Nejde o válku o území – Rusko má zcela jiný plán

10. 12. 2025

"Doslova bojují o 30–50 km dlouhý pás v Doněcku, což je zhruba 20 % regionu stále pod ukrajinskou kontrolou a nyní je ústřední otázkou jednání," řekl Marco Rubio na Fox News 2. prosince. Tato slova odhalují hluboké nepochopení cílů, které Rusko sleduje.

Doslovně řečeno americký ministr zahraničí načrtl zrnko pravdy: Rusko skutečně potřebuje tato území, aby vyhlásilo propagandistické vítězství, jak interně, tak navenek. Ruský diktátor prohlásil, že samozvané takzvané "lidové republiky" Doněck a Luhansk budou v každém případě "osvobozeny". Znamená to, že je to Putinův hlavní cíl? Ne.

Jaký je tedy cíl Ruska?

Diktátor své úmysly oznámil už před lety a opakoval je v měsících před invazí v roce 2022. Putin poprvé odhalil své ambice na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kde oznámil návrat k imperiální politice a odmítl evropskou bezpečnostní architekturu.

Text tohoto projevu se znovu objevil na webových stránkách ruských ambasád v roce 2014, kdy začalo roztrhávání Ukrajiny a Rusko anektovalo Krym a obsadilo části východu. Ruský vůdce tuto trajektorii potvrdil znovu o rok později na summitu NATO v Bukurešti. Při zpětném pohledu si lze vzpomenout na chlad mezi evropskými politiky – ale nikdo jeho slova nebral dostatečně vážně, aby jednal rozhodně. Naopak, pokračovali ve snaze uklidnit Rusko. Stačí si připomenout Obamův reset nebo německou energetickou politiku korunovanou plynovody Nord Stream.

Evropské a další demokratické státy fungují v krátkých plánovacích cyklech formovaných volbami. Rusko je pravý opak. Dlouhodobá povaha kremelské strategie – která byla více než deset let cíleně prosazována vojenskou agresí a hybridními operacemi – je skutečným problémem. Proto je narativ o "boji o 30–50 km dlouhém pásu" pro Moskvu výhodný. Západní partneři se ptají, zda má smysl investovat obrovské finanční a lidské zdroje do obrany zdevastovaného území.

Institut pro studium války nedávno oznámil, že Rusko od roku 2023 zabralo asi 1 % ukrajinského území – čímž se celkový podíl, včetně dříve nelegálně anektovaných oblastí, zvýšil na 20 % země. Dnes Rusko okupuje méně území než na začátku invaze, před ukrajinskou protiofenzívou v roce 2022.

Ačkoliv je každá ztráta bolestivá – nejen územní – tempo ruských zisků je sotva znatelné. Jejich uznání by však znamenalo druhé rozdělení Ukrajiny. Jen naivní pozorovatel by mohl uvěřit, že Rusko nebude usilovat o třetí možnost. Kreml postupuje strategií "salámu": odebírá Ukrajině území a politicky ji destabilizuje. A právě zde spočívá klíč. Pro Ukrajinu je cílem Ruska politické podrobení – zbavení suverenity a v Kyjevě instalace loutkové vlády závislé na Moskvě. Je to návrat k modelu, který přetrval po staletí až do roku 1991. Pro východní křídlo NATO je cílem oslabení a destabilizace – obnovení ruské vlivové sféry.

Válka za nezávislost Ukrajiny a ruská výzva Západu

Další projevy výzvy, kterou Rusko představuje – nejen pro Ukrajinu, ale i pro Západ – zahrnují hybridní operace: žhářské útoky, sabotáže, kybernetické útoky, vyhazování železničních tratí v Polsku, rušení GPS nad Baltským mořem a pokládání bomb do nákladních letadel. Seznam hrozeb pod prahem [otevřeného ozbrojeného nepřátelství] je dlouhý. Pokud by někdo uvažoval o území, mohl by absurdně usoudit, že Rusko chce obsadit města v Polsku, jako je Białystok.

Kreml ve skutečnosti chce, aby společnosti na východním křídle NATO žily ve strachu, polarizovaly se a sledovaly rostoucí podporu protizápadních, protiukrajinských a více či méně otevřeně proruských politických sil. I to je metoda, jak dosáhnout svých cílů; armáda a vztyčování vlajky nejsou jedinými nástroji.

Stojí také za připomenutí, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu, když Kyjev začal mizet z jeho orbity – když reformní myšlení zakořenilo, procesy identity se zrychlily a dokonce i Viktor Janukovyč odolal úplnému podřízení ukrajinské ekonomiky Moskvě. Rusko tolerovalo podřízenou Ukrajinu, nikoli autonomní. Jakmile si uvědomilo, že ji ztrácí, následovala agrese a pak válka. Oranžová revoluce a Euromajdan byly klíčovými zlomovými body.

Proč panuje tak hluboké nepochopení ruských cílů?

Existuje několik důvodů. Jedním z nich je, že cíle Trumpovy administrativy nejsou v souladu s cíli Ukrajiny ani Evropy. Mezi nimi je i touha po rychlém ukončení války – myšlenka, která je vzhledem k výše uvedenému téměř dětsky naivní.

Dalším problémem je zásadní nedostatek porozumění Rusku ve Washingtonu. Americká politická třída Rusko nevnímá jako vážný stát, mnozí si nedokážou představit, že "čerpací stanice vydávající se za zemi", jak to kdysi nazval zesnulý senátor John McCain, by mohla představovat skutečnou výzvu pro Ameriku. A přesto to tak je. To je patrné v nové Národní bezpečnostní strategii: Rusko není považováno za hrozbu, zdůrazňuje se potřeba strategické rovnováhy a Evropa – navzdory demografickým a ekonomickým výzvám – je stále vnímána jako silnější než Rusko. Pro Ukrajinu nejsou důsledky zdaleka povzbudivé.

Rozdílné zájmy a chybné hodnocení znamenají, že Washington svěřuje jednání spíše Trumpovým důvěrníkům než odborníkům. Je rozumné zpochybňovat, zda Steve Witkoff a Jared Kushner dokážou efektivně vyjednávat s Kremlem. Americké transakční myšlení a logika "uzavírání dohod" nemusí být nutně sdíleny ruskou politickou elitou, kterou formovala KGB. Kdyby tomu tak bylo, Moskva by už dávno přijala dohodu – zvláště když dostupné informace naznačují, že nabídky byly atraktivní. Skutečnost, že Rusko nezměnilo svůj kurz navzdory přísným sankčním balíčkům, včetně amerických sankcí vůči Rosněfti a Lukoilu, to potvrzuje.

Vráťme se k Rubiovu prohlášení: pokud americký politik známý jestřábími názory na Rusko nerozumí – nebo předstírá, že nerozumí – skutečným cílům Kremlu, pak úroveň porozumění mezi ostatními představiteli administrativy a vyjednavači může být ještě horší. Rusko už léta postupně obnovuje svůj vliv a útočí na nové státy. Západ mezitím zůstává hluboce zmatený a opakovaně hledá dohodu s Moskvou.

To není nic nového. Západní ruka natažená k Rusku sahá až do 90. let. Tehdy se objevila myšlenka Evropy "od Lisabonu po Vladivostok". Místo usilování o integraci se však Rusko rozhodlo bombardovat Groznyj a vést válku v Čečensku. Pro Ukrajinu, jak mi nedávno popsal jeden vysoký ukrajinský diplomat, je to stále "těžká cesta".

Zdroj v angličtině: ZDE