Nenásilný odpor v Palestině je dnes nebezpečnější než kdy jindy – ale je to jediná cesta vpřed

14. 11. 2024

7. říjen 2023 se stal jedním z těch dnů – podobně jako atentát na Kennedyho nebo 11. září – na které mnozí z nás nikdy nezapomenou. Víme, kde jsme byli a co jsme dělali, když jsme se tu zprávu dozvěděli. Toho sobotního rána jsem mířil na místní týdenní trh s biopotravinami v Betlémě, když jsem se dozvěděl, že Hamás prorazil bariéru kolem Gazy a vstoupil do Izraele. Rychle jsem jel domů, zapnul Al-Džazíru a začal poslouchat podrobnosti o tom, co se stalo. Zavolal jsem svému bratranci do Gazy, kde žila celá rodina mé matky, a prosil ho, aby našel cestu ven. Věděl jsem, že to bude katastrofa, ale to už bylo pozdě. Rodina v Gaze uvízla. 

Toho dne, ale i v následujících dnech izraelská vláda – už tolika vlastními občany označovaná za fašistickou – místo aby se zamyslela, aby vše zanalyzovala a hluboce se tázala, proč se to všechno stalo, okamžitě posílila to, co po desetiletí nefungovalo: další nadvládu, další vojenskou sílu, další destrukci Palestinců a vyvolávání ještě většího strachu v obyvatelstvu. 

Aniž by mělo izraelské vedení čas truchlit nad zabitými Izraelci nebo se pokusit vyjednávat o propuštění rukojmích, vystupňovalo své jednání a démonizovalo veškeré palestinské obyvatelstvo v Gaze. Nazvalo je „lidskými zvířaty“ a dokonce přirovnávalo útoky 7. října k holocaustu. Odvoláválo se na Amáleka, což je odkaz na biblický příběh o králi Saulovi, který dostal rozkaz vyhladit všechny lidi a zvířata z kmene Amáleků.  

Útoky Izraele na Gazu byly poháněny pomstou, – pomstou motivovanou vlastním pocitem ponížení. Základní ideologie Izraele – který měl být zaručenou bezpečnou vlastí pro židovský národ, jenž čelil staletému pronásledování – se zhroutila během několika hodin. Izraelské přesvědčení, že vybudování nejsilnější a technologicky nejvyspělejší armády v regionu a ovládnutí „těch druhých“ je cestou k zajištění bezpečnosti. se ukázalo být pouhou iluzí.

Ano, řeknete si – a co minulost? Nebyl tu mírový proces, který rovněž ztroskotal? Nebylo přece na výběr? Když se podíváme zpět na mírový proces, který začal v devadesátých letech a ustavičně selhával, vidíme, že Izrael ve skutečnosti nevyjednával o míru, ale vyjednával opět o bezpečnosti a nadvládě, a to z pozice své vlastní nadvlády. Vše, co bylo Palestincům při těchto jednáních „nabídnuto“ – dokonce i vytvoření Palestinské samosprávy – mělo za cíl udržet převahu Izraele ve jménu zdánlivého uspokojení jeho bezpečnostních potřeb. Pokračovala konfiskace palestinské půdy za účelem výstavby nelegálních osad a zpřísňovala se omezení pohybu Palestinců, nemluvě o separační zdi, o níž se tvrdilo, že ji Izrael staví z bezpečnostních důvodů, ale stala se trvalou strukturou rozdělení a kontroly. 

Otázky osvobození, svobody, rovných práv, spravedlnosti a vzájemné důvěry byly redukovány na symbolická gesta. Skutečný mír nikdy nebyl cílem. Nemluvím z pozice soudce, ale z touhy pochopit, co se stalo, abychom se mohli posunout vpřed. Mluvím jako aktivista, který zasvětil svůj život hledání spravedlnosti a míru pro všechny lidi v této zemi. Mluvím z místa bolesti, když vidím, jak jsme všichni při dosahování těchto cílů selhali, což umožnilo, aby došlo k událostem jako byl 7. říjen a dnes jsme svědky pokračujícího zabíjení a dalšího ničení v Gaze i na Západním břehu Jordánu. Mluvím jako někdo, kdo navštívil tábory smrti v Osvětimi a Birkenau, kdo hluboce poznal a uznal genocidu, která se odehrála v Evropě i to, jak mezi židy vytvořila kolektivní vědomí strachu a traumatu, jež vzniklo z předchozích staletí jejich marginalizace a diskriminace.     

