Vezmi svůj kříž a následuj mne – jak to číst

14. 8. 2025 / Boris Cvek

„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“

Pokusím se nyní shrnout, jak tuto pasáž chápu, aniž bych si myslel, že její výklad může být nějak jednoznačný. Jde o to, o jaká východiska se při čtení opíráme. Zaprvé vycházím z toho, že člověk nemůže žádným způsobem získat spásu svou zásluhou. Spása není obchod: já udělám tohle a za to budu mít věčný život. Tedy ono „Syn člověka přijde… a odplatí každému podle jeho jednání“ čtu ve světle Matouše 25,31-46, kde ti, kdo jsou spasení, ani netušili, že budou odměněni za svůj soucit, který byl zcela autentický a bez myšlenky na vlastní spásu (jako u Samaritána).

Všimněte si, jak se ti spasení diví, co je vlastně spasilo (Matouš 25,34-40):

„Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“

Zadruhé „kdo chce jít za mnou“ nečtu tak, že kdo nejde, skončí v pekle nebo je nějak jinak vyřazen z Kristovy spásy. V kontextu celé pasáže se mi zdá zřejmé, že následovat Krista v tomto smyslu je následovat jej na Golgotu – a že je to velmi blízké radikálnímu maximalismu pasáže z páté kapitoly Matoušova evangelia (5,29-30): „Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.“ Tuto pasáž čtu tak, že bez Krista, bez jeho oběti, nemáme šanci. Čili potvrzení prvního výše zmíněného východiska.

Chce Ježíš skutečně to, abychom si vyrvali oči? Myslím, že právě naopak. Jinak by přece nešel na Golgotu. Chce, abychom šli na Golgotu stejně jako on? To je mnohem těžší otázka. Myslím, že nejdůležitější je dbát na pravdu o sobě samém, na to, že Bůh vidí, jaký skutečně jsem, co je v mé moci atd. A že mě miluje. Důkazem té lásky je ostatně právě Golgota. Hrdinství nechť je hrdinstvím v oku Božím, v pravdě, nikoli pro lidi, aby se obdivovali výkonu. Obecně kultura výkonu v nějakém mučednictví nebo askezi je podle mě popřením evangelia. A samozřejmě chápu, že existuje mnoho situací a důvodů, proč tak evangelium číst.

Ale možná ono „vezmi svůj kříž a následuj mě“ znamená především následovat vnitřní motivaci, která vedla Krista na Golgotu, tedy lásku, a nikoli vnější výkon. Co se vlastně myslí tím „zachránit svůj život“? Kdo by chtěl zachránit svůj život? Není to právě ten, kdo se bojí pekla, kdo hledá ze strachu z Bohu, jak peklu uniknout? Není to ten posedlý výkonem a transakční, kupeckou mentalitou? A co to znamená, že někdo ztratí svůj život pro Krista? Že zemře jako mučedník? Zase se nám tu vtírá byznys: obětuji se a dostanu za to život. Ztratím život pro Krista a naleznu jej. Má dáti, dal.

Jenže pak čteme: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ Ztrácí ten, kdo chce získat. Čtu to jako odmítnutí byznysu se spásou. A zač získá člověk svůj život zpět, když jej ztratí? Je v tom pozoruhodná kontinuita života na zemi i po smrti. Je to týž život. Nejde ho získat zpět, když jej člověk ztratí pro zisk. I když u Boha je možné všechno, právě z milosti, z Golgoty.

Naopak život nalezne ten, kdo jej ztratí pro Krista. „…a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ Ztratit život pro Krista tedy znamená jednat a v tom jednání ten život nalézt. Myslím, že nejlépe to vysvětluje právě výše citovaná pasáž z 25. kapitoly Matoušova evangelia. V tom jednání je skutečná láska, tedy Bůh sám, Duch svatý, který vytváří kontinuitu a trvalost života. Není to zisk. A netvrdím, že to vylučuje mučednictví a askezi. Nevylučuje, ale také nezdůrazňuje. Podstatné je to, co je skutečné, ne co se dělá, aby se to zobchodovalo. Bůh vidí do srdce.