Izraelští odpůrci vojenské služby vzdorují tvrdším trestům - přesto protestují proti genocidě

9. 9. 2025

 

„Lidé mě kontaktovali každý den poté, co jsme spálili povolávací rozkazy,“ řekl v rozhovoru pro +972 devatenáctiletý Yona Roseman, jeden z účastníků. „Nevím, zda to samo o sobě může přinést změnu, ale i jeden voják méně, který se účastní genocidy, je pozitivním krokem.“

Roseman je jedním ze sedmi mladých Izraelců, kteří byli v srpnu uvězněni za odmítnutí vojenské služby na protest proti genocidě a okupaci Izraele. Podle sítě odpůrců vojenské služby Mesarvot se jedná o největší počet osob uvězněných současně od začátku činnosti této skupiny v roce 2016. Jejich tresty se pohybují od 20 do 45 dnů, po jejichž uplynutí budou pravděpodobně znovu předvoláni a budou muset odpykat několik dalších trestů, než budou oficiálně propuštěni.

Od začátku války bylo za odmítnutí služby uvězněno celkem 17 mladých Izraelců. Prvním z nich byl Tal Mitnick, který byl uvězněn na 185 dní. Dalším byl Itamar Greenberg, který byl zadržován téměř 200 dní, což je nejdelší trest pro odpůrce vojenské služby za více než deset let. Jejich případy signalizují ztvrdnutí postoje armády; podle Mesarvot se zdá, že armáda opustila svou dosavadní politiku propouštění odpůrců po 120 dnech a prodloužené tresty odnětí svobody se staly novou normou.

Zatímco přímá odmítnutí z důvodu svědomí zůstávají v izraelské společnosti vzácná, izraelský útok na Gazu vyvolal širší vlnu odmítnutí mezi záložníky. Více než 300 z nich požádalo o podporu hnutí Yesh Gvul (hebrejsky „Existuje hranice“), většina z nich byla povolána do služby v Gaze.

„Na rozdíl od první libanonské války a [první a druhé] intifády je tato vlna [odmítání] charakteristická tím, že tehdy se jednalo o selektivní odpůrce – ty, kteří odmítli jít do Libanonu nebo na Západní břeh,“ vysvětlil Ishay Menuchin, předseda Yesh Gvul. „Nyní se však jedná o odpůrce, kteří ve většině případů nejsou ochotni sloužit v armádě vůbec.“

„Rozhodnutí odmítnout je dnes mnohem jednodušší“

17. srpna, v den, kdy Roseman oznámila svůj odmítavý postoj, se před náborovou kanceláří v jejím rodném městě Haifa shromáždilo asi 150 demonstrantů. Roseman, která byla sama šestkrát zatčena při propalestinských demonstracích v Haifě, sledovala, jak policie protest rychle prohlásila za nelegální a, jak to běžně dělá při propalestinských protiválečných shromážděních v Haifě, násilně zatkla 10 lidí.

„Skutečné uznání rozsahu ničení, které náš stát způsobuje, utrpení, které způsobuje svým poddaným, vyžaduje odpovídající opatření,“ řekla davu předtím, než byl protest ukončen. „Pokud vidíte rozsah zvěrstev a považujete se za morální lidi, nemůžete pokračovat jako dosud, bez ohledu na cenu, ať už sociální nebo právní.“

Roseman se poprvé rozhodla odmítnout službu na začátku roku 2023, když se účastnila týdenních demonstrací proti soudní reformě. V té době pochodovala s „blokem proti okupaci“, malou skupinou, která poukazovala na spojení snahy vlády oslabit soudnictví s pokračující okupací palestinských území Izraelem – často k nelibosti organizátorů hlavního proudu protestů. Byla také jednou z 230 mladých lidí, kteří několik týdnů před 7. říjnem podepsali dopis „Mládež proti diktatuře“ a zavázali se, že „odmítnou vstoupit do armády, dokud nebude zajištěna demokracie pro všechny, kteří žijí v jurisdikci izraelské vlády“.

„Myslím, že rozhodnutí odmítnout je dnes mnohem jednodušší,“ řekla Rosemanová. „Není třeba ani potřeba filozofovat o militarismu a poslušnosti, protože dochází k genocidě a je zřejmé, že se nepřihlásíte do armády, která genocidu páchá.“

Rosemanová, která se již intenzivně zapojila do společných aktivistických akcí s Palestinci – poskytovala „ochrannou přítomnost“ v palestinských venkovských komunitách na Západním břehu proti násilí osadníků a armády a účastnila se demonstrací proti genocidě v Haifě – uvedla, že její osobní vztahy s palestinskými aktivisty její rozhodnutí odmítnout jen posílily. „Pokud chcete být partnerem Palestinců, nemůžete vstoupit do armády, která je zabíjí,“ řekla. „Jsou to lidé, které znáte, jejichž domy jsou ničeny nebo kteří jsou zabíjeni.“

