Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Řecko: Británie a USA rehabilitovaly fašistické elementy, aby násilně potlačily pokus o řeckou sociální revoluci

8. 5. 2025 / Daniel Veselý

Další z vysoce postavených amerických plánovačů a stratégů Dean Acheson, který prosazoval ještě agresivnější kurs americké zahraniční politiky než George Kennan, označil Řecko za „shnilé jablko, jež by nakazilo celý sud s jablky” (47). Zároveň přišel s novou „teorií domina”. „Korupce Řecka by nakazila Írán a celý východ," hřímal Acheson. “Bez americké pomoci by Evropa a Afrika byly další na řadě. Jen my dokážeme rozbít sovětskou hru“, kázal americký státník, jako by vlastnil křišťálovou kouli. Nicméně v době, kdy Trumanův kabinet bil na poplach kvůli řeckým komunistům, nebylo žádným veřejným tajemstvím, že sovětská vláda nechtěla mít s řeckým konfliktem nic společného. Kreml na rozdíl od jugoslávského lídra Josipa Tita de facto respektoval rozdělení Evropy podél ideologických linií (48). Bělehrad chtěl v podpoře řeckých komunistů vytrvat. Stalin však moc dobře chápal poválečnou geopolitickou realitu v západní Evropě, kde tahal za mnohem kratší konec provazu, navíc mimo svou sféru vlivu.

Achesonova teorie domina se stala oblíbeným gospelem všech amerických vlád, vyhlašujících jednu kruciátu za druhou. Když padne Vietnam, padne Laos, Kambodža, Thajsko a další země a americká nadvláda nad strategickým jihovýchodoasijským prostorem se zhroutí a s ní i lákavé a ničím nerušené obchodní příležitosti a investice. Tuto geopolitickou strategii ovšem ve své syrovosti vyvrací vytrvalý vietnamský a alžírský odboj proti kolonizátorům. Úporné úsilí jej rozdrtit jednoznačně odkazuje na klasický národněosvobozenecký zápas v rámci dekolonizačního procesu, hodný respektu: stal se vítaným ponaučením a toužebnou inspirací ostatním hnutím a zemím. A existence tohoto “shnilého jablka, jež by nakazilo celý sud s jablky” byla v očích strategických plánovačů tou největší hrozbou. Sám Kennan v roce 1947 považoval hrozbu Sovětského svazu primárně za politický problém (49), a nikoliv za problém vojenský, jak americkou strategii proti SSSR identifikoval jeho nástupce v čele útvaru plánování politiky při ministerstvu zahraničí Paul Nitze. Nitze svou jestřábí protikomunistickou agendu zformuloval roku 1950 v Národní bezpečnostní radě (NSC-68) (50). Jestliže byl problém sovětské hrozby politického rázu, jak mínil přední americký diplomat, bylo celkem logické vyžadovat práci na řešení problému na politickém poli, a nikoliv cestou konfrontace a eskalace. Kennan zdůrazňoval nutnost vést proti sovětské hrozbě psychologickou válku, otevřenou propagandu a tajné operace. Zároveň byl zastáncem distribuce ekonomické pomoci v rámci Marshallova plánu, který navzdory četným superlativům v západním politologickém kánonu někteří revizionističtí historikové (51) označují „za americký pokus o získání kontroly nad západní Evropou, stejně jako Sověti ekonomicky ovládali východní Evropu”.

Už na jaře 1947 volal Trumanův tým mocně do zbraně, když finančně a vojensky podpořil řecký stát, jehož „samotná existence” byla podle Trumanových vlastních slov ohrožena „teroristickou činností několika tisíců ozbrojenců”, jak tehdejší americký prezident ve své doktríně hanebně nazval patrně nejefektivnější bojovou sílu proti nacistické zhoubě v Evropě (52). Urgence byla na místě, když uvážíme, že Velká Británie už v té době neměla sílu a prostředky dále vojensky a finančně podporovat protikomunistické a protilevicové síly v Řecku, takže její úlohu přebral se vší odpovědností Washington.

