Ukrajina a Gaza: Západ je ve světě naprosto zdiskreditován

19. 1. 2024 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Ačkoli vesměs souhlasím s Čulíkovým hodnocením tzv. izraelsko-palestinského konfliktu, nemohu v žádném případě souhlasit s jeho pohledem na ruskou invazi na Ukrajinu. Nemůžeme se beze studu tvářit, jako by v ukrajinské krizi existovaly dvě naprosto morálně odlišné strany; jako by Ruská federace zaútočila na Ukrajinu z pouhého imperialistického plezíru, aniž by expanze NATO k ruským hranicím hrála v rozhodnutí provést invazi jakoukoli roli. Kritické hlasy spatřují “kouřící revolver” - údajně dokazující Putinův krvelačný až genocidní zálusk na Ukrajinu - v leitmotivu Putinovy kontroverzní eseje, kde ruský lídr zpochybňuje ukrajinskou svébytnost v rámci “dějinné jednoty Rusů a Ukrajinců”. Jenže v téže eseji Putin také vyjádřil respekt vůči požadavku Ukrajiny na samostatnost, takže slova se mluví a voda teče. Známe to velmi dobře i z naší “demokratické” zkušenosti.

Putinova verbální šikana Ukrajiny se však nemůže měřit s explicitními genocidními výroky předáků izraelského politického establishmentu volajících po plošné destrukci Pásma a masivní etnické čistce. Jihoafričtí soudci měli tedy při slyšení v Haagu slušně argumentačně nabito a nemastná a neslaná obhajoba izraelských právníků by u nepředpojatého soudu nemohla nikdy obstát.

Ruská strana s rostoucí nelibostí dlouhodobě vnímá rozšiřování hostilního anachronického paktu - jehož samotná existence hasí veškeré problémy, jež způsobuje - jak trefně poznamenal rusista Richard Sakwa. Je to jediná konstantní výtka přicházející po celá desetiletí z Kremlu, jdoucí ruku v ruce s prorockými varováními předních západních znalců SSSR a Ruska před rozšiřováním Aliance. To se stalo zaručeným receptem na rozdmýchání závažného konfliktu mezi Ruskem a Západem, kde Ukrajina na zrádné geopolitické šachovnici hraje roli obětního beránka.

Připomeňme si kabelogram bývalého amerického velvyslance na Ukrajině W. Burnse (dnes šéf CIA) z roku 2008, kdy se na summitu NATO v Bukurešti v souvislosti s Ukrajinou a Gruzií otevřela Pandořina skříňka: “Odborníci říkají, že se Rusko obává zejména toho, že silné rozdělení na Ukrajině v otázce členství v NATO - přičemž velká část etnicky ruské komunity vystupuje proti členství - by mohlo vést k velkému rozkolu, který by zahrnoval násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. Rusko by se v tom případě muselo rozhodnout, zda zasáhne, což je rozhodnutí, které nechce podstoupit.”

Zdůrazňuji, že Burnsovo prorocké varování přichází dlouhých šest let před majdanskými událostmi, nepokrytě podporovanými seniorními americkými politiky, následnou anexí Krymu a vypuknutím občanského konfliktu na Donbase. NATO počínaje rokem 2014 zahájilo transfer zbraní na Ukrajinu, západní vojenští školitelé trénovali ukrajinské vojáky a pořádali s nimi pravidelná cvičení: cílem těchto snah byla transformace ukrajinských ozbrojených sil na úroveň bojové schopnosti armád NATO a jejich interoperabilita. Za mandátu prezidenta Zelenského se vazby mezi Aliancí a ukrajinskou politickou a vojenskou scénou ještě více prohloubily.

Rusko v prosinci 2021 předložilo USA a NATO návrhy smluv, jejichž cílem - alespoň z ruského pohledu - bylo vyrovnat velmocenskou nerovnováhu na evropském kontinentu. Ústředním bodem těchto požadavků byla neutralita Ukrajiny. Západ však tento základní požadavek v předvečer ruské invaze ignoroval. Když v dubnu 2022 spatřila světlo světa předběžná dohoda mezi Ukrajinci a Rusy, podle níž by se Ukrajina měla vzdát ambice na členství v NATO a ruská vojska stáhnout za hranice před 24. únorem, Západ tuto slibně se vyvíjející diplomacii utnul v zárodku s argumentem, že Rusko se dá porazit. Jinými slovy, Západ v čele s USA opakovaně odmítl zahájit diplomatický proces s Rusy, protože strategickým cílem Washingtonu je zásadně oslabit Rusko, aby už nikdy nemohlo nikoho napadnout, jak konstatoval Lloyd Austin. Ve hře tedy není porážka Ruska, máme-li věřit proklamacím washingtonských elit.

