Tento film neříká: „podívejte, jakou hrůzu udělali lidé kdysi“. Mluví o tom, jak se hrůza rodí z rutiny, z úřední slušnosti, z poslušnosti, z malých kompromisů. A právě proto je jeho podobenství prorážející — protože se netýká jen vzdálených časů. Když sledujete procesy, slyšíte, jak se obvinění skládají do formulí, které znějí jako dobré úmysly. V tom spočívá děs: obvinění zní jako péče, trest jako očista, tortura jako léčba. Vávra umí tuhle „jazykovou magii“ kamerou a střihovým rytmem zdůraznit: uklidňující věty se v jeho podání obracejí v ospravedlnění.

Děj je známý: kraj, obvinění, procesy, hraniční propast mezi „normální“ společností a rituálem obhajoby veřejné mravnosti. Ale Vávra tu látku nevykládá jako soubor událostí — využívá ji jako rámec pro studium moci. Kaplického román se v jeho rukou stává sadou situací, v nichž režimu moci stačí jediná jiskra, aby rozhořela oheň obžaloby. A to, co film ukazuje bez velkých slov, je to, jak se oběti, obvinění a vykonavatelé navzájem proměňují: oběť může nést semeno obžaloby, vykonavatel může vystupovat jako služebník zákona a zároveň páchat největší zločiny.

Vávra pracuje s formou, která je disciplinovaná a přísná. Jeho kamera nemilosrdně komponuje scény tak, aby prostor působil jako past. Symetrie záběrů, těsná kompozice soudních síní, těžké závoje stínů — to vše vytváří pocit, že systém už dopředu zná výsledek. Není to estetizace krutosti pro šok; je to estetika aparátu. S takovým přístupem se každé gesto mění v důkaz a každý pohled v odsouzení.

Herecké výkony v Kladivu nejsou karikaturami historických archetypů. Postavy jsou vykreslené přesně, bez přehánění — což z nich dělá ještě větší hrozbu. Inkvizitor, s ledovým úsměvem a podnikatelskou pečlivostí, se nevyznačuje hysterickým fanatismem, ale pragmatickou systematičností. V jeho jednání není žádné náboženské extatické popření; je to kalkul, výpočet výhod, krok za krokem. Ten typ zla, který Vy v něm vidíte, není spektakulární: je to zlo administrativy, zlo byrokratického rozumu, které se prezentuje jako spravedlnost.

Kontrapunktem k tomuto strojenému zlu je tichý odpor těch, kteří se snaží bránit dobré jméno a rozum. Vávra v těchto postavách nevyhledává tragické velikány; ukazuje obyčejné lidi, kterým je svěřeno svědomí — a právě proto jsou jejich porážky tak mocné. Je to film o tom, jak se spravedlnost rozbije o rutinu, a jak i snaha o odpor může být smetena maličkostmi: strachem, únavou, společenským tlakem.

Technicky je film přísný; ale přísnost tu není ctností sama pro sebe. Když Vávra střihá, nevyhledává efekty. Střih slouží k tomu, aby izoloval momenty rozhodnutí — ten okamžik, kdy se slova změní ve skutek. Zvuk funguje jako prodlužující se ruka: bubnování kroků, šum listin, tiché zavírání dveří — tohle všechno vytváří atmosféru spíše než dějové body. A v tom je film neúprosný: zapalovací moment může být banalita, která spustí lavinu.

Je potřeba zdůraznit, že Vávra patří k režisérům, kteří umějí pracovat s „oficiálním“ stylem natolik mistrně, že ho dokáží obrátit proti jeho vlastní logice. Ten, kdo Vávru jen odsuzuje jako tvůrce služebního stylu, by měl vidět Kladivo — najde v něm ironií: režisér disciplíny natáčí film, který je obžalobou disciplíny samotné. To není náhoda; je to těžká volba. Vávra ví, jak postavit obraz velké moci tak, že ho sledujeme se studeným obdivem — a zároveň s rostoucím odporem.

Další vrstva je historická paralela. I když se film formálně odvíjí ve své dobové kulise, rezonuje zřetelně s událostmi 20. století. Nejde o jednoduchou metaforu o totalitě; jde o podrobnou analýzu toho, jak se totalita vznáší nad drobnými rozhodnutími. Když dnes sledujeme Vávrovu preciznost, vidíme varování: autoritářství nepotřebuje krvavé scény propagandy, nepotřebuje divoké vůdce — stačí mu rutina, ceremoniál, věrnost formě. A této věrnosti se lidé dělí ochotně, často v dobré víře, že dodržují „pravidla“.

Reakce na film byla v době vzniku rozporuplná a do jisté míry pochopitelná. Někteří jej viděli jako ožehavý historický dokument, jiní jako politický útok. Ale film se tím nenechá uzavřít do jediné interpretace. On dává divákovi zrcadlo a nechává ho číst v něm sebe: kde já sklouznu? Kde krajina mých vlastních kompromisů začíná? To je důvod, proč Kladivo na čarodějnice neslouží k jednoduchému odsouzení minulosti — nutí vás ptát se, čím jste ochotni obětovat principy, jak velký kus pravdy jste připraveni prodat kvůli klidu a pohodlí.