Občanský konflikt v Řecku už tehdy probíhal čtvrtým rokem. Přestože Bílý dům rámoval krizi v Řecku jako příklad šíření komunistické zhouby v jeho sféře vlivu, měl spolehlivé informace o Stalinově absolutním nezájmu o řeckou krizi. Washington přesto trval na hlubší militarizaci bratrovražedné řecké války. Velká Británie zprvu podporovala řeckou vládu proti levicovému odboji, který se těšil významnému respektu díky své úloze ozbrojeného odporu proti silám osy. Tehdejší britský premiér Winston Churchill se domníval, že vliv komunistické strany v odbojovém hnutí, kterou za nacistů podporoval, ohrozil jeho plán na návrat řeckého krále k moci a udržení komunismu na uzdě. Před druhou světovou válkou vládla v Řecku roajalistická diktatura, jejíž erb zdobila fašistická sekera a koruna. Režim byl zarytě antikomunistický. Řecká komunistická strana (KKE) byla zakázána, její členové internováni, mučeni a posíláni do táborů, vězení a exilu. Nyní Churchill neváhal proti svým někdejším spojencům bezostyšně využít Hitlerovy stoupence (53). Churchillův vojenský vstup do řecké občanské krize na podzim 1944, zahrnující jak přímé bojové operace britských jednotek, tak zásadní roli při realizaci protipovstaleckých aktivit, je jedním z jeho mnoha nepříliš známých zločinů. Dodnes velebený britský premiér se na konci války postavil na stranu kolaborantů s nacisty, aby jim pomohl porazit antifašistické partyzány, kteří v očích všemožných churchillů zosobňovali strašáka komunismu na jihu Evropy.

Zanedlouho poté, co se z Řecka na podzim roku 1944 stáhla nacistická armáda, řecká policie za aktivní asistence britských tanků při protivládní demonstraci na začátku prosince 1944 usmrtila 28 řeckých civilistů a stovky dalších zranila (54). Jednalo se o bezprecedentní vojenský zákrok spojenecké mocnosti do záležitostí suverénní země, kde převážně chudí řečtí občané pozvedli zbraně proti velice dobře zorganizované a vybavené britské armádě a jejím lokálním pomahačům. Britská armáda mezitím mezi řeckými civilisty rozsévala smrt (55). Winston Churchill byl proslulý svou ohromnou averzí vůči komunismu, ať už si pod tímto pojmem představoval cokoliv. Představa Atén dobytých levicovými bojůvkami mu musela jít notně proti srsti. Řečtí partyzáni, kteří ještě před pár lety krváceli po boku Britů proti nacistům a kteří osvobodili značný kus řecké země, museli být nyní zlikvidováni i za cenu opětovného nastolení vlády reakcionářských politických struktur. Britský premiér měl priority jasně definované: větší nebezpečí se skýtá v levicové revoluci zdola s komunistickou avantgardou než ve spolupráci s kolaboranty s nacistickým režimem a fašisty. Churchill vnímal řeckou krizi geopolitickým prismatem jako hrozbu rozpínavého komunismu, který mohl Řecko pohltit. Avšak jak už víme, Stalin dával od řeckých komunistů a levičáků obezřetně ruce pryč.

Aliance levicových a agrárních stran (EAM) - v níž měla dominantní postavení Komunistická strana Řecka (KKE) - a její partyzánská pěst Národní lidová osvobozenecká armáda (ELAS) a později Demokratická armáda Řecka (DSE) se z glorifikovaných bojovníků proti nacistům staly teroristickým ohrožením pro řecký stát, abychom parafrázovali studenoválečnické doktrinářství Harryho Trumana, dozajista vřele sdílené Winstonem Churchillem. A jaké konkrétní ohrožení tito levicoví živlové na jihu Evropy představovali pro upadající britskou a nastupující americkou nadvládu? KKE měla v té době za sebou zhruba tři desetiletí historického vývoje, když z původně menších socialistických, anarchistických a komunistických skupin vznikla platforma inspirovaná Pařížskou komunou a chicagským dělnickým hnutím za osmihodinovou pracovní dobu. KKE od svého založení v roce 1918 vyzvedávala úlohu pracujících tříd při transformaci společnosti, při zbavování se okovů vykořisťování, represe, chudoby, nezaměstnanosti, státního útlaku a válek (56). Řečtí komunisté horovali za takové „podvratné” politické cíle, jako bylo vytvoření silných odborů, zavedení osmihodinové pracovní doby a vyšší mzdy pro dělníky (57). Tato šokující hereze samozřejmě nevoněla řecké smetánce, Britům a posléze ani Američanům. Všichni se dali do společného díla, aby nastolili pevný prozápadní řád, třebaže tak činili s vítanou pomocí kolaborantských elit.   

