Dokument televize BBC Putin versus Západ - recenze

31. 1. 2023

 
Začínáme koncem roku 2013 - kdy Vladimir Putin tlačil na ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od obchodní dohody s EU - a poté se vracíme k protestům a politikaření, které Janukovyče svrhly, a také k Putinově vojenské reakci na tuto jeho "urážku". Seznam přispěvatelů je působivý: vedle významných představitelů Ruska a Ukrajiny se objevují i velké osobnosti z EU, jako jsou Jean-Claude Juncker a José Manuel Barroso. Nabýváme dojmu, že i na nejvyšší mezinárodní úrovni - možná zejména tam - je politika nepředvídatelnou, mlhavou hrou manýrů.

Toto je nejnovější seriál Normy Percyové, jejíž styl spočívá v převyprávění velkých politických příběhů slovy lidí, kteří byli v místnosti. Problémem tohoto typu dokumentů, které vznikly na Západě a své prestiže dosahují tím, že zpovídají jen ty nejvznešenější politiky a jejich nejbližší spolupracovníky, je, že neexistuje nikdo, kdo by věrohodně zpochybnil západní narativ.

Mělo například Rusko pravdu, když bylo pobouřeno, když se významní evropští politici postavili po bok proevropských demonstrantů v ulicích Ukrajiny? Bylo to, jak vidíme Putinova tehdejší slova, něco podobného, jako kdyby se ruští představitelé objevili, aby podpořili protiunijní protesty v Řecku? Pravděpodobně ne, ale skutečnost, že veškeré protiargumenty pocházejí spíše od jasně vykreslených padouchů této historie, někdy vyvolává pocit, jako by část obrazu chyběla.

Přesto při absenci podrobné debaty stále prosakují nepříjemné postřehy. "V italské politické třídě panovala určitá shovívavost vůči Putinovi," říká François Hollande a prozrazuje, že jedním z faux pas, kterého se tito neomalení apologeti dopustili, bylo poukázání na to, že Londýn s radostí dal trvalý pobyt řadě pochybných ruských oligarchů. "Což nebylo špatně," připouští bývalý francouzský prezident, když vysvětluje, jak konkurenční zájmy v EU ztěžovaly vypracování účinného sankčního režimu v reakci na krymský vpád. Na jiném místě pořad upozorňuje na rozpory v USA ohledně toho, zda se spokojit se sankcemi, nebo reagovat silou.

Výhrady k novinářské přísnosti, která spočívá v tom, že necháme mocné lidi popsat jejich vlastní motivace, se