Rozhovor Britských listů 671: Česko potřebuje podvratné Karlovy Vary

5. 7. 2024

čas čtení 16 minut


Jan Čulík a Dominika Švecová hovoří o nejzajímavějších filmech na letošních Karlových Varech.

Kompletní transkript tohoto rozhovoru viz níže:


Dominika Švecová: Vážení televizní diváci, zdravíme vás z 58. ročníku filmového festivalu, z Karlových Varů. Pane Čulíku, co jste tady dnes letos viděl zajímavého?

Jan Čulík: Zajímavé je , že před svým vystoupením skotský režisér Mark Cousins strašně gratuloval karlovarskému filmovému festivalu a řekl, že v dnešní době, kdy ultrapravice se snaží nutit lidi, aby nenáviděli druhé, je právě ten karlovarský filmový festival nesmírně důležitý. Všichni tleskali a já tomu tleskám taky, protože je to pravda. Já vždycky říkám, že ten festival má kupodivu úplně podvratný takový étos, mezinárodní lidskoprávní, tolerantní a tak dále a je to úplně v kontrastu s tím, co převažuje v České republice. Ovšem to těch médií se moc nedostane, protože média se zajímají hlavně o celebrity a o mejdany a o to, jaká celebrita má na sobě jaké šaty.

No tak, co jsme tady viděli, tak zajímavé je, že už v ten pátek, když to začínalo, tak úvodní film při tom slavnostním zahájení byl takový, já nevím, oni tomu říkají parodie na americký western, byl to kanadsko-mexický film. Anglicky se to jmenuje The Dead Don‘t Hurt, česky Až na konec světa a já ho dávám dohromady se slovenským filmem, který se jmenuje Ema a smrtihlav o okupaci nebo o nacistickém samostatném Slovenském štátu v roce 1942.

A co je podobného na obou těchto filmech? Tak takové opravdu aktuální poslání v dnešní době totiž to, že pokud existují zločinné ideologie, které vládnou v zemi, umožňují zločinným jedincům, aby tu ideologii podporovali, stali se vysokými protagonisty toho režimu a potom kradli nebo dělali v Hinkově fašistické gardě, který řekne jedné maďarské. Dívce, švadleně, o kterou se v té maďarské vesnici na Slovensku uchází a ona má statek. On říká, musíte půlku toho statku odevzdat Slovenskému štátu, to je vaše národní povinnost a ten slovenský stát jsem já, takže takhle.

A podobně. Je to v tom filmu The Dead Don‘t Hurt, v tom westernu, kde je uprostřed devatenáctého století městečko, kde vládne zločinný podnikatel, který má vražedného syna, který tam vraždí, je to divoký Západ, lidi střílením. Oni to omlouvají, protože je to jeho syn. Ten podnikatel je ruku v ruce s podvodným starostou a vedou tam mafiánský kriminální svět a zajímavé, že je v obou těch filmech, a to je možná vliv dnešního feminismu, jediný v podstatě pozitivní charakter, jediná pozitivní postava jsou ženské, jsou to mladé ženy rozumné, které se snaží prosazovat naprosto rozumné věci, zatímco muži jsou šílení no a obě ženy v obou těch filmech na to nakonec doplatí. Takže ty dva filmy, tím bych začal, ty uvedly tento festival a je to velmi zajímavé.

Dominika Švecová: Já jsem se chtěla zeptat na to, jaké jste tady viděl zajímavé české filmy?

Jan Čulík: Tak samozřejmě o české filmy je tady ten největší zájem. A samozřejmě já bych nejprve chtěl začít tím filmem pana herce Mádla, který se jmenuje Vlny a herec překvapil, to je trošku arogantní ode mě, protože napsal a zrežíroval opravdu dobře scénáristicky vypracovaný film.

Je to film o těch celebritách rozhlasových, které jsou dneska už úplně zapomenuty, které vznikly v Československém rozhlase v Praze ve druhé polovině šedesátých let. Ten film zaznamenává situaci od září roku 1967, kdy policie zmlátila studentské demonstranty, kteří šli ze Strahova, protože tam jim pořád na kolejích vypínali elektřinu a vede to celé přes Pražské jaro. Přes tu okupaci Varšavské smlouvy v srpnu 1968 až do září 1968.

