Na první pohled by to mohlo vypadat jen jako další volební výsledek v malé postsovětské republice. Ve skutečnosti je to však další trn v oku Vladimira Putina – tiché, ale mocné odmítnutí jeho vize Evropy. Ruský vůdce se už dvě desetiletí snaží znovu upevnit vliv Moskvy v zemích bývalého Sovětského svazu prostřednictvím energetického vydírání, informační války a štědře financovaných politických spojenců. Moldavsko mělo být jednou z jeho snadných kořistí: malá, ekonomicky křehká země, kde dominuje ruská média a kde přetrvává nostalgie po sovětské stabilitě.

Místo toho si voliči – otřesení inflací, ruskými dezinformacemi a  válkou v sousední Ukrajině – zvolili obtížnější cestu evropské integrace. Udělali to navzdory všem snahám Moskvy učinit z demokracie něco chaotického a beznadějného. Moldavské úřady obvinily Rusko, že utratilo stovky milionů eur na destabilizaci voleb. Kněží údajně dostávali peníze za kázání proti Západu; muži byli posíláni do Srbska na vojenský výcvik, jak narušovat protesty. Ruská státní média zesilovala každý pocit pochybnosti a strachu. A přesto strana Maii Sandu získala parlamentní většinu s více než 50 procenty hlasů.

Poučení z toho není jen o Moldavsku. Jde o nezdolnou odolnost demokratického pudu i pod tlakem. Putinova strategie je dlouhodobě stejná: zasévat nedůvěru – přesvědčovat obyčejné lidi, že politika je špinavá hra a liberální demokracie jen iluze. Nemusí vyhrávat volby; stačí, aby ostatní ztratili víru ve své. Moldavsko ukazuje, že tato taktika může znejistit, ale nedokáže zcela uhasit touhu po sebeurčení.

A přesto je vítězství u volebních uren jen první částí dlouhé symfonie. Moldavská cesta do Evropské unie zůstává nebezpečná. Vstup do EU není romantické gesto, ale byrokratický maraton. Země musí reformovat justici, modernizovat ekonomiku a vymýtit korupci – a to vše při poskytování útočiště největšímu počtu ukrajinských uprchlíků na obyvatele v Evropě a při odolávání ruským kyberútokům. Její přístupová jednání jsou navíc svázána s Ukrajinou, jejichž postup brzdí Maďarsko Viktora Orbána, nejspolehlivější spojenec Moskvy uvnitř EU.

Přesto se zde odehrává něco hlubšího. Evropa, kdysi opatrná vůči rozšiřování, znovu objevuje jeho geopolitickou nutnost. Válka na Ukrajině objasnila, že EU není jen obchodní blok, ale civilizační projekt. Rozšíření jejích hranic o Moldavsko a Ukrajinu není jen ekonomickou otázkou; jde o vytvoření zóny stability, která ochrání malé demokracie před kremelským stínem.

V tomto smyslu nejsou moldavské volby jen místním vítězstvím. Jsou tichým potvrzením evropské myšlenky v době, kdy tato myšlenka potřebuje novou energii. Žijeme v éře demokratické únavy, kdy mnoho občanů pochybuje o svých institucích a koketuje s autoritářskými vůdci. A přesto se v Kišiněvě obyčejní lidé seřadili do volebních místností, aby hlasovali pro pomalou, namáhavou, a přesto smysluplnou práci evropské integrace.

To je paradox naší doby. Nejzásadnější rány autoritářství nezpůsobují armády, ale voliči v zapomenutých koutech mapy – lidé, kteří volí reformu před záští, otevřenost před strachem. Moldavsko je malé. Jeho vítězství nebude dlouho dominovat titulním stránkám. Ale pro Putina je to připomínka, že i na okrajích jeho vysněné říše demokratický plamen stále bliká – a někdy plane jasně.