Trumpova FBI bude označovat transsexuály za „násilné extremisty“

19. 9. 2025 / Fabiano Golgo

 

Plán FBI považovat transgender osoby za potenciální „násilné extremisty“ po jediném mediálně známém zločinu může znít jako náhlá eskalace, ve skutečnosti však navazuje na mnohem starší vzorec. Když se politická hnutí snaží upevnit moc, často začínají tím, že označí „vnitřního nepřítele“, skupinu, jejíž samotná existence je prezentována jako hrozba pro společenský řád. Dnes se ve Spojených státech i v několika dalších zemích stali tímto terčem transgender lidé. Pochopit, jak se taková morální panika uchytí, vyžaduje pohled za hranice politiky – k psychologii strachu, historii genderové rozmanitosti a k životní realitě těch, kdo jsou nyní pod palbou.

 

Lidé spoléhají na kategorie, aby porozuměli světu. Jen málo kategorií působí tak přirozeně – nebo je tak přísně hlídáno – jako rozlišení mezi „mužem“ a „ženou“. Od rodných listů po dveře na toaletách je moderní život uspořádán kolem genderového binarismu, který se vydává za prostý biologický fakt. Když se někdo odmítne tomuto binarismu podřídit, může to vyvolat hluboký psychologický neklid. Sociální psychologové tomu říkají symbolická hrozba: strach, že je ohrožen morální nebo kulturní světový názor.

Výzkumy důsledně ukazují, že lidé s autoritářskými nebo silně tradičními postoji vnímají transgender identitu častěji jako ohrožující. Ti, kteří mají vysokou „citlivost na odpor“ – tedy sklon reagovat znechucením na to, co považují za porušení čistoty či přirozeného řádu – jsou také náchylnější k transfobním postojům. Náboženské doktríny mohou tyto reakce zesílit, pokud jsou genderové role prezentovány jako Bohem dané. Nepohodlí není jen intelektuální; je tělesné – a politici se naučili ho zneužívat.

Rétorika vycházející z okruhu prezidenta Donalda Trumpa – označující genderovou rozmanitost za „šílenství“, omezující zdravotní péči, rušící uznávání dokumentů a nyní operující s pojmem „nihilistických násilných extremistů“ – tento scénář naplňuje přesně. Tím, že transgender existenci rámují jako nebezpečí pro děti, ženský sport či národní bezpečnost, proměňují lídři osobní odpor v politiku.

Takové politiky a rétorika nejsou abstraktní. Překládají se do měřitelné újmy. Podle vlastních údajů FBI vzrostly zločiny z nenávisti namířené proti transgender a genderově nekonformním lidem během jediného roku téměř o třetinu, s několika stovkami nahlášených útoků. Organizace Human Rights Campaign zdokumentovala v roce 2024 alespoň 50 vražd trans osob ve Spojených státech – nejvíce od začátku sledování – přičemž nejčastějšími oběťmi byly černošské a latinskoamerické trans ženy. Mnoho případů zůstává nezapočítáno, protože oběti jsou policií či médii nesprávně genderově označeny.

I když násilí není smrtelné, každodenní diskriminace zanechává hluboké stopy. Americký Trans Survey z roku 2022, který shromáždil odpovědi více než 90 000 transgender dospělých, zjistil, že každý pátý byl nezaměstnaný a více než třetina žila v chudobě – trojnásobek národního průměru. Téměř všichni respondenti uvedli slovní obtěžování či špatné zacházení; mnoha z nich byla odepřena lékařská péče či bydlení kvůli jejich genderové identitě. Statistika duševního zdraví je stejně znepokojivá. Řada studií ukazuje dramaticky vyšší míru deprese, úzkostí a pokusů o sebevraždu mezi trans lidmi, zvláště pokud čelí odmítnutí rodiny nebo překážkám v přístupu k genderově potvrzující péči. Přesto tentýž výzkum ukazuje, že když mají trans osoby podporu a možnost tranzice, jejich životní spokojenost prudce stoupá. V průzkumu z roku 2022 uvedlo 94 % těch, kdo tranzici podstoupili, že jim zlepšila život.