Ačkoli film pracuje s historickým materiálem, jeho skutečná síla spočívá v detailu: v tom, jak jednotlivé scény ukazují, že proces je víc než jednotlivé skutky. Je to procedura, která má vlastní logiku a vlastní estetiku. Vávra tu estetiku napodobuje a tím jí odhaluje slabiny — symetrie, řád, pořádek, ceremonie — a ukazuje, že právě ony jsou nositeli moci. Ten, kdo má cit pro řád, může být lákadlem moci. Ten, kdo chce pořádek za každou cenu, dává zlu formu.

Kladivo je zároveň filmem o jazyce a rétorice. Všechno se tu odehrává v řečové rovině: obvinění je řeč, obhajoba je řeč, doznání je řeč. A Vávra si pohrává s tím, jak řeč může být nástrojem klamu i trestu. To je moment, kdy film začíná působit jako výuka o tom, jak se jazyk může stát nástrojem perverzního spravedlnostního řádu. V tom vězí jeho současnost: pořád existují řeči, které znějí ušlechtile a přitom páchají nesmírné škody.

Když se vracím ke Kladivu na čarodějnice, myslím na jeho disciplínu a jeho neústupnou logiku. Vávra nechce diváka přesvědčovat sentimentem — chce mu otevřít oči. A to je dnes důležitější než kdy jindy. Film je nepříjemný, protože si vybírá inteligenci diváka a neustále ji zkouší. Nenabízí útěchu; nabízí poučení, které bolí: že zlo často vychází z přirozené touhy po pořádku, a že ten, kdo chce pořádek bez reflexe, dává politikám moci živnou půdu.

Kladivo na čarodějnice není jednoduché téma opečovávané historickou sentimentální nostalgií. Je to choreografie moci — důmyslně složená, promyšlená a zběsile aktuální. Vávra natočil film, který nerecituje moralistní naučení, ale ukazuje, jak se morálka může stát nástrojem bezohlednosti. A to je důvod, proč tenhle snímek po letech stále pálí: protože nás nutí dívat se na své vlastní rutiny a ptát se, co všechno jsme ochotni omluvit slovem „pořádek“.

Když dnes sledujeme Kladivo na čarodějnice, nevidíme jen dávný příběh inkviziční zvůle a československého podobenství o stalinských procesech. Ten film dýchá až nepříjemnou aktuálností, která se dere do popředí pokaždé, když moc začne přepisovat pravidla tak, aby se vlastní zvůle jevila jako zákon. Vávra ukazuje, jak tyranie nemusí hřmít — ona se usmívá, odvolává se na paragrafy, sedí za stolem a vede řádně protokolovaná slyšení. A právě v tom je děsivá: ne v hysterických gestech, ale v banalizaci zla prostřednictvím úředního jazyka.

Když se podíváme na dnešní Ameriku, kde druhá Trumpova administrativa před našima očima normalizuje autokratické způsoby vládnutí, těžko se ubránit pocitu déjà vu. Ne proto, že by Spojené státy prožívaly repliky padesátých let, ale proto, že mechanismus je až příliš podobný. Moc se schovává za právní formality, za „tak to systém umožňuje“, za rituál procedur, které zvenčí vypadají čistě, ale ve skutečnosti slouží jako kulisy pro šikanu, umlčování a vyřazování nepohodlných. Tak jako ve Kladivu nikdo z aktérů nemá pocit, že se podílí na zločinu — vždyť jen dodržují pravidla. A právě proto je to tak nebezpečné.

Co Vávra vystihl s až mrazivou přesností, je schopnost společnosti přivyknout. Přivyknout na absurditu, na nespravedlnost, na cynismus, pokud je jen dostatečně zarámován jako normální chod věcí. V Kladivu stačí pár výnosů, pár nových „důkazních postupů“, a lidé začnou přijímat, že jejich sousedka je čarodějnice, že mučení je součástí spravedlnosti, že poprava je vlastně služba Bohu i králi. Dnes stačí slyšet, že prezidentský dekret je „legální“, že soud je „kompetentní“, že opatření má „zajišťovat pořádek“ — a nebezpečí už není otázkou extrémních scén, ale každodenní rutiny.

Právě v této tiché, procedurální devastaci tkví spojnice mezi sedmnáctým stoletím, československými padesátými lety a dnešní Amerikou. Autokracie se nevnucuje silou, ale tváří se jako pravidlo. A lidé, unavení konfliktem a nejistotou, často přijímají právě tuto iluzi řádu, i když cena je ztráta jejich vlastní důstojnosti. Kladivo na čarodějnice nám dnes připomíná, že nejděsivější není křik diktátora, ale šepot jeho stoupenců, kteří s klidným svědomím vyplňují formuláře, protože „tak to má být“.