Tak je to takový obraz toho roku. Já tady mluvím jako geront, protože já jsem to jako teenager zažil. A u toho rozhlasu jsem byl a ty nahrávky v toho jednadvacátého srpna, když tam mluví Věra Šťovíčková v tom filmu v tom rozhlase já mám nahrané a znám je velmi dobře, takže musím říci, že na mě ty pasáže kolem toho jednadvacátého srpna působily opravdu emocionálně, jako asi na každého, kdo to zažil.

Ale mám takovou drobnou kritiku. Ten film je fikce, samozřejmě umělecké dílo a jsou tam fiktivní postavy dvou bratrů, jednoho staršího, druhý je mladší, toho staršího šéf jako ředitel komunikací komunistický Karel Hoffmann, který potom 21. srpna proslul, že v noci se pokusil vypnout vysílače Československého rozhlasu během té invaze. Tak ten v tomto fiktivním příběhu dostane do rozhlasu toho mladíka Tomáše, aby tam pracoval jako technik a potom ho prostřednictvím STB vydírají. Vyhrožují, že něco se stane tomu mladšímu bratrovi, aby udával ty rozhlasové celebrity, ty komentátory.

A podle mého názoru je tohle to přehnané, protože STB už v tom roce 1967 takovýmhle způsobem nepůsobila a druhá věc je, ten film představuje takový konflikt, zločince z vládnoucí komunistické strany, která, jako by byla stále ještě stalinská jako v padesátých letech a proti tomu ty hrdinné redaktory v tom Československém rozhlasu. Proboha, jak se ti hrdinní redaktoři do toho rozhlasu dostali, když vládla zločinecká komunistická strana? To je docela nevysvětleno. Tak, co tam chybí v tom filmu je, že ta strana byla v podstatě už rozložená. A měla proti sobě jednak obrovské množství reformistů a potom tam bylo pár konzervativců a to tam vůbec není v tom filmu, že během toho podzimu 1967 byly obrovské diskuse v ústředním výboru KSČ, kde soudružky si stěžovaly, takhle nemůžou mlátit naše děti a tak dále. A to vedlo potom nakonec 5. ledna 1968 k tomu, že byl jmenován Alexandr Dubček. V tom filmu to vůbec není vysvětleno. Tam ten Dubček se objeví jako jinak nevysvětlitelné zjevení. Ale jinak kolem toho roku 68 - dobrý tenhleten film. Chcete ještě, abych vám řekl něco o jiných českých filmech, nebo vy jste viděla ten filmVlny taky. Co si o tom myslíte?

Dominika Švecová: Pro mě je to velmi zajímavý film a hlavně já to mám jako velmi zajímavý zážitek, protože až na nějaké scény, které na mě byly příliš akční, tak v mnohých těch částech mě mrazilo. Takže já si myslím, že je to velmi dobrý film.

Jan Čulík: Je to dobře napsané až na to, že ten, kdo to zažil, tak si myslí - ale samozřejmě tvůrce fiktivního filmu má právo na svůj pohled. Já jenom se obávám, jestli ten převládající antikomunismus, který trošku zkresluje to, co bylo, tam nepřevládl moc.

Zajímavý byl film Mord, zabijačka, který velmi ironicky zaznamenává pokusy na vesnici udělat prasečí zabijačku a je to film velmi ironický, protože ti vesničané, kteří se tam o tu zabijačku pokoušejí, to nedělají moc efektivně, tak jsou takoví … konečně se jim to to prase podaří zabít a potom nese jeden ten protagonista krev vypuštěnou z toho prasete přes dvorek a upadne a tu krev rozleje a zmáčí se jí. Takže je to taková ironická představa, že my Češi se chováme jako blbci a zase jsou tam rozumné ženy, to je strašně zajímavé. Muži jsou šílení v tom filmu a označují ty ženy, když řeknou jakoukoliv rozumnou věc, za hysterické. Naštěstí tedyjá ten film je potom smírný, protože nakonec se všichni udobří a končí to všechno smírně, ale je to zajímavá kritická věc.