Jedná se o vysokou hru, kdy se zvolna upadající velmoc snaží pustit žilou nukleárnímu soupeři, a to skrze ukrajinská “těla”. Ostatně někteří američtí seniorní politikové se ani netají tím, že USA mají na Ukrajině skvělou bezpečnostní investici, když se ani jednomu americkému vojákovi nezkřiví ani vlásek.

Podle Jana Čulíka se s válečnými zločinci nevyjednává, neboť porušují veškeré dohody, a jediné efektivní řešení je jejich porážka. Jsme však obsesivně fixováni na ruské porušování jednotlivých dohod, aniž bychom odstranili břevno ve vlastním oku.

Nejprve tu máme opakované porušení verbálního slibu Gorbačovovi o nerozšiřování Paktu, jak detailně dokládá analýza amerického bezpečnostního archivu. Demontáž evropské bezpečnostní architektury započala v roce 2002 americkým vypovězením smlouvy ABM, dále pak odstoupením od smlouvy INF a dohody o otevřeném nebi, čímž se povážlivě zvýšilo nebezpečí jaderné konfrontace a v očích Rusů ještě více podkopala důvěra ve Washington. Minské dohody, jež měly vyřešit národnostní otázku na Donbase, zkrachovaly do značné míry proto, že je Západ ani Ukrajina nikdy neměly v úmyslu plnit, o čemž otevřeně promluvila Angela Merkel, Francois Hollande a další. Ruská federace rovněž s nevolí pozorovala americké vojenské výboje založené na lžích a manipulacích, zanechávající za sebou destrukci, zmar a svržené a zamordované autokraty. Hoďte tedy kamenem, vy kdož jste bez viny.

Za druhé, jak by chtěl Čulík dosáhnout naprostého ukrajinského vítězství, když víme, že se ukrajinští verbíři kvůli nedostatku “potravy pro děla” uchylují k drastickým metodám a unášejí lidi přímo z ulice. Kdo bude za Ukrajinu bojovat do konečného vítězství, když jí jednoduše docházejí muži způsobilí boje, zatímco Rusko má v tomto ohledu násobnou převahu?

Za třetí, západní země na rozdíl od Ruska nestíhají vyrábět adekvátní množství dělostřelecké munice, jež je pro vedení opotřebovávací války klíčová. Spojené státy navíc nedisponují schopností i nadále Ukrajině poskytovat rakety Patriot a další pokročilé obranné systémy. Ukrajinská protiletecká obrana se proti ruským útokům zdá být v současnosti méně účinná.

Jan Čulík by měl namísto planých frází odpovědět na poslední dvě otázky: tedy kdo bude za Ukrajinu bojovat, když dochází “lidský materiál”, a jak překlenout neschopnost a neochotu Západu poskytnout Ukrajině adekvátní zbraně a vojenské systémy, přestože víme, že vojenské řešení je cesta do pekla. Žádná zbraň, jež byla na Ukrajinu dosud dodána, nebyla oním kýženým “game changerem”. Tím by mohly být pouze jaderné zbraně. Pošleme je snad Ukrajině?

A nakonec: Jak USA a spol. mohou v ukrajinské sáze zastávat vysokou morální linii, když vnímají Ukrajince jen jako geopolitické beranidlo proti Rusku, zatímco entuziasticky podporují genocidu v Gaze? Snad si nikdo soudný nemyslí, že Washington na Ukrajině sleduje altruistické cíle. Globální většina nepřistoupila na Bílým domem řízené tažení proti Rusku v proxy válce na Ukrajině a je naprosto znechucena jeho postojem k izraelské vyhlazovací kampani v Gaze. Naopak jeho politika “otevřených dveří” do NATO byla obří jiskrou konfliktu mezi Západem a Ruskem, ostatně jak před drahnými lety varoval nejeden informovaný pozorovatel.