Jako aktivista prosazující nenásilí jsem dlouho chápal, že v systému absolutní nadvlády je odpovědí na jakýkoli odpor – zejména na ten nenásilný – potlačování. To je to, co jsme zažívali během mnoha let našeho zapojení do nenásilných akcí. Všichni jsme byli svědky Pochodu návratu v Gaze v roce 2018, kdy stovky Palestinců byly zabity a tisíce jich byly zraněny při nenásilné akci, která požadovala právo uprchlíků na návrat do jejich domovů, jak je vytyčeno OSN. Nenásilí odhaluje systémy útlaku, a proto je pro takové systémy nebezpečné. Nedokážu spočítat, kolikrát za mnou Izraelci nebo internacionálové přišli s otázkou, proč Palestinci nepoužívají nenásilí? Vždycky jsem je požádal, aby definovali, co si představují pod pojmem nenásilí a teprve pak jsem jim odpověděl.  

A ano, rozdíl byl markantní. Zatímco situace v Gaze je nyní o holém přežití uprostřed neustálého bombardování a ustavičných útoků, snahy o nenásilný odpor, zejména na Západním břehu Jordánu, se staly ještě nebezpečnější a smrtelnější než kdykoli dřív. Izraelská armáda, hnaná pomstou, odplatou, dehumanizací a nadvládou, zdvojnásobila potlačování nenásilného odporu. 

Mnoho palestinských aktivistů prosazujících nenásilí na Západním břehu Jordánu bylo na počátku října a listopadu 2023 zatčeno, včetně Ahed Tamimiové a jejího otce Basema, vůdce hnutí za nenásilí v Palestině, který byl propuštěn v červnu 2024 poté, co byl mučen. Jakákoli nenásilná palestinská akce se setkává s bezprecedentním násilím ze strany izraelské armády nebo izraelských osadníků, kteří dostali od státu více zbraní a zelenou k násilí vůči Palestincům. Terčem útoků se stali také mezinárodní solidárizující se aktivisté; minulý měsíc izraelský odstřelovač střelil do hlavy turecko-americkou aktivistku Aysenur Ezgi Eygiovou. 

V posledním roce jsem se často cítil beznadějně a opakovaně jsem se ptal: „Co můžeme dělat?“ Tato otázka se mi honí hlavou i v rozhovorech s dalšími palestinskými a izraelskými aktivisty. Dokonce i na mezinárodní úrovni, navzdory celosvětovým protestům, navzdory stávkám vsedě a demonstracím vyzývajícím alespoň k příměří, jež by zastavilo zabíjení nevinných Palestinců – reagovali světoví lídři, zejména ti na Západě, pouze prohlášením, že „Izrael má právo se bránit“. Chtěli tím říci, že Izrael má právo vždy použít násilí a oni to podporují, a tudíž svou politiku nebudou měnit. Mnoho celosvětových nenásilných protestů bylo odmítnuto jakožto protiizraelské nebo antisemitské a dokonce se setkaly s násilím ze strany policejních sil. 

Pocit beznaděje něco znamená, ale vzdát se není řešení. Naše odhodlání k nenásilí musí být silnější než kdy jindy. Lepší budoucnost nevybudujeme tím, že se budeme navzájem zabíjet nebo ovládat; jen nenásilný odpor představuje způsob, jak se posunout vpřed. To se mi nedávno vyjasnilo, když jsem byl požádán, abych vedl školení o nenásilném odporu pro skupinu dvaceti pěti mladých palestinských vůdců, mužů a žen ve věku kolem dvaceti let.