EAM a ELAS však neutrpěly jen bolestné ztráty během nacistické okupace, která celou zemi zpustošila, ale i v průběhu protilevicových pogromů v roce 1945. Během tzv. Bílého teroru národní garda a provládní čety smrti zabily 3 000 kádrů EAM a 100 000 jejích členů a partyzánů gardisté uvěznili nebo vyhnali do exilu (58). Je však také pravda, že i levicoví partyzáni a komunisté se dopouštěli poprav stovek domnělých i skutečných kolaborantů, ať už za nacistické okupace, nebo britské intervence. Přičítány jsou jim i další válečné zločiny. Nicméně EAM a ELAS, potažmo DSE, se nakonec z vražedných čistek dokázaly otřepat, restrukturalizovat své síly a na konci roku 1946 obnovit svou ofenzivu proti řecké vládě. Následujícího roku se jí rozsáhlými útoky podařilo vyvolat masivní protiofenzivu – a nechtěně přivolat americké laso hroutící se řecké vládě. V té době byli už Britové finančně vyčerpaní a nemohli si dovolit ve svém imperialistickém dobrodružství pokračovat.

Trumanova mobilizace finančních prostředků ve výši 300 milionů dolarů na vojenskou pomoc řecké vládě a vyvolání protisovětských nálad v americké společnosti posvětily tento jednostranný militaristický krok, aniž by Washington dal šanci diplomatickým možnostem na urovnání řecké krize. Spojené státy, obdobně jako předtím Velká Británie, rehabilitovaly řeckou (ultra)pravici a blokovaly levicovým silám jakýkoliv přístup k zastoupení ve vládě. Přitom řečtí komunisté v létě 1947 signalizovali ochotu ukončit ozbrojené aktivity a zapojit se do koaliční vlády (59).

Během července 1947 komunisté doufali v ukončení řecké krize a zároveň předložili své požadavky k ukončení nepřátelských aktivit proti řecké vládě a Britům. Požadovali mimo jiné demisi současné vlády, rozpuštění parlamentu, vytvoření „čistě středové vlády“, vyhlášení všeobecné amnestie, zajištění bezpečnostních záruk pro ty, kdo složí zbraně, a příslib nových voleb v nejbližší době na základě revidovaných volebních seznamů. Nicméně Bílý dům odmítal jakoukoli variantu vlády, kde by figurovali komunisté. To bylo zjevně zapovězeno, třebaže řečtí komunisté očividně vycházeli vstříc spolupráci s odlišnými ideologickými politickými subjekty, a to i s takovým, které se o pár let dříve pokusily „komunistickou nákazu” neutralizovat. Jenže s demokracií v Řecku si Spojené státy hlavu příliš nelámaly, jak dokládají interní dokumenty zaznamenávající korespondenci mezi činiteli americké vlády (60). V Aténách spíše přicházelo v úvahu vytvoření ještě více autoritářské a represivní vlády. Američané, jako předtím Britové, byli ochotni přihlížet, či dokonce sankcionovat popravy, věznění a vyhoštění nežádoucích občanů, zatímco hnutí EAM, ELAS a DSE tradičně zastupovala poměrně velkou společenskou základnu (61).