Její solidární práce s Palestinci podle jejích slov také odhalila limity snahy reformovat systém zevnitř. „Byly chvíle, kdy na mě voják hodil omračující granát, zadržel mě, nebo když jsem viděla vojáky bourat domy, ve kterých jsem spala, domy palestinských aktivistů. To opravdu změní váš pohled, vaše pochopení, že to není „moje“ armáda, že armáda je proti mně.“

Mimo aktivistické kruhy mělo Rosemanino rozhodnutí odmítnout osobní následky. „Někteří spolužáci se kvůli tomu se mnou přestali stýkat. Kvůli potížím souvisejícím s mým odmítnutím jsem předčasně opustila program volného roku,“ vysvětlila. Její rodina, dodala, „stála při mně jako své dceři, ale nebylo to rozhodnutí, které by podporovali.“

Na rozdíl od většiny odmítavců v izraelských vojenských věznicích tráví Roseman většinu dne v samovazbě. Jako trans vězeňkyně je podle armádních pravidel propuštěna pouze na krátké přestávky jako poslední v řadě – stejné zacházení zažila i další trans odpůrkyně branné povinnosti, Ella Keidar Greenberg, na začátku tohoto roku. 

„Nedostali jsme se sem náhodou“

31. července, několik týdnů před uvězněním Rosemanové, byli dva 18letí Izraelci – Ayana Gerstmann a Yuval Peleg – odsouzeni k 30, respektive 20 dnům vězení za odmítnutí nastoupit do armády. Gerstmannová byla mezitím propuštěna, zatímco Peleg dostal dalších 30 dní. Pokud jsou nedávné případy nějakým vodítkem, pravděpodobně ho čekají ještě čtyři nebo pět dalších, než bude propuštěn.

„Jsem tu, abych odmítl účastnit se genocidy a vyslal vzkaz všem, kteří budou poslouchat: dokud genocida pokračuje, nemůžeme žít v míru a bezpečí,“ prohlásil Peleg před vstupem do vězení.

Peleg, který vyrůstal v liberální sionistické rodině ve středostavovském městě Kfar Saba, popsal své rozhodnutí odmítnout službu jako nedávné. „Nikdy jsme [doma] nemluvili o odmítnutí. Hodně jsme mluvili o Bibim [Netanjahuovi] a trochu o okupaci,“ řekl v společném rozhovoru s Gerstmannovoupřed jejich uvězněním.

Pro Pelega bylo setkání s neizraelskými online médii v prvních dnech války zlomovým bodem. „Dalo mi to perspektivu, kterou jsem během svého dospívání neměl,“ řekl. „V určitém okamžiku mi došlo, že izraelská armáda není morální, ochranná a dobrá armáda, jak jsem si myslel.“

Jak válka postupovala a rozsah izraelského útoku na Gazu se stal jasnějším, „bylo relativně snadné se rozhodnout, že se nepřihlásím,“ řekl. Odmítnutí mu také poskytlo příležitost vyjádřit nesouhlas. „V této zemi není téměř žádné místo, kde by se dalo takové věci říkat.“

Pro Gerstmannovou, která vyrůstala v předměstí Tel Avivu Ramat Gan, bylo rozhodnutí odmítnout výsledkem dlouholetého zvažování. „V páté třídě jsme dostali školní úkol napsat o místech v Jeruzalémě k Jeruzalémskému dni. Mělo to vzbudit vlastenecké city, ale u mě to mělo opačný účinek,“ vzpomíná.

Ačkoli se o okupaci často mluvilo doma, do té chvíle se s ní ve skutečnosti nesetkala. „Máma mi navrhla, abych se podívala na webové stránky B'Tselem a přečetla si o východním Jeruzalémě pro školní projekt,“ řekla. „Tehdy jsem poprvé viděla, co se tam děje. Byla jsem šokovaná.“

V izraelském vzdělávacím systému, dodala, „vždy mluví o východním Jeruzalémě pouze v kontextu ‚sjednocení‘ města a chválí válku [z roku 1967], během níž bylo město dobyto. Najednou jsem byla konfrontována s tím, kolik nespravedlnosti a utrpení to s sebou přineslo.“
 
V 16 letech se rozhodla, že se nepřihlásí do armády. „Řekla jsem kamarádce, že chci získat výjimku z důvodu duševního zdraví, protože jsem proti okupaci,“ řekla. Její kamarádka ji vyzvala: „‚Pokud je to tvé přesvědčení, proč se jim nepřihlásíš a neřekneš to? Proč se schováváš za lži?‘“ 

„V tu chvíli mi to došlo,“ vzpomíná. „Uvědomila jsem si, že má pravdu – že musím své odmítnutí jasně a veřejně vyslovit.“

Stejně jako Roseman a Peleg i Gerstmann cítila, že po vypuknutí války v Gaze a zintenzivnění izraelských útoků na palestinský lid se odmítnutí stalo nepopiratelným. „Je mnohem jasnější, že odmítnutí je správná věc, že nesmíte spolupracovat s tím, co armáda dělá v Gaze,“ řekla.

