Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Tohle jsou ty "teroristické" palestinské děti...

1. 11. 2023

čas čtení 4 minuty

Moderátor, Channel 4 News, Jeruzalém, 31. 10. 2023, 19 hodin: Vítejte zpět v Jeruzalémě. Šéf OSN Antonio Guterres nyní zopakoval svou výzvu k okamžitému příměří v Gaze a uvedl, že je zděšen zprávami, že dvě třetiny obětí tvoří ženy a děti.

Sami z Gazy vysílat nemůžeme, ale Jusef Hamish je gazanský filmař a pracovník Norské rady pro uprchlíky. Zaslal nám reportáž očitého svědka o životě dětí a rodin uvnitř Gazy, v níž hovoří s těmi, kteří uprchli z Bejit Hanoonu na severu do provizorních táborů v Hanisu. Na jihu. Poté, co Izrael nařídil civilistům, aby se tam evakuovali, a měli bychom vás varovat, v jeho reportáži jsou znepokojivé scény.

Reportér: V těchto dnech v Gaze se naděje nedostává. Ale uprostřed temnoty nacházím světlé okamžiky. I já jsem otec. Často si však kladu otázku, zda je Gaza místem, kde by se měly rodit děti.

Tariq utekl z Hanoonu na severu se svou ženou a dvěma dcerami, když začalo bombardování.

Tariq: "Viděli jsme hořící auta a hořící lidi v nich. Zastavili jsme se v průmyslové oblasti, kde jsme se cítili bezpečně, jako bychom unikli smrti. I když s vámi mluvím, nemohu uvěřit, že jsem naživu. Mám pocit, že neexistuji. Vzhledem k tomu, co jsem viděl."

Tariq nyní sbírá odpadky. Dříve pracoval jako svatební fotograf, který zachycoval nejšťastnější dny v Gaze. Teď má jiné starosti. Jeho žena Rania je v devátém měsíci těhotenství s jejich třetím dítětem.

"Mým snem bylo porodit doma, spát ve vlastní posteli. Tady nemám ani matraci. Nemám oblečení pro miminko ani žádné své věci. I když tady porodím, je tu plno a jsou tu nemoci. Není tu žádné očkování pro děti. Nic."

Tato malá místnost bude prvním domovem pro její nové dítě. Vyhnaní ze svých životů, opět uprchlíci. Je tu teď tolik zoufalých rodin, generace za generací. Všichni jsme zvyklí na tolik válek. Tentokrát je to ale jiné.

Přesto uprostřed tolika smrtí nacházím i život. Právě před deseti dny se narodila dvojčata Amar a Drama.

"Bylo to radostné čekání na příchod dvojčat v den, kdy jsem měla porodit. Začalo bombardování. Musela jsem utéct z domova. Nic jsem si nevzala. Žádné peníze, žádné zlato, žádné oblečení, nic. Pak bomba zničila můj dům celý můj domov. Je pryč. Všechny naše sny jsou pryč."

"Jak vypadal váš dům?"

"Dům byl krásný"

Lena se dostala do nemocnice. Její dvojčata se narodila, když kolem nich dopadaly bomby.

"Když jste poprvé uviděla své děti, jak jste se cítila?"

"Usmála jsem se. Jsou nádherné. Dávaly mi naději."

I ti nejmladší v Gaze už toho tolik prožili. Ale jsou také jako děti kdekoli jinde. Když vytáhnu fotoaparát, připomenu si to. Na okamžik. I mě to nutí k úsměvu.

Ve válce se přežívá, jak se dá.

Druhý den Tariq, Rania a jejich dvě dcery stále čekají na nejnovějšího člena rodiny, ale malá Diana a Isha svého tátu zabaví.

"V co doufáš pro své děti?" ptám se.

"Aby emigrovaly. Mé dceři je deset let. Deset let, deset válek. Mé nejmladší dceři jsou čtyři roky a už má skoro univerzitní titul z absolvování válek. Je jako generál, jsou jí čtyři roky, a zažila už čtyři války."

Jak se stmívá, všechny nás čeká další živá noční můra. Málokdo z nás usne, i kdyby mohl. Nikdo neví, jestli se zítra probudí. Každého čeká každodenní boj o to, aby sehnal něco k jídlu. Dnes v noci má Charlie nějaké jídlo, aby nakrmil svou rodinu. Dost na to, aby ještě pár hodin zahnal hlad. Zatímco Taric připravuje jídlo, Rania zpívá jejich dcerám.

"Mým snem bylo žít normální život, aby naše děti mohly bezpečně vyrůstat.

Abych viděla své dítě v bezpečí a v pořádku."

Jejich domov v Bejit Hanoonu už neexistuje.