Starý pražský dezolát a mladý, příbramský “intelektuální pankáč” se potkávají na setkání SPD

21. 9. 2025 / Pavel Veleman

 

Tady u piva lze navázat kontakt, lze s nimi hovořit, poslouchat jejich složité životy a bohužel i velmi jednoduché odpovědi, které jim z pódia servírují lidé, kteří jimi sice pohrdají, ale tak moc potřebují jejich zlobnou emoci a proto zaplavují cíleně jejich duše nenávistí ke všemu trochu jinému. Nejstrašnější je ta současná rétorika proti občanům z Ukrajiny.

"To nejsou vaše životy, ani vaše slova , ale jejich, chce se mi křičet společně s autorem hry (L. Pirandello Jindřich IV…)". Avšak na jaké politické agitce se to neděje?

Náhle však všichni zbystříme, kousek vedle na louce se najednou zjeví výsadek krásných pankáčů, kteří hned se svojí živočišnou energií zaplní prostor.

A najednou se mi opět vrací lidé, které jsem životem definitivně ztratil a kdy jen mládí má ten zázrak sdílení radosti okamžiku a nevyčerpatelné energie. A pochopitelně vzpomínek.

Tenhle mladík je přece Robert Kysela, mrtvá legenda příbramského punku osmdesátých let dvacátého století, kousek vedle zase divoce tančí krásná Monika Cimburková, kterou jsem s kamarádem ukecal jako hlavní postavu v divadelním představení dramatizovaného románu R. Queneau "Zazi v metru", kde byla naprosto autentická...

Ta dravost, opravdový vztek a hlavně provokace nás, sedících skoro šedesátníků u dotované klobásy a všech těch podnikatelů v politice nemohla být přesnější a opravdu zasáhla přesně cíl našich duší. Vztek na vše a všechno se najednou zhmotní ve slovní agresivitě vůči těm mladým bláznům.

A to už se valí pořadatelé a policisté na tuto skupinu neagresivních, mladých ( často spíše odrostlých dětí), kteří hájí vlastně to vše, co má Policie ČR ochraňovat. Hesla s nápisy Stop fašismu, stojíme za Ukrajinou, TomiNe... jsou přece nenásilná obrana demokracie a ta chvilková hlučnost přece není ohrožení demokracie, ale pomocí vtipného happeningu - její podpora.

A je už jsem zase myšlením ve svém mládí se vším všudy. Mladí lidé zase perlustrováni, fyzicky pacifikováni, opět ty dlouhé vlasy nebo číra chlapců a dívek vidím stejně jako před čtyřiceti lety na zemi zkroucené pod policejním automatem/mlátičkou.

Opět se snažím hovořit s policisty, opět vidím a slyším tu děsivou nevzdělanost a neprofesionalitu.

Otázka jedné mladé policistky: "Proč do sebe pořád tak strkají při tanci," mne vedla k edukačnímu vysvětlování punkové kultury. To však absolutně nemá cenu, pro ni jsou to stejně jako tehdy Robert nebo Monika v 80 letech feťáci a zvířata...

A to už se několik mých stolních přátel velmi tvrdě proti mně vymezuje, jseš provokatér a kdo tě platí?

Ale smutná groteska pokračuje, najednou se zvedá jakýsi člověk s nápisem na tričku SPD, můj přístav a hromovým hlasem zastaví slovní agresivitu k mé osobě:

"To je přece pan Veleman, díky jemu jsem mohl vidět vyrůstat své dcery, jelikož ta moje kráva se snažila ze mne udělat nebezpečného kreténa. To je poměrně hodný člověk."

V ten moment jsem se však zase stal podezřelý pro mladé: "Co to je za zvláštního dědka, křičí moje víla, kterou jsem si tak nostalgicky pojmenoval Monika…

“Tak a máte to," dobře vám tak, zachránče," škodolibě mi nakonec řekne needukovaná policistka.

Ale to už mne zase mládí hájí, dědek Veleman byl vyhodnocen jako pomatený skoro důchodce, který vzpomíná na mládí a já se opět zapojuji do diskusí, tentokrát k obraně hudebních nástrojů .

Dalším groteskním číslem policejního zásahu bylo odebrání hudebních nástrojů a pečlivé vyfocení každého kousku. Poté následovalo zabalení do speciálních fólií a odvezení zvláštním autem k výslechu.

Opět se nakláním k jednomu příslušníkovi a říkám mu : "Nepřipadáte si jako ve filmu 'Kdyby tisíc klarinetů', kdy zbraně a hudební nástroje jedno jsou?! leč jeho odpověď: "Odstupte si, žádný film neznám" mne definitivně přesvědčí, že věta Josefa Škvoreckého:

"Policie by potřebovala ty nejlepší lidí, ale není v ní nic přitažlivého pro tento typ mužů a žen." by měla být napsaná na každém policejním autě.

A tak již odcházím, mávám v antonu nejdříve hudebním nástrojům a poté asi pěti zatčeným dívek a chlapců a představuji si, kolik asi tato legrace stála.

A jak se od večera rozjede ten úřední kolotoč výslechů, volání rodičů, psaní do škol, svolání třídní komise, školské rady, přizvání a oslovení OSPODU, další buzerace všech a všeho...A třeba v této době "trumpismu" i vyloučení ze školy...

Příbram 1987 ožívá v celé své pitomosti, snad nedostali mladí muži a ženy na služebně tzv. přes pusu. Punkáči byli vždy nejen v Příbrami nejvíce mláceni na služebnách StB. Chuť by určitě byla i teď. Ta maloměšťácká, živočišná nenávist je totiž také stále tak podobná tehdy a teď...

Politici a političky SPD spokojeně odjíždí, myslím, že se vše povedlo k plné spokojenosti... Ještě hymna SPD, dojetí a slzy. Zlo zvítězilo opět na celé čáře!

Praha - Háje v tuhé neonormalizaci, září 2025, Bůh s námi ❤️