Protože jestli někdo nemá právo vzývat Masaryka a kázat o křesťanských hodnotách, je to právě Dominik Duka – muž, který strávil posledních dvacet let kopáním do těch nejzranitelnějších, líbáním prstenu Orbánovi, tleskáním xenofobii a nadbíháním autoritářům v sutaně i bez ní.

Tomáš Garrigue Masaryk byl především racionalista, filozof, humanista a obránce otevřené společnosti. Byl hluboce náboženský člověk, ale zároveň radikální kritik katolické hierarchie, která podle něj představovala překážku pokroku a svobody. Právě proto zakládal republiku jako sekulární stát.

Masaryk by se při čtení Dukova apologetického moralismu o V4, národech spojovaných „českými, polskými a uherskými vládci“, a lásce k vlasti prolnuté s láskou k církvi, nejspíš obrátil v hrobě. Co má společného skutečná občanská demokracie s Visegrádem v režii Orbána, Fica nebo Kaczyńského? Ti přece systematicky boří přesně to, co Masaryk budoval: právní stát, svobodu tisku, rovnost před zákonem.

A co dělá Duka? Odsuzuje „ideologii genderu“, podporuje dezinformační média, žehná ultrakonzervativním pochodům, které útočí na menšiny a lidská práva. Je to opravdu ten, kdo by měl kázat o Masarykově „úctě, zbožnosti a toleranci“?

Duka ve své homilii hovoří o „skutečných hodnotách“ – lásce k rodině, vlasti, úctě k druhému. To vše zní krásně, jen kdybychom nevěděli, jak vypadá Dukova praxe. Je to ten samý kardinál, který zpochybňoval migraci tím, že islám přirovnal k totalitní ideologii. Ten samý, který místo empatie obviňuje oběti z ideologického fanatismu. Ten samý, který veřejně nazval „znásilňujícího ruského vojáka“ obětí „emocí“.

O jaké úctě a lásce to mluvíme? Když Duka volá po rodině, myslí tím výhradně heterosexuální model bez možnosti volby. Když volá po vlasti, myslí tím národ definovaný jazykem a krví, nikoli sdílenými hodnotami. A když volá po úctě k druhému, míní tím pouze ty, kdo se vejdou do jeho úzkého rámce „slušnosti“.

To není evangelium. To je nacionalistický moralismus s krucifixem v ruce a pěstí v kapse.

Cyril a Metoděj ve službách V4? Když Duka mluví o tom, že země V4 jsou „velkým dědictvím cyrilometodějské mise“, nedá se nesmát. Slovanská misie soluňských bratří byla kulturním zázrakem, nikoliv politickou aliancí. V4 je dnes především toxický klub národoveckých lídrů, kteří se předhánějí v boji proti liberálnímu Západu – což je přesně ta Evropa, kam Cyril a Metoděj patří svým dědictvím.

Duka v tom není naivní. Je to promyšlené. Vytváří alternativní mytologii, kde je křesťanství spojeno s nacionalismem, kulturním konzervatismem a nedůvěrou k „elitám“. Ne k elitám skutečným, ale k těm, které hájí pluralismus a lidská práva. Masaryk, evangelium a demokracie jsou jen kulisy. Opona zakrývá tvrdou realitu: úpadek morální autority církve a zoufalý pokus o udržení relevance skrze populismus.

Dominik Duka je dnes mnohem víc než jen bývalý arcibiskup. Je symbolem hluboké krize hodnot, kdy se jazyk víry stává zástěrkou nenávisti, a jméno Masaryka zbraní proti masarykovskému odkazu. Je to paradox, který zrcadlí krizi postkomunistické střední Evropy.

Ve světě, kde autoritářství postupuje a společnost je rozdělená, by církev mohla být hlasem smíření a pravdy. Místo toho dostáváme kardinála, který se v Nitře omlouvá za český moralismus, a doma moralizuje sám s takovou zuřivostí, že by mu záviděli i svatí inkvizitoři.

Ale aspoň jedno Duka řekl přesně: „Historie se znepokojivě opakuje.“

Ano, opakuje se. Bohužel i s těmi, kdo v sutaně svírají kříž a přitom znovu a znovu zrazují jeho význam.