Deset dní do Maďarských voleb

2. 4. 2026 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty
Za deset dní čekají Maďarsko parlamentní volby. Poprvé za dekádu to vypadá, že by proti Viktoru Orbánovi, který si z desetimilionové země udělal za šestnáct let své vlády cosi na způsob osobního pašalíku, mohl mít někdo šanci. Tímto vyzyvatelem je strana Tisza, která i v poslední průzkumech z konce března vede až o jedenáct procentních bodů. Její lídr Péter Magyar původně také vyšel ze stáje Fideszu – což je ostatně patrně jeden z důvodů, proč má šanci na vítězství. Většina Maďarů nechce dramatickou změnu o sto osmdesát stupňů, spíš touží po ekonomickém ozdravení země a omezení korupce. Nemalá část voličů je ale stále nerozhodnutá, a uplynulé měsíce ukázaly, že Orbána ani nenapadlo hrát čistě, a je možné, že se v závěru kampaně pokusí vyrukovat s nějakou „tajnou zbraní“, která by mu zajistila vítězství.

Výsledky maďarských voleb budou důležité i pro nás. Pokud Orbán prohraje, padne nejvýznamnější opora východoevropské reakce, muž, který dalším aspirujícím autoritářům ukazoval cestu, a, přes všechen oportunismus a nepotismus, silný lídr, který před sebou měl jasnou vizi. 

Což lze možná říci o Jarosławu Kaczyńském, ale sotva to už platí o zbylých Orbánových souputnících ze zemí Visegrádu, úřadujících premiérech Robertu Ficovi a Andreji Babišovi. Fico se stal plnokrevným nacionalistickým konzervativcem a odpůrcem Bruselu až po (dočasném) krachu kleptokratickéstruktury, kterou nevytvořil, ale pomáhala udržovat v chodu. Do čela země se vrátil tak trochu z nezbytí, když se před ním postupně zavíraly všechny ostatní cesty, a zdálo se téměř nevyhnutelné, že se buď vrátí k moci, nebo skončí za mřížemi. 

Babišův příklon k nacionalistickému konzervatismu je jiného druhu. Není založen ani ideově, ani není (částečně) vynucený, nýbrž je zcela konjukturalistický. Málokdo z těch, kteří zapomněli na jeho předchozí politické převleky, může pochybovat o tom, že kdyby se veřejné mínění obrátilo, byl by Babiš obratem největším příznivcem Bruselu, a ve svýchvideích by tančil zahalený do duhové vlajky a volal po zásobování Ukrajiny zbraněmi vyráběnými pomocí elektřiny z větrných elektráren.

Pokud se Orbánovi podaří udržet se u moci, nepochybně posílí odhodlání Fica a Babiše tvořit kolem něj (tu více tu méně jednotný) blok unijních potížistu. Pokud skončí, bude jejich pozice o poznání těžší, protože ani jeden z nich není autentickým tahounem (východo)evropské reakce.

I v takovém případě to však bude znamenat v probíhající „hře o Evropu“ nanejvýš oddechový čas. V příštím roce čekají Francii v dubnu prezidentské volby a na podzim Polsko volby parlamentní. V prvním případě se do Elysejského paláce může dostat kandidát Národního sjednocení Jordan Bardella, v tom druhém se do čela našeho severního souseda může vrátit strana Právo a spravedlnost. Důležité budou hlavně volbyfrancouzské, protože Francie tvoří spolu s Německem mocensko-ekonomické jádro Evropské unie, a aktuálně také jedinou unijní vojenskou mocnost disponující jaderným arzenálem. 

Hlavní problémem je ale povaha zmíněné hry, v níž je osud Evropské unie stále na vážkách. Právě Francie je dobrý příklad: neustále mobilizace všech ostatních proti nacionalistům udržuje u moci liberální střed, který však není ochoten přijít s politikami, jež by dokázaly čelit zdrojům růstu podpory nacionalistů. V takové situaci je vítězství Národního sjednocení jen otázkou času. Zažehnávání příznaků bez léčení příčin vede totiž obvykle jen k oslabení organismu, který pak neléčena choroba zachvátí tím snadněji.

0
Vytisknout
242

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2026