Na tom festivalu letošním kupodivu byla celá řada nejen českých, ale také zahraničních filmů, které jenom nastrčí kameru a zaznamenávají, co je, každodenní všednost bez nějakého dramatického vývoje a tak dále, často v případě rodin.

Jeden zajímavý film byl český film Ta druhá. Byl to film o rodině, kde je mladší holčička, která je silně postižená psychickou nemocí a tu rodinu v podstatě terorizuje. A co to tedy znamená pro trošku dospělejší dceru, která je samostatná, musí se o to dítě starat a co její vlastní život? Mě tam tedy rozčílilo, že mimochodem vůbec to s tím tématem toho filmu nemá co dělat, že ona, ačkoli má tuto psychologickou zkušenost a nastudovala si psychologii, hlásila se na psychologii v Olomouci, kde varovali, že se tam hlásí dva a půl tisíce lidí a přijímají jenom osmdesát A i když měla maturitu samé jedničky, tak oni jí tam nevzali. Co to je na českých vysokých školách a ještě druhá věc. Ty přijímací zkoušky na těch vysokých školách jsou v České republice nelegitimní, protože lidi, když už uděláte maturitu, tak to vás má opravňovat ke vstupu jako v jiných zemích na vysokou školu, tak zaprvé je to nelegitimní a za druhé tedy, jak je možné, že i tak dokonalou studentku, která se připraví na psychologii, tam nevzali, takže tohle mě rozčílilo na tom filmu, což asi nebylo vůbec úmyslem režisérky.

Dominika Švecová: To byl dokument, ale vlastně takový podobný film o velmi milující rodině, hraný film, který se jmenuje Od marca do mája a je slovenský a vlastně jak říkáte, že tam se prakticky nic neděje, to o té všednosti všednodennosti, ale ta všednodennost je vlastně strašně uklidňující a tam se jedná o to, že je to příběh matky tří dětí. Ty děti už jsou odrůstající, má jednu dospělou dceru a syna a dceru, která vlastně už brzo taky opustí rodinu a ona otěhotní a vlastně Od marca do mája je příběh jejího vlastně krátkého těhotenství, protože o to dítě přijde přirozeným potratem, ale ačkoliv se tam nic neděje, tak -

Jan Čulík: Ten film vás vtáhne, to je strašně zajímavé a samozřejmě pro ty dospívající děti je svým způsobem šokem, že maminka najednou Je těhotná a vlastně provozuje sex a tak dále a všichni se kolem ní semknou a pomáhají. A ještě víc, když ona po těch dvou měsících Od marca do mája, Od března do května, o to těhotenství přijde, ale je je zajímavé, že ten film je velmi dobrý, slovenský film v tom smyslu, že paradoxně se v něm nic neděje, a přesto nemůžete odtrhnout oči od plátna.

Dominika Švecová: Ale kromě českých a slovenských filmů a vlastně rodiny je tady spoustu zajímavých filmů, které zobrazují politický konflikt a mám na mysli nový film režiséra Loznicy, který se jmenuje Invaze. Co byste nám o něm řekl?

Jan Čulík: Je to více než dvouhodinový film Sergeje Loznicy, nazvaný The Invasion, má to francouzské titulky, francouzská koprodukce. A co on udělal je - zase každodennost. Tady spousta filmů na tomto festivalu řeší si každodennost. Tak namířil kameru tím britským, jak tomu Britové říkají fly on the wall, neboli, jak se tomu říká - observační dokument? namířil kameru na každodenní život na Ukrajině, kde lidi musí čelit tomu, že jdou do práce nebo do školy a najednou jsou sirény a vybombarduje se jim barák vedle nich nebo něco takového. Je to šílené a zajímavá byla ta stoičnost. To, jak ti lidi se snaží žít normálním životem. Mimochodem, takovou tou metaforou, té normálnosti v tom filmu pro mě je, že tam jsou pořád záběry na ulici, kde jezdí auta sem a tam, velký provoz, tu a tam vojenský vůz projede. Ale je to život, život každodenní, no ale máme tam nemocnice, neustálé pohřby, je tam jedna svatba, kde kluk ve vojenské uniformě si bere tedy svou nevěstu, ale nevíte nikdo, jestli náhodou za týden nebude mrtvý. Máme tam záběry z nemocnice, kde vojákům bez nohy se dávají prostetické končetiny. Záběry, jak odstraňují miny z polí a tak dále. Zajímavá je každodennost, se kterou se ten svět ukrajinský snaží vyrovnat s tím šílenstvím, co se jim tedy děje. Ale vám se na tom jedna věc nelíbila, že ano, co?

