Jak drsně slábnoucí Amerika posiluje Moskvu a Peking

5. 9. 2025 / Fabiano Golgo

 

Generální tajemník NATO Mark Rutte tento týden v Praze vydal varování, které by mělo znít jako požární poplach po celém Západě. Rusko a Čína, řekl, budují své obranné průmysly „pozoruhodným, ohromujícím tempem“ a připravují se na „dlouhodobou konfrontaci“. Podívaná na Si Ťin-pchinga, Vladimira Putina a Kim Čong-una, jak pochodují kolem jaderně vyzbrojených mezikontinentálních raket na pekingské přehlídce – více choreografie než připomínka – nebyla jen národní ukázkou. Byla to zpráva: autokraté jsou koordinovaní, sebevědomí a na postupu.

 

Znepokojivou pravdou je, že k tomu mají všechny důvody. Neboť kdy jindy je vhodnější čas vyzvat liberální řád, než když se jeho domnělý vůdce sám rozkládá zevnitř? Spojené státy, kdysi správce systému pravidel, který porazil fašismus a zadržel komunismus, jsou nyní vedeny prezidentem, jenž otevřeně pohrdá ústavními tradicemi, které zanechali Jefferson, Madison a Hamilton.

Donald Trump, znovu zvolený v roce 2025, pokračuje ve svém útoku na kontrolní mechanismy, na nichž stojí americká republika. Jeho rétorika – chlubení se diktátorskými pravomocemi „prvního dne“, výhrůžky pomsty vůči politickým nepřátelům, hrozby použití armády proti domácí opozici – připomíná autoritářský manuál 20. století. Útok na Kongres 6. ledna, kdysi považovaný za to nejhorší možné, je nyní přepisován jako generálka. Akademici se mohou přít, zda je trumpismus skutečně fašistický, autoritářský populismus, nebo americká mutace obojího, ale podstata je prostší: oslabuje věrohodnost Spojených států jako vůdce demokratických zemí.

Rusko a Čína toto drama pečlivě sledují. Chápou, že americká republika, kdysi obdivovaná i svými protivníky pro odolnost institucí, se nyní jeví jako křehká, polarizovaná a pohlcená vnitřními pomstou motivovanými útoky. Když Trump podrývá legitimitu voleb nebo koketuje s pozastavením ústavy, Si a Putin se mohou jen pousmát. Sebeobraz Ameriky jako „nejstarší demokracie světa“ začíná připomínat parodii.

Nejde jen o prestiž. Věrohodnost je strategickým aktivem. Spojenci v NATO si kladou otázku, zda lze washingtonské závazky brát vážně, když americkou politiku ovládá muž, který považuje aliance za čistě transakční a ústavní omezení za ignorovatelná. Autokraté naopak těží z dlouhověkosti a předvídatelnosti: třetí Siův mandát, Putinovo nekonečné prezidentství, Kimova dynastická vláda. V tomto kontextu vypadá americká demokratická eroze jako slabost – a slabost vyzývá k útoku.

Pekingská přehlídka, s obřími mezikontinentálními raketami a pečlivě naaranžovanými vůdci, byla víc než divadlem. Byla vizuální připomínkou alternativního modelu řádu – hierarchického, militarizovaného, neliberálního – který je postupně prosazován od východní Evropy po Jihočínské moře. To, co činí situaci dvojnásob alarmující, je fakt, že nejvýznamnější reakcí Západu při odporu vůči tomuto autoritářskému bloku není vnější tlak, nýbrž vnitřní rozklad.

Otcové zakladatelé vytvořili republiku, která měla odolat zahraničním hrozbám, zároveň však varovali před demagogy, kteří by využili konfliktů a strachu. Dnes je to právě toto nebezpečí – domácí útok na ideály svobody, odpovědnosti a rozumné debaty – co dává Moskvě a Pekingu jejich největší strategickou výhodu.

NATO může stavět lodě a rakety, aby vyrovnalo čínskou flotilu. Může posílit odstrašení proti ruské agresi. Ale pokud se Amerika bude dál vzdávat vlastního demokratického dědictví, žádný arzenál stačit nebude. Boj 21. století není jen mezi Východem a Západem, autokracií a demokracií. Odehrává se v samém srdci amerického experimentu. A pokud jej prohrajeme, autokraté nemusí vyhrát. Prohráli bychom sami sebe.