Gerstmannová a Peleg doufají, že jejich odmítnutí vysílá vzkaz všem vojákům vyslaným do Gazy: máte na výběr. „Celá léta jsme byli podmínění myšlenkou, že se musíte přihlásit do armády a že je nemožné to zpochybnit. Ale to, co nyní vidíme v Gaze, je červená čára, která dokazuje, že výběr rozhodně je.“

„Dosáhli jsme úrovně násilí a ničení, jakou jsme v historii této země nikdy nezažili,“ řekl Peleg. „Izrael se nikdy nevrátí do stavu, v jakém byl 6. října 2023. Je jasné, že jsme uprostřed probíhající genocidy. Tváří v tvář tomu odmítáme.“

Pro Pelega bylo důležité zdůraznit, že izraelská kampaň vyhlazení v Gaze nevznikla z ničeho. „Nedostali jsme se sem náhodou,“ vysvětlil. „Izrael vždy vykazoval prvky okupace, fašismu a rasismu vůči Palestincům – samozřejmě od roku 1967, ale i když se vrátíme k Nakbě. Není překvapivé, že jsme se dostali do situace, kdy dochází k genocidě Palestinců.“

I když se izraelské veřejné mínění výrazně posunulo doprava, Gerstmannová řekla, že stále doufá, že osloví své vrstevníky. „Slyším, jak se fráze ‚V Gaze nejsou žádní nevinní lidé‘ stává normou. To je velmi znepokojivé, ale moje odmítnutí je ve skutečnosti odmítnutím beznaděje,“ řekla. „Doufám, že jim to otevře oči a umožní jim přemýšlet a pochopit, co armáda dělá  jejich jménem.“

Oba přiznali, že se bojí veřejně odmítnout ve společnosti, která tento čin považuje za zradu. „Samozřejmě je to děsivé, ale neodradilo mě to,“ řekla Gerstmannová. „Naopak, to, co jsme viděli od začátku této války, mi uvědomilo, že musím rozhodně odmítnout.“

„Už se toho nemůžu účastnit“

Další dva odpůrci vojenské služby, kteří byli minulý měsíc uvězněni a hovořili s +972, se z osobních a rodinných důvodů rozhodli zůstat v anonymitě.

R., 18letý mladík z města Holon, byl odsouzen k 30 dnům vězení. „Rozhodl jsem se odmítnout ještě před 7. říjnem, ale když jsem viděl ničení v Gaze, pochopil jsem, že už nemůžu váhat,“ řekl. „Poté pro mě byla služba v armádě prostě nepřijatelná.“

Jeho vzkaz ostatním mladým lidem byl jasný: „Prostě odmítněte. V současné situaci, s ohledem na to, co vidíme v Gaze, musíte klást odpor.“

Jiný odmítavý voják, B., se vydal neobvyklejší cestou. Devatenáctiletý mladík, který nastoupil do civilní správy – vojenského orgánu, který spravuje Palestince na Západním břehu – se po osmi měsících služby rozhodl odmítnout a byl odsouzen k 45 dnům vězení.

„Než jsem nastoupil, byl jsem na Západním břehu, setkal se s lidmi a pochopil tamní situaci,“ vzpomíná B. „I tehdy to pro mě bylo těžké, opravdu jsem se nechtěl přihlásit. [Ale pak] jsem si promluvil s několika lidmi a oni mě přesvědčili, abych se přesto přihlásil.“

To, čeho byl svědkem na základně, nakonec utvrdilo jeho rozhodnutí odmítnout. „Při výcviku a v terénu jsem viděl spoustu věcí a pomyslel si: ‚Páni, já už v tomhle nemůžu pokračovat.‘ Hlavně jsem viděl ostatní vojáky – jak mluvili, jak se chovali – lidi poháněné extrémním rasismem.“

Brutalita je podle něj všudypřítomná. „Viděl jsem, jak Palestince bezdůvodně bijí. Svázali je, nechali je 24 hodin na slunci v poutech, tváří dolů na kolenou, bez vody a jídla. Vojáci kolem nich chodili a kopali do nich. Byl jsem šokovaný.“

„Druhý den jsem viděl jednoho zadrženého a zeptal se, co udělal. Řekli mi, že „neuposlechl rozkaz“. Pak jsem viděl, jak kopou do dalšího. Řekli mi: „Zaslouží si to.“ Takových případů bylo spousta.“