USA v Řecku zorganizovaly a řídily (62) krutou protipovstaleckou operaci,  doprovázenou mučením, nuceným politickým exilem, zničením odborů a jakýchkoli nezávislých politických aktivit. Washington nasadil celou škálu prostředků, které se později používaly při podobných operacích po celém světě. Mezi beneficienty americké politiky patřili nacističtí kolaboranti, přičemž hlavními oběťmi se stali dělníci a rolníci z komunisty vedeného protinacistického odboje. Test úspěšné protipovstalecké operace v Řecku, která eliminovala hrozbu komunismu v jižní Evropě – ono  „shnilé jablko, které by mohlo nakazit celý sud” – posloužil Pentagonu jako vzor během stupňující se americké agrese proti Jižnímu Vietnamu na počátku 60. let. V březnu 1950 zástupce šéfa americké diplomacie James Webb ve své zprávě výkonnému řediteli Národní bezpečnostní rady Jamesu Layovi bezděky shrnul výsledky americké vojenské intervence v Řecku (63). Bílý dům do konce roku 1949 vynaložil na vybavení a bojovou připravenost řecké armády 345 milionů dolarů. Řeckým silám se na podzim roku 1949 – díky výcviku řecké armády americkými vojenskými poradci a dodávkám vojenského vybavení, námořních plavidel a letadel, jako byly bombardéry Curtiss SB2C Helldiver (64) – podařilo porazit komunistické partyzánské hnutí. Počet partyzánů v Řecku se podle tehdejšího zástupce šéfa americké diplomacie snížil z někdejších 28 000 na méně než 700. Podle jeho úsudku to „představovalo pro tuto zemi běžný policejní problém”. Z tohoto cynického výroku o potenciální eliminaci téměř tří desítek tisíc řeckých komunistů a levičáků běhá mráz po zádech.  

Občanský válečný konflikt v Řecku odehrávající se v letech 1946 až 1949 si podle různých odhadů vyžádal 80 000 (65) až 158 000 (66) obětí na životech. Spousta řeckých civilistů zemřela v důsledku válečných útrap spojených s nárůstem nemocí, hladovění a násilností. Velká Británie a Spojené státy rozdmýchávaly a prodlužovaly konflikt plný smrti, mizérie a strádání. Obě velmoci ignorovaly příležitosti k urovnání krize, jejichž slibný potenciál druhá strana uznávala. Londýn a Washington naopak udržovaly u moci zkorumpované kolaborantské elementy postrádající vlastní elektorát a volební program.

Západní literatura věnovaná tématu řecké občanské války, zejména v podání revizionistických a postrevizionistických historiků (67), prakticky nalezla společnou řeč v několika základních bodech: Stalinova úloha v řecké krizi byla časově limitovaná a kremelskému vládci sloužila výhradně jako nástroj na utužení sovětské moci v Rumunsku. Za druhé, komunističtí a levicoví partyzáni nepředstavovali smrtelnou hrozbu pro existenci řeckého státu, a už vůbec ne západního bloku, jak se světové veřejnosti snažili namluvit Churchill, Truman a další západní činitelé. Virus, kdy v Řecku za občanské války budily hrůzu tak heretické požadavky, jako zaručení osmihodinové pracovní doby, chod velkých odborů a zvýšení mezd pro pracující občany, byl na jihovýchodě Evropy úspěšně vymýcen. Avšak financovat řeckou armádu penězi amerických daňových poplatníků bude zapotřebí i nadále, jak zdůraznil Webb. Americká vojenská pomoc řecké vládě společně s vojenskou asistencí Turecku pro rok 1950 dosáhla 256 milionů dolarů (68). Znělo to jako neskrývané varování pro ty, kdo by snad v Řecku přišli s podobně pošetilými názory, které by měly být základem každé spravedlivě fungující společnosti.  

