Takže co bude, Evropo?
11. 12. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Trumpovy útoky na Evropu jsou jako studená sprcha. Bolí, šokuje, ale možná právě to tento kontinent potřebuje. Protože když si Evropané odstraní urážku a podívají se do zrcadla, uvidí tam něco fascinujícího: obrovský kontinent s půl miliardou lidí, které spojuje infrastruktura, o níž se v ostatním světě jen sní, vzdělanostní úroveň patří k té nejvyšší na planetě a inovační potenciál, který kdysi změnil svět. A přesto tento kontinent sedí v koutě jako rozmazlené dítě, které čeká, až mu Amerika vyřeší problémy.
Když se díváme na Evropu, vidíme stabilitu, bohatství, vzdělání, technologie. A pak vidíme, jak s tím všechno Evropané nakládají - s nekonečnými debatami, výbory a konzultacemi, zatímco svět kolem nich hraje tvrdou hru o moc. Je načase si přiznat nepohodlnou pravdu: Evropa nemá problém se zdroji. Má problém s odvahou. Naučila se řešit každý konflikt dalším výborem, každou výzvu dalším regulačním rámcem a každé nebezpečí dalším dialogem o dialogu. Zatímco Čína buduje, Rusko útočí a Amerika se stahuje do sebe, Evropa pořád doufá, že všechny problémy vyřeší konsenzem a dobrou vůlí.
Podívejte se na čísla. Evropská unie má větší ekonomiku než Rusko a ekonomiku srovnatelnou s Čínou. Má špičkové univerzity, technologické firmy světové úrovně, průmyslové kapacity, které mohou vyrábět téměř cokoli. Německo samo dokázalo během covidové pandemie přeorientovat výrobu rychlostí, která šokovala i samotné Němce. Francie disponuje jaderným arzenálem a schopností projektovat sílu kamkoli na světě. Severské země jsou průkopníky v digitalizaci a zelených technologiích. Východní Evropa má generaci mladých, technicky vzdělaných lidí, kteří chápou rizika autoritářských režimů lépe než kdokoli na Západě.
A přesto? Přesto Evropané reagují na každou výzvu, jako by je někdo požádal o nemožné. Rusové napadnou Ukrajinu a oni počítají, kolik tanků mohou poslat, aniž by narušili dodavatelské řetězce. Čína ovládá kritické technologie a Brusel vede debaty o tom, zda sankce nejsou příliš konfrontační. Trump jim řekne do očí, že jsou slabí, a oni odpovídají diplomatickými nótami o důležitosti transatlantického partnerství.
Z pohledu někoho, kdo pochází z kontinentu, kde politická stabilita není samozřejmost a kde musíme každý den bojovat s korupcí, násilím a ekonomickou nestabilitou, je tohle skoro urážlivé. Evropa má všechny karty v ruce a hraje je, jako by měla strach z vlastního stínu.
Evropský problém není technický. Je psychologický. Evropané přesvědčili sami sebe, že být civilizovaný znamená být nekonfliktní. Že síla je nemoderní, že národní zájem je něco zaostalého a že nejlepší způsob, jak čelit hrozbám, je doufat, že zmizí, když budou dost dlouho mluvit o hodnotách. Vytvořili si utopii, kde věří, že pokud budou dostatečně rozumní a dostatečně etičtí, svět se jim přizpůsobí.
Co tedy Evropa potřebuje? Ne víc peněz – ty tam jsou. Ne víc mozků – těch mají dost. Potřebuje něco mnohem těžšího: odvahu chtít být mocná. Odvahu přiznat si, že v dnešním světě nestačí být hodný. Že je třeba budovat armády, které něco znamenají. Že je nutné chránit vlastní technologické firmy před zahraničním vytlačením. Že je potřeba být ochotný říct ne, i když to znamená konflikt.
Podívejte se na Polsko. Zatímco západní Evropa ještě před rokem debatovala o tom, jestli poslat Ukrajině tanky, Varšava je posílala, protože Poláci vědí, co znamená žít vedle agresivního souseda. Podívejte se na pobaltské státy, které na obranu dávají procenta HDP, o nichž se západoevropským politikům ani nesní, protože chápou, že svoboda není zadarmo. Podívejte se na Francii, která má dost sebevědomí říct, že Evropa potřebuje strategickou autonomii, i když to v Bruselu zní jako kacířství.
Evropa potřebuje méně politické korektnosti a víc politické odvahy. Méně utopického snění o světě, kde všichni sedí u kulatého stolu a pěkně se domluví, a víc realismu o tom, že někdy je třeba být připraven ukázat zuby, pokud nechce skončit jako něčí večeře. Méně mluven o hodnotách a víc skutků, které tyto hodnoty brání.
To neznamená opustit to, co dělá Evropu evropskou. Právě naopak. Znamená to pochopit, že demokracie, svoboda slova, právní stát a všechny ty věci, na nichž Evropanům záleží, se neobhájí samy. Vyžadují sílu. Vyžadují vůli je bránit. A někdy vyžadují riskovat konflikt s těmi, kdo je ohrožují – včetně těch, které dosud považovali za spojence.
Trumpovy útoky jsou paradoxně darem. Konečně někdo Evropě otevřeně řekl, že už se na ni nedá spolehnout tak jako dřív. Že musí nést odpovědnost za vlastní bezpečnost. Že Amerika má vlastní zájmy, které nemusí být vždycky v souladu s těmi evropskými. Je to tvrdá lekce, ale potřebná.
Evropa má všechno, co potřebuje, aby byla velkou mocností dvacátého prvního století. Má populaci, ekonomiku, technologie, infrastrukturu. Chybí jí jen jedno: vůle být tou mocností. Odvaha říct světu – a sama sobě – že si zaslouží místo u stolu, kde se rozhoduje o budoucnosti planety. A že pokud jí to místo nikdo nedá, vezme si ho sama.
Otázka nezní, jestli to Evropa dokáže. Otázka zní, jestli to chce. A jestli je konečně připravena přestat hrát na oběť okolností a začít psát vlastní příběh. Protože svět nečeká na ty, kdo se bojí být silní. Čeká na ty, kdo mají koule ukázat, co v nich opravdu je.
214
Diskuse