Dominika Švecová: Mně vlastně ta kamera, která sleduje ty lidi z dálky, přišla strašně neosobní, protože já nevím, co ti lidi, co si myslí, protože oni oni nemluví. Ten režisér je jenom nestranně pozoruje, ale i přesto v jednom okamžiku, kdy je tam pohřeb jednoho vojáka, mladého kluka tak dvacetiletého, kde ten kněz se říká, že to bylo jedno z prvních dětí, které v tom kostele křtil a teď ho ho vlastně pohřbívá. Tak to bylo velmi emotivní a vlastně tam se napojíte na ty emoce té rodiny a na tu ztrátu. A vlastně si uvědomujete, jaké to má dopady. A pak tam byla ještě jedna velmi silná scéna kde po bombardování se všichni snažili v sutinách ještě najít zbylé živé lidi.

Jan Čulík: Je to strašné, že musíme v těchto dnech sledovat pořád rozbombardované budovy a jak jsou tam v nich zavalení lidé. A samozřejmě, já bych rád připomněl, že ještě totéž daleko hrůznějším způsobem se děje v Palestině, tedy v Gaze a bohužel česká média, jediná na celém světě, tyhle záběry nevysílají, takže to je zase šokující. Budeme muset končit.

Dominika Švecová: Jsou ještě nějaké jiné filmy, které by zasloužily zmínku?

Jan Čulík: No právě ano. Bych mluvil o celé řadě dalších filmů, jenom stručně. Velmi zajímavý íránský film, já vůbec nechápu, jak je možné, že jestli vůbec tam dovolují distribuci tohoto filmu, protože je to film kritický vůči íránskému režimu. Jde o to, že když v roce 2001 Američané zaútočili na Afghánistán, tak asi 5 milionů Afghánců, uprchlíků uteklo do Íránu. A o 20 let později ti lidé jsou tam pořád druhořadí občané a terorizuje je ten íránský režim a tenhleten film uvedl tři příběhy, nebudu je tady rozbírat, které ukazují, jak neférové to je. No a potom úplně poslední byl jako po mnoha letech jeden tchajwanský film v soutěži tady, jmenuje se Na kordy. Je to velmi zajímavé psychologické drama o dvou bratrech, teenagerech, jednomu může být tak dvacet, druhému sedmnáct – osmnáct. Ten starší byl obviněn, jsou to oba šermíři, a ten starší byl několikerým vítězem šampionátu v šermu na Tchajwanu. No a byl obviněn, že zabil zlomeným kordem, zavraždil soupeře a proto strávil ve vězení pro mladistvé osm nebio sedm let. On se hájí tím, že to byla nehoda, nikdo mu nevěří, ani jeho matka, ten jeho mladší syn, když ho propustí, tak tomu uvěří, ale pak se vyskytnou různé incidenty, kde se zdá, že on opravdu je vrah tak, že ten mladší syn váhá a v podstatě toho toho staršího syna obviní, že je vrah. Jeho to strašně vyvede z míry, protože se nakonec ukáže, že všechna ta obvinění zřejmě byla falešná no a ten starší bratr, protože je takto obviňován, tak má hysterický záchvat a na tom šampionátu šermířském skutečně povraždí tím zlomeným kordem celou řadu lidí. Když ten mladší bratr to vidí, je zdrcen a tomu také zdrcenému staršímu bratru sebere tu anonymní zakrvácenou kuklu i ten zlomený kord a přijde policie a zatkne toho mladšího. Takže to je velmi tedy silný psychologický film.

Dominika Švecová: Tak děkujeme. A děkujeme vám za pozornost. Nashledanou.

Jan Čulík: Na shledanou.



0
Vytisknout
3712

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2024