Když jsem viděl jejich otevřenost vůči potenciálu nenásilí, oživil se ve mně pocit naděje, který jsem už dlouho necítil. Nenásilí už nemůže být reakcí na agresi, jak tomu bylo často v minulosti – protestem proti konfiskaci půdy, proti stavbě části separační zdi nebo demolici domu. Musí se stát jasným proaktivním hnutím s vizí a komplexní strategií, která řeší současné i budoucí překážky, jež brání dosažení svobody, spravedlnosti, míru a rovnosti v této zemi. Musí se zabývat systémy nadvlády a moci, nikoliv pouze jejími činy. Nenásilí nesmí být vnímáno jako volba těch, kteří jsou příliš slabí na to, aby použili ozbrojený odpor, ale jako volba těch, kteří jsou silní, odhodlaní a ochotní riskovat to, co je nutné pro osvobození a svobodu. 

I když jsou protesty a demonstrace v této době nemožné, taktik nenásilí je mnoho. Základní strategie nespolupráce a nepoddání se se musí stát ústřední součástí odporu a odolnosti – nejen pro Palestince, ale také pro Izraelce a pro celé mezinárodní společenství. Konkrétně na izraelské straně musí vzniknout hnutí nenásilí, které přímo zpochybní ideologie, které podporují strach, viktimizaci, výlučnost, nadřazenost a dehumanizaci druhého. Musíme se spojit a řešit strach a trauma vytvořením míst vzájemné důvěry a respektu, nikoliv separací, nadvládou a militarizací. Pokud nebudeme řešit kolektivní trauma utlačovatelů a utlačovaných, nikdy nedosáhneme míru. 

Ti, kdo jednají z místa strachu (ať už skutečného, nebo domnělého), budou vždy usilovat o moc nad druhým. Když se absolutní moc spojí s absolutním strachem, výsledkem je absolutní katastrofa, v níž se dnes nacházíme. Tato katastrofa, v níž se nacházíme, se netýká pouze palestinského obyvatelstva, které trpí nejvíc, ale také izraelského obyvatelstva, které v dlouhodobém horizontu zaplatí vysokou cenu, pokud tento systém moci a strachu – známý také jako fašismus – bude dál dominovat. 

Na mezinárodní úrovni musí hnutí za bojkot a divestice růst a kampaně za sankce proti systémům fašismu se musí stát základními hodnotami. Je třeba podporovat politické kandidáty, kteří fašismus odhalují. Nejde o problém muslimů vs. židokřesťanů, Východu vs. Západu nebo hnědé vs. bílé pleti – jak tvrdí někteří západní politici, aby ve svém obyvatelstvu vyvolali strach. Jde o otázku lidských práv, důstojnosti a spravedlnosti.  

K tomu všemu potřebujeme vedení – zejména mezi Palestinci –, které dokáže přinést jednotu a vizi obyvatelstvu rozdělenému jak izraelským systémem kontroly, tak vnitřními konflikty. I když potřebujeme mezinárodní i izraelskou solidaritu, toto je palestinský boj za osvobození a my se musíme ujmout vedení. Jednota musí zahrnovat všechny Palestince – ty na okupovaných územích, ty v Izraeli (Palestince z roku 1948) i ty v diaspoře. Současná palestinská politická struktura nás zklamala a musí odstoupit. Když jsem během onoho školení sledoval nadšení těch mladých lídrů, doufal jsem, že je starší generace lídrů začne vnímat a důvěřovat jim a umožní jim a jim podobným, aby se stali budoucími vůdci palestinského lidu. 

Nenásilí vyžaduje vysokou míru odhodlání a disciplíny a je třeba se mu věnovat jako dlouhodobé strategii s vědomím, že mnoho bitev bude vyhráno a mnoho jich bude prohráno. Je třeba ho využít nejen k odhalování okupace, ale také k budování společnosti, která se řídí hodnotami nenásilného života. A musí zapojit také mezinárodní společenství, aby vyvinulo potřebný tlak na všechny strany a aby umožnilo nový mírový proces, který nebude motivován nadvládou a strachem, ale bude usilovat o kolektivní osvobození, mír, spravedlnost a bezpečnost pro všechny.  

Nakonec je mou největší nadějí víra v to, co kdysi řekl Martin Luther King mladší: „Oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale ohýbá se směrem ke spravedlnosti.”