Volby vyhraje Pavel, avšak znemožněný Babiš získá miliony hlasů. O teorii nesvéprávného voliče

28. 1. 2023 / Karel Dolejší

Podle první volební prognózy serveru Seznam.cz je už krátce po sečtení zhruba 40 % hlasů jasné, že Andrej Babiš náskok Petra Pavla nedožene a prezidentem se nestane.

Babiš udělal v kampani řadu chyb, z toho dvě katastrofální: První, když zpochybnil spojenecké závazky vůči zemím na východním křídle NATO, a druhou, když se v televizní debatě veřejně distancoval od extrémistické SPD, která mu v případě podpory jeho kandidatury jako jediná ještě mohla přinést výraznější počty hlasů.

Přesto Babiš při své třetí volební prohře v řadě získá nějaké dva miliony hlasů našich spoluobčanů. Ve chvíli, kdy průměrně inteligentnímu člověku musí být naprosto jasné, že jde o krizového manažera k ničemu, diplomata k ničemu, sběrače nespokojených hlasů k ničemu.

Masivní Babišovy zisky mezi vězni nebo na romských sídlištích samozřejmě vyvolají lavinu debat o tom, "proč je to tak, jak to je". V této souvislosti mě pravidelně fascinuje předvádění toho, čemu bychom mohli pracovně říkat "teorie nesvéprávného voliče".

Prvním krokem k této "teorii" je nedbalé smíšení normativity s fakticitou. Nejen že se pracuje s předpokladem racionálně uvažujícího voliče sledujícího vlastní zájmy (normativní postulát); zároveň se také nekriticky předpokládá, že voliči také takto opravdu jednají.

To ovšem velice často ani dost málo nebývá pravda. Chudí Britové závislí na penězovodech z Bruselu směřujících do chudších oblastí Anglie velice často hlasovali pro brexit - tedy za to, aby sami přišli o peníze, které držely jejich region nad vodou. V ČR lidé v exekucích velice často hlasovali pro Miloše Zemana podporovaného exekuční mafií a prosazujícího tvrdý přístup k dlužníkům. A tak dále, a tak dále, a tak dále.

Jestliže teorie nesvéprávného voliče narazí na případ naprosto impulzívního, iracionálního a sebepoškozujícího voličského chování, reaguje argumentační oklikou. Za voličské chování, které v důsledku voliče, jejich blízké a potomky poškodí ještě více než "neúnosný" status quo, prý nenesou primární odpovědnost ti, kdo hlasovali nerozumně. Kdepak: Byli to "špatní politici", kteří způsobili, že se nespokojení voliči chovají jako smyslů zbavení a nedokážou dostát normě racionálního voliče sledujícího vlastní zájmy.

V důsledku to tedy mají být politici, nikoliv voliči, kdo jsou údajně garanty politické racionality - rozhodování, které se nevyznačuje zjevným sebepoškozováním a autodestruktivitou.

Tento zjevný paternalismus, stejně jako podmiňování racionálního chování tím, že se voliči "mají natolik dobře, aby ještě rozhodovali racionálně", ovšem kromě jiného znamená, že naděje na rozumné chování voličů v krizových dobách se vlastně rovná nule.

A přece bychom v meziválečném světě stiženém děsivou ekonomickou krizí 30. let těžko mohli tvrdit, že Britové nebo Američané se díky svým politikům "měli natolik dobře, aby nevolili iracionálně". Úroveň bídy například mezi nezaměstnanými v USA a ve výmarském Německu byla v zásadě srovnatelná. Až do vypuknutí 2. světové války a přechodu na válečnou výrobu se ani velkorysým Rooseveltovým opatřením nedařilo bídu a nezaměstnanost plně odstranit. A Británie i uprostřed krize trvala na zcela "antikeynesiánské" ekonomické politice.

To ale znamená, že opravdu nemůžeme vysvětlovat rozdíly ve volebním chování tehdejších Němců a Britů tím, že politici Výmarské republiky něco "nezajistili", kdežto britští politici "zajistili".

Daleko větší díl tohoto významného rozdílu vysvětluje jednoduchý fakt, že většina britských voličů zůstala i během historické krize 30. let přesvědčenými demokraty, kdežto u Němců tomu bylo opačně.

To že dnes dvěma milionům našich spoluobčanů nevadí uchazeč o prezidentský post, od nějž by při jeho pověsti za jiných okolností těžko byli ochotni koupit ojetý automobil, také není primárně způsobeno tím, že "politici nezajistili, aby se voliči měli dost dobře".

Babišovi voliči jsou z velké části lidé, jimž jsou demokratické normy víceméně ukradeny a kteří zjevné podvody a nepravdy v kampani svého kandidáta považují nikoliv za mínusy, ale naopak za plusy.

Mistr světa v obcházení pravidel je pro ně ztělesněním klíčové normalizační dovednosti a oni opravdu věří, že takový "mrštný" oligarcha svými schopnostmi vysoce převyšuje všechny "naivní" poctivce.

Česká demokracie je tedy nemocná hodnotovým nihilismem značné části svých voličů.

A to se opravdu nezmění tím, že libovolný politik pro tyto lidi "něco zařídí".

Podobně jako chudé brexitéry nijak nepřesvědčily peníze, které jim po dlouhá léta zařizoval "arogantní a byrokratický" Brusel.