Ticho na tribunách, aneb tenisový kurt pro Trumpovu autokracii

7. 9. 2025 / Fabiano Golgo

Tenis je hra rytmu. Míček letí přes síť, publikum zatají dech, úder rakety, pak potlesk nebo povzdech. Divák je nedílnou součástí té hudby. Bez spontánního zvuku publika se sport mění v chladný balet bez emocí. A přece se právě nyní, v New Yorku, uprostřed grandslamového turnaje, chystá zcela jiný druh ticha. Americká tenisová asociace nařídila televizním stanicím, aby necíleně — a hlavně neúmyslně — neukázaly, co se stane, až se na tribuně objeví prezident Donald Trump. Kdo bude bučet, křičet nebo protestovat, nemá být vidět.

 

Je to zvláštní požadavek. Sportovní přenos není film, který lze vystřihnout a znovu sestříhat. Je to živý proud událostí. A úkolem kamery není chránit tvář politika, nýbrž zachytit pravdu okamžiku. Kdo někdy seděl na tribuně, ví, že dav není jednotný organismus. Je to tisíc jednotlivých hlasů, které se náhle mohou spojit v bouři. Taková bouře může být trapná pro jednoho muže na tribuně, ale je to autentický hlas veřejnosti. Zakrýt jej znamená popřít samu podstatu veřejného prostoru.

Americká tenisová asociace se jistě obává skandálu. Sponzoři, mezi nimiž figuruje i slavná švýcarská hodinářská značka, nechtějí mít v záběrech bučení, nýbrž úsměvy. V politice i v byznysu je image dražší než realita. Jenže sport si nikdy nevystačí s kulisami. Na rozdíl od jeviště se na kurtu nic neopakuje.

Tento absurdní požadavek je však jen špičkou ledovce širšího autokratického trendu, který se rozvinul od doby, kdy se Donald Trump vrátil do Bílého domu. Jeho návrat znamenal eskalaci moci a přímé napadání demokratických institucí, které dříve sloužily jako pojistky proti tyranii. Zatímco v prvním funkčním období se jeho autoritářské sklony projevovaly převážně na verbální úrovni, nyní se proměnily v cílenou politickou strategii.

Jedním z hlavních cílů jeho administrativy se stala kontrola médií a manipulace s veřejným prostorem. Osvědčená metoda, kterou Trump praktikoval již dříve — označování nepohodlných novinářů za „nepřátele lidu“ — se stala státní politikou. Nyní však zašla mnohem dál. Ministerstvo spravedlnosti, podřízené Trumpovým loajálním přívržencům, začalo omezovat přístup novinářů k vládním brífingům a vydávat pokyny, jak mají být zobrazovány oficiální akce. Požadavek na ticho na tenisovém turnaji je jen mikrokosmosem širšího trendu, v němž se státní moc snaží diktovat, jak má vypadat realita, a potlačovat spontánní projevy nespokojenosti.

Taková cenzura veřejné reakce je typická pro režimy, které nemají žádný respekt k demokratickým principům a svobodě slova. Spojené státy, které se po staletí pyšnily ústavními právy a svobodami, se náhle ocitají na jedné lodi se zeměmi jako Kazachstán nebo Nikaragua, kde jsou disidentské hlasy systematicky umlčovány a státní propaganda je dominantním zdrojem informací. V Kazachstánu se podobné „ticho“ dosahuje brutální silou, kdy jsou protesty potlačovány a opoziční aktivisté jsou zavíráni do vězení. V Nikaragui, pod vedením autoritářského prezidenta Daniela Ortegy, je kritika režimu považována za trestný čin. Tamní vláda utahuje šrouby cenzury a potlačuje občanskou společnost.

Přesun takových praktik do srdce Severní Ameriky je alarmujícím signálem. To, že se americká tenisová asociace, soukromá organizace, podvolí takovému tlaku, ukazuje, jak hluboce se strach a autocenzura zakořenily. Místo toho, aby se chovala jako bašta svobody, stala se spolupachatelem. Je to přímé popření amerických ideálů a důkaz, že demokratické instituce, které se zdály neochvějné, se mohou rozpadnout pod tíhou moci a osobního kultu.

Tenisový zápas tak přestává být pouhým sportem a stává se divadlem absurdity, kde jsou reakce publika pečlivě kontrolovány, aby nedošlo k „nepohodlným“ scénám. Trumpova administrativa je zodpovědná za vytvoření atmosféry, kde se takové požadavky jeví jako rozumné. Její autokratické tendence se projevují v celé šíři, od vytváření seznamů „neloajálních“ státních zaměstnanců až po používání prezidentských dekretů k obcházení Kongresu. Všechny tyto kroky mají jeden společný cíl: konsolidaci moci a odstranění jakékoli opozice.

To, co kdysi platilo za zdravou demokracii – debata, kritika a spontánní projev – se nyní stává hrozbou, kterou je třeba neutralizovat. Potlesk, který zazní po grandslamové výměně, je tak nejen oceněním sportovního výkonu, ale také jedinou povolenou reakcí. Každý jiný zvuk je v tomto novém řádu zakázanou hudbou.