Občanská válka zanechala Řecko, již tak zdecimované nacistickou okupační mašinérií, v troskách a hluboké hospodářské nouzi. Konflikt drasticky rozdělil řecký lid podél ideologických linií na celé příští dekády, kdy se obě znesvářené strany navzájem očerňovaly a ostrakizovaly. Řecko se lapilo do vleklého civilního konfliktu, nesoucího zřetelné důsledky poválečné rekonfigurace evropského kontinentu. Válka logicky vedla ke značným materiálním ztrátám, umocněným nacistickým pleněním a destrukcí, a zabránila řeckému státu v rychlém hospodářském zotavení a růstu v poválečných letech (69). Policejní režim v Řecku, nastolený v atmosféře násilné eliminace potenciální sociální transformace, vyloučil spoustu politických soupeřů z veřejných funkcí a některých hospodářských činností. Jedinou jejich možností se stala emigrace, což vedlo k dalším ztrátám, které se hromadily ještě dlouho po ukončení válečných akcí. Válečný konflikt vyhnal do emigrace více než 140 tisíc Řeků (70), zpravidla komunistů (71). Ti často museli odejít do nuceného exilu. Asi dvanáct tisíc z nich nalezlo v letech 1948 a 1949 azyl v Československu, kde v rukou držela otěže moci Gottwaldova KSČ. Uprchlíky z řecké občanské války, kteří nalezli druhý domov v poúnorovém Československu, budou o pár let později následovat běženci z Íránu (72), kde CIA svrhla demokraticky zvoleného premiéra a nastolila tyranskou šáhovu vládu.

Poválečný státní aparát v Řecku nebyl podle očekávání očištěn od kolaborantů s nacisty. Naopak ti, kdo bojovali proti komunistům a spolupracovali s německými okupanty, získali v poválečných vládách zaměstnání na důležitých pozicích při budování nového státu. Řecký stát posléze institucionalizoval tvrdou perzekuci levicově smýšlejících osob (73). Státní aparát souběžně zavedl legislativní diskriminaci Řeků na základě jejich politického přesvědčení. Na počátku 50. let se silně antikomunistické Řecko stalo mimořádně spolehlivým klientem Spojených států, pevně integrovaným do severoatlantických struktur (74). Neustálé šermování komunistickým nebezpečím bránilo skutečné vnitřní demokratizaci, což vedlo k tomu, že v tamní společnosti získaly na síle a vlivu elementy, jež v roce 1967 prosadily k moci diktátorský režim plukovníků, který podporovaly a vyzbrojovaly Spojené státy (75). Řecká junta následně potlačila občanské svobody, zejména svobodu slova, shromažďování a tisku, zrušila politické strany a zřídila vojenské soudy (76).

Američany podporovaná junta zašlapala do země svatořečené „západní hodnoty”, na nichž nominálně stojí gró americké demokracie, nechvalně proslula systematickým vězněním a mučením svých politických oponentů. Nad těmito zločiny však Washington blahosklonně přivíral oči, neboť měl v Aténách zarytého antikomunistického spojence ve svém epickém zápase se Sovětským svazem a jím šířenou rozvratnou ideologií. Fašistický režim plukovníků v roce 1973 krvavě potlačil masivní studentské demonstrace na Aténské polytechnice, kde zahynulo 40 lidí (77). Mnoho dalších represivní složky zranily a mučily. Tato tragická událost se stala katalyzátorem politických a společenských změn v Řecku, protože v následujícím roce uspíšila kolaps diktátorského režimu. Země posléze nastoupila cestu k demokratickým reformám.   

Když Spojené státy převzaly otěže od Velké Británie, začaly zasahovat do interních řeckých záležitostí, vyzbrojovat a ekonomicky a politicky podpírat zdiskreditovaný režim proti antifašistickým bojovníkům usilujícím o nastolení inkluzivního sociálního, politického a ekonomického řádu. Hlavní pilíř jejich programu tvořila legitimní participace v politickém procesu. Výsledkem intervenční politiky, doprovázené hlubší militarizací konfliktu ze strany Trumanova kabinetu, byla destrukce řeckého komunistického a obecně levicového hnutí jako relevantní politické síly, pyšnící se ostruhami z doby nacistické okupace, a restaurace reakcionářského pravičáctví. Americké – a předtím britské – angažmá v Řecku do kořene vypálilo nebezpečné myšlenky, jež by mohly podkopat hegemonii Spojených států v západní Evropě. Tato dominance mohla být narušena, kdyby v tomto strategicky důležitém uzlu hypoteticky vznikl stát udržující korektní styky jak se Západem, tak s Východem, což mohl být právě případ nezávislého Řecka. USA ve své řecké sáze zcela názorně prokázaly, že pouze globální dominance, národněbezpečnostní zájmy, jakož i zájmy mocných amerických obchodních kruhů jsou platnou mincí, a nikoliv něco tak efemérního jako lidská práva a demokratické ambice občanů.  

