniklo v letech 1997-1998.