Nová americká strategie: vykolejit Evropu

11. 12. 2025 / Matěj Metelec

„Mezi problémy, kterým Evropa čelí,“ stojí v dokumentu, „patří činnost Evropské unie a dalších nadnárodních orgánů, které podkopávají politickou svobodu a suverenitu, migrační politika, která mění kontinent a vytváří konflikty, cenzura svobody slova a potlačování politické opozice, propad porodnosti a ztráta národní identity a sebevědomí.“ 

Ve skutečnosti se nejedná o strategii, ale o vanceovsky úderné ideologické hodnocení, opírající se o konzervativní a nacionalistickou kritiku (zejména unijních) institucí. Stejný duch ostatně vane celým textem. Pasáž věnovaná Evropě je pozoruhodná hlavně tím, jak rozličnými fasetami reakcionářství je prodchnuta. Někdy velmi starého, jako když mluví v duchu „zániku Západu“ o tom, že evropský „ekonomický úpadek zastiňuje reálnou a mnohem drsnější perspektivu civilizačního vymazání,“ jindy relativně nového, jakým je tvrzení o tom, že za dvacet let se Evropa změní k nepoznání, což nápadně upomíná krajně pravicovou konspirační teorii o Velkém nahrazení.

Podobné ideologické výpady jsou jen dalším signálem, že Trumpova administrativa intenzivně pracuje na projektu fašismu pro 21. století, pozoruhodná je ale také ochota tohoto režimu klamat v podobných proklamacích sebe sama. Je totiž sice pravda, že „kontinentální Evropa ztrácí podíl na globálním HDP – z 25 procent v roce 1990 na 14 procent dnes,“ ovšem zmínit coby příčiny tohoto stavu výhradně „národní a nadnárodní regulace, které podkopávají kreativitu a pracovitost,“ nelze považovat za kreativní interpretaci reality určenou evropským představitelům, ale americký sebeklam. Srovnatelně totiž za poslední dekády poklesl také americký podíl na globálním HDP, a příčina oslabení významu starých průmyslových zemí nespočívá v tom, že by se „málo snažily“, ale ve vzestupu zbytku světa. Bez ohledu na to, čemu věří Trump a jeho MAGA následovníci, Amerika už nikdy nebude tak velká, jako v době, kdy ekonomiky globálního Jihu byly ještě převážně zemědělské. 

V kontextu skutečnosti, že to byly Spojené státy, kdo posledních osmdesát let vedl kolektivní Západ, včetně více než tří desetiletí po pádu Sovětské svazu, působí absurdně, když v nové koncepci čteme, že „mnozí Evropané vidí Rusko jako existenciální hrozbu“. Po svém vítězství ve studené válce mohli Američané udělat spoustu věcí, aby se takovou hrozbou nestalo, podobně jako to zvládli po druhé světové válce v případě Německa a Japonska. Mylná představa, že unipolární svět potrvá navždy, vedla k nepřiměřenému triumfalismu, který napínal přespříliš americké síly, aniž by vedl k žádoucím výsledkům. Výčitky nedostatečné ochoty starat se o vlastní bezpečnost, kterou Trump a představitelé jeho administrativy činí Evropanů, dávají smysl jen do té míry, do níž je čteme jako odmítnutí zodpovědnosti za to, že to byly právě Spojené státy, které lavírováním mezi globálním vedením a globální nadvládou, dovedli evropské státy do situace, kdy je nutné, aby do své obrany investovaly více – právě kvůli Rusko, které ovšem podle nové NSS existenční hrozbu nepředstavuje!

A jako by toho nebylo málo, sebeklam a absenci konzistence doplňují implicitně rozvratné výroky směrem k EU, které pro změnu připomínají rétorické exhibice Trumpova někdejšího blízkého spojence Elona Muska, kterému leží evropské instituce dlouhodobě v žaludku, protože omezují jeho byznys. Je velkou otázkou, co všechno se může skrývat za formulacemi jako: „Amerika vybízí své politické spojence v Evropě, aby podporovali toto oživení ducha, a rostoucí vliv vlasteneckých evropských stran skutečně dává důvod k velkému optimismu.“ Výzvu, aby zmínění spojenci „pěstovali odpor vůči současnému směřování Evropy v rámci evropských národů“ bude na každý pád velmi obtížné interpretovat z hlediska stávajících evropských lídrů a institucí jako gesto v jakémkoli slova smyslu přátelské. Dosavadní strategie snažit se Trumpa ulichotit k benevolenci s ohledem na strategické vize Washingtonu však očividně příliš nefunguje. 

Trumpova nová Národní bezpečnostní strategie má však v jedné věci pravdu – státy Evropské unie si musí vybrat mezi snahou zachovat svou tradiční poválečnou pozici „mladšího“ partnera Spojených států, což může s ohledem na americké plány znamenat opětovný rozpad Evropy na části podřízené jaderným hegemonům, nebo najít vůli k postupnému budování autonomní bezpečností i politické pozice. Pokud by se odhodlaly pokusit se realizovat druhou možnost, největším protivníkem jim však nebude ani Donald Trump ba ani Vladimir Putin, ale ambice evropských spojenců obou zmíněných prezidentů.