Hlinka „hlupákem“, Fiala „pohromou“. Když Masarykův dopis rozbouří Slovensko

19. 9. 2025 / Fabiano Golgo

V dopise, který měl zůstat dlouhá desetiletí pod zámkem, se totiž zakladatel Československa obul do kdekoho – Čechů, Němců i do sebe samého. Ale největší rozruch způsobil výrok na adresu slovenského národovce a katolického kněze Andreje Hlinky, kterého Masaryk bez okolků označil za „hlupáka“. Žádná diplomatická obezlička, žádné uhlazené fráze, prostě hlupák – slovo, které zní stejně šťavnatě dnes jako v roce 1934, kdy Jan Masaryk tento vzkaz  pravděpodobně zaznamenal. Na Slovensku, kde se Hlinka dodnes hřeje v národní paměti jako jeden z „otců“ slovenské identity, to samozřejmě vyvolalo bouři.

Místopředsedkyně vládní Slovenské národní strany Dagmar Kramplová neváhala a obula se do Masaryka s vervou, která by mu možná i lichotila. Podle ní je Masarykův výrok typickým produktem „pražské liberální kavárny“ a s lehkostí sobě vlastní TGM označila za „liberálního Antislováka“. Vzkázala, že právě takovými „hloupými postoji“ si prý Masaryk, Beneš a Havel zničili stát – a dodala, že vlastně bychom jim za to měli poděkovat. Vždyť kdybychom měli v Bratislavě za premiéra „opravdového a nefalšovaného hlupáka“ typu Petra Fialy, to by podle ní byla teprve pohroma. Facebookové statusy slovenských politiků tak opět připomněly, že dějiny se dají číst všelijak, nejlépe ovšem s notnou dávkou osobních výpadů.

Masarykův dopis ovšem nebyl jen jedním velkým „hejtrem“. První československý prezident v něm rozvíjí svou celoživotní tézi, že lidé jsou rádi hloupí a nevzdělaní, a že s tím bohužel nelze mnoho udělat – leda jim to neusnadňovat a stále se s nimi hádat. Těžko říct, zda by měl dnes z takové rady radost kterýkoli politik, který se bojí ztratit voliče při první ostré debatě. Masaryk si ale na kompromisy nepotrpěl. Kritizoval nejen Slováky, ale i Němce, Čechy a sám sebe, když suše poznamenal, že byl „stejně hloupý jako ostatní“. V době, kdy je sebemrskačství spíše marketingovou pózou, působí taková upřímnost skoro osvěžujícím dojmem.

Historici upozorňují, že Masaryk a Hlinka si nikdy příliš nevoněli. Jeden byl protestantský racionalista, druhý katolický nacionalista, a jejich spory o budoucnost Československa by vydaly na několik sezón politického dramatu. Hlinka chtěl autonomii Slovenska, Masaryk trval na jednotném státě. Výsledek známe: po Masarykově smrti přišel Mnichov, pak Slovenský štát, a nakonec rozpad federace o půl století později. Ironií dějin tak zní, že dnes se obě strany přou o to, kdo byl větší hlupák, a přitom se jejich vzájemné „kompromisy“ nakonec přetavily v přesně to, co si přály obě: vlastní státy.

Zatímco se slovenští politici přetahují o to, zda byl Masaryk liberální Antislovák, a čeští komentátoři se tváří, že o nic nejde, samotný prezident by se možná spokojeně usmíval. „Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché,“ napsal. A slovenská reakce, plná rozhořčených prohlášení, statusů a historických lekcí, mu dává za pravdu až podezřele doslovně.