Snaha vykreslit transgender identitu jako moderní „ideologii“ se hroutí pod tíhou dějin. Genderová rozmanitost není žádným novým vynálezem, existuje napříč kulturami a epochami.

V jižní Asii jsou komunity hidžer – často tvořené lidmi přiřazenými při narození jako muži, kteří přijímají ženské role – uznávány po staletí a hrají důležitou roli v rituálech a požehnáních. Bugisové v Indonésii tradičně uznávají pět genderů, včetně calalai a calabai, kteří zaujímají pozice mezi konvenčními mužskými a ženskými rolemi. Původní národy Severní Ameriky po dlouhou dobu ctily osoby dnes souhrnně označované jako Two-Spirit, jejichž genderová odlišnost byla často spojena s duchovní odpovědností, dokud se koloniální úřady nepokusily tyto role vymazat. V Samoi stále existují vážené role fa’afafine. Dokonce i ve starověké Mezopotámii a Římě působili genderově variabilní kněží v mocných náboženských funkcích.

Tyto dějiny připomínají, že rigidní binarismus není ani univerzální, ani nevyhnutelný. Co se liší, není existence trans a genderově rozmanitých lidí, ale míra úcty či represe, které zažívají. Tam, kde se šířil evropský kolonialismus, právní řády často kriminalizovaly genderovou rozmanitost a nahrazovaly složité místní systémy úzkým dichotomickým modelem muž/žena. Dnešní politické útoky jen ozvěnou opakují dřívější snahy vynutit si konformitu.

Cena této nepřátelství není jen vnější. Život pod neustálou hrozbou vytváří to, co psychologové nazývají stres menšiny: chronický stav ostražitosti a sebeobrany, který ničí duševní i tělesné zdraví. Mnoho trans lidí si internalizuje stigmatizaci, které čelí, což vede k pocitům studu, pochybností a izolace. Překážky v přístupu ke zdravotní péči – ať už kvůli nepřátelské legislativě nebo nevyškoleným poskytovatelům – tyto účinky dále zhoršují. U mladých lidí může rozdíl mezi podporou a odmítnutím znamenat doslova rozdíl mezi životem a smrtí.

Příběh oběti však není úplný. Trans komunity si vždy pěstovaly odolnost a tvořivost tváří v tvář útlaku. Od ballroomové kultury ve Spojených státech po sítě vzájemné péče mezi hidžerami v jižní Asii budují genderově rozmanití lidé prostory vzájemné podpory, umění a odporu. Tyto sítě jsou záchrannou sítí tam, kde instituce selhávají.

V tomto širším kontextu je současný tlak na označování transgender osob za extremisty méně otázkou biologie než otázkou moci. Označení skupiny za nebezpečnou umožňuje vládám omezovat její práva, mobilizovat politickou základnu a odvádět pozornost od jiných krizí. Tvrzení, že trans lidé ohrožují veřejnou bezpečnost, obrací realitu vzhůru nohama: skutečné nebezpečí násilí hrozí trans lidem, nikoli od nich.

Historie varuje. Společnosti, které pronásledují své genderově rozmanité členy, nebrání civilizaci – zrazují ji. Od koloniálních zákazů původních rolí Two-Spirit po lékařskou patologizaci trans identit ve 20. století byla každá vlna represe nakonec uznána za nespravedlivou. Otázkou je, kolik utrpení musí proběhnout, než k tomuto uznání znovu dojde.

Lidský příběh je mnohem bohatší než jakýkoli binarismus. Napříč tisíciletími a kontinenty lidé žili, milovali a prospívali mimo hranice mužského a ženského. Popírat tuto rozmanitost znamená popírat vlastní historii našeho druhu. Skutečný „extremismus“ neleží v těch, kdo chtějí žít autenticky, ale v těch, kdo by je chtěli vymazat.