 

 

Poznámkový aparát:

 

 

1. Truman Harry, Truman Doctrine (1947), National Archives, 12. března 1947 při zasedání obou komor Kongresu. Link: https://www.archives.gov/milestone-documents/truman-doctrine#:~:text=I%20believe%20that%20we%20must,status%20quo%20is%20not%20sacred. 

 

2. Origins of the Cold War: American Cold War Policy, National Park Service. Link: https://www.nps.gov/articles/cworigons-americancwpolicy.htm 

 

3. Triandafillidis Nikita, Echoes From the Past: Analysis of the Greek Civil War, Modern Diplomacy, 6. dubna 2022. Link: https://moderndiplomacy.eu/2022/04/06/echoes-from-the-past-an-analysis-of-the-greek-civil-war/

 

4. Kennan and Containment, 1947, Office of the Historian. Link:

https://history.state.gov/milestones/1945-1952/kennan 

 

5. NSC-68, 1950, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1945-1952/NSC68 

 

6. Chikumbu Anotida, The Marshall Plan, c. 1948-52, Academia, University of Massachusetts. Link: https://www.academia.edu/39072001/The_Marshall_Plan_c_1948_1952 

 

7. Truman Doctrine (1947), National Archives, 12. března 1947 přednesená na společné schůzi Kongresu. Link: https://www.archives.gov/milestone-documents/truman-doctrine#:~:text=I%20believe%20that%20we%20must,status%20quo%20is%20not%20sacred

 

8. Vulliamy Ed a Smith Helen, Athens 1944: Britain’s  Dirty Secret, Guardian, 30. listopadu 2014. Link: https://www.theguardian.com/world/2014/nov/30/athens-1944-britains-dirty-secret  

 

9. 54.Vulliamy Ed a Smith Helen, Athens 1944: Britain’s  Dirty Secret, Guardian, 30. listopadu 2014. Link: https://www.theguardian.com/world/2014/nov/30/athens-1944-britains-dirty-secret  

 

10. AOAV (Action on Armed Violence), Civilian Casualties: The Greek Civil War, 26. července 2022. Link: https://aoav.org.uk/2022/civilian-casualties-from-british-military-the-greek-civil-war/ 

 

11. Communist Party of Greece (KKE), Declaration of the Central Committee on the 100th  

Anniversary of the KKE, prosinec 2017. Link: https://inter.kke.gr/en/articles/DECLARATION-OF-THE-CENTRAL-COMMITTEE-ON-THE-100TH-ANNIVERSARY-OF-THE-KKE/ 

 

12. Communist Party of Greece (KKE), Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Communist_Party_of_Greece#cite_note-16 

 

13. Communist Party of Greece (KKE), Hellenica World. Link: https://www.hellenicaworld.com/Greece/Info/en/CommunistPartyOfGreece.html 

 

59. Villiotis Stephen, From Sceptical Disinterest To Ideological Crusade: The Road to American Participation in the Greek Civil War, 1943-1949, University of Central Florida, 2013, str. 104-105. Link: https://stars.library.ucf.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=3793&context=etd 

 

60.Villiotis Stephen, From Sceptical Disinterest To Ideological Crusade: The Road to American Participation in the Greek Civil War, 1943-1949, University of Central Florida, 2013, str. 102-103. Link: https://stars.library.ucf.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=3793&context=etd 

 

61. Nachmani Amikam, The Greek Civil War, 1946-1949, The Ohio State University, březen 2016. Link: https://origins.osu.edu/milestones/march-2016-greek-civil-war-1946-1949 

 

62.Chomsky Noam, Democracy in the Industrial Societes; Force and Opinion; Afterward (ukázka z publikace Deterring Democracy), 1992. Link: https://chomsky.info/democracy04/ 

 

63.Webb James, Memorandum by the Under Secretary Webb to the Executive Secretary of the National Security Council Lay, Office of the Historian), 6. března 1950. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1950v05/d135 

 

64.Lengel Ed, The Greek Civil War, 1944-1949, The National WWII Museum, New Orleans, 22. května 2020. Link: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/greek-civil-war-1944-1949#:~:text=Death%20squads%20on%20both%20sides,result%20of%20the%20civil%20war 

 

65.Villiotis Stephen, From Sceptical Disinterest To Ideological Crusade: The Road to American Participation in the Greek Civil War, 1943-1949, University of Central Florida, 2013, Link: https://stars.library.ucf.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=3793&context=etd 

 

66.Lengel Ed, The Greek Civil War, 1944-1949, The National WWII Museum, New Orleans, 22. května 2020. Link: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/greek-civil-war-1944-1949#:~:text=Death%20squads%20on%20both%20sides,result%20of%20the%20civil%20war 

 

67.Villiotis Stephen, From Sceptical Disinterest To Ideological Crusade: The Road to American Participation in the Greek Civil War, 1943-1949, University of Central Florida, 2013, Link: https://stars.library.ucf.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=3793&context=etd 

 

68. Webb James, Memorandum by the Under Secretary Webb to the Executive Secretary of the National Security Council Lay, Office of the Historian), 6. března 1950. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1950v05/d135 

 

69. Christodoulakis Nicos, The Conflict Trap in the Greek Civil War 1946-1949: An Economic Approach, The London School of Economics and Political Science, březen 2014. Link: https://www.lse.ac.uk/Hellenic-Observatory/Assets/Documents/Publications/GreeSE-Papers/GreeSE-No83.pdf 

 

70. Lykiardopoulos Nicolas, Refugees of the Greek Civil War and their Role in National Reconstruction, University of Bristol, 2021. Link: https://www.bristol.ac.uk/media-library/sites/history/documents/dissertations/2021,%20Lykiardopoulos.pdf 

 

71. Pohanka Vít, Jak se dostali Řekové do Česka. Příběh jejich komunity začal po druhé světové válce, Český rozhlas Plus, 6. leden 2024. Link: https://plus.rozhlas.cz/jak-se-dostali-rekove-do-ceska-pribeh-jejich-komunity-zacal-po-druhe-svetove-8399273 

 

72. Nováková Klára, Československo-íránské vztahy: Politické a kulturní vztahy v letech 1953-1979, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014. Link: https://dodo.is.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/62914/DPTX_2011_2_11210_0_342620_0_122488.pdf?sequence=1&isAllowed=y 

 

73. Charalambidis Menelaos, The Battle for Athens, Rosa Luxemburg Stiftung, 12. března 2024. Link: https://www.rosalux.de/en/news/id/52810/the-battle-for-athens 

 

74.Blum Willam, Killing Hope: U.S. Military and C.I.A Interventions Since World War II, str. 33-38, 2008. Link: file:///C:/Users/harun/OneDrive/Dokumenty/Full%20text%20of%20_BLUM%20killing%20hope.pdf%20(PDFy%20mirror)_.html

 

75.Drew Elizabeth, Democracy on Ice: A Study of American Policy Toward Dictatorship in Greece, The Atlantic, červenec1968. Link: https://www.theatlantic.com/magazine/archive/1968/07/democracy-on-ice-a-study-of-american-policy-toward-dictatorship-in-greece/660958/ 

 

76. Mc Donald Robert,  The Greek Press under the Colonels, Sage Journal, 1974. Link: https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1080/03064227408532369 

 

77.Stamatoukou Eleni, Uprising Honoured: Greece Marks 5Oth Anniversary of Polytechnic Revolt, BalkanInsight, 17. listopadu 2023. Link: https://balkaninsight.com/2023/11/17/uprising-honoured-greece-marks-50th-anniversary-of-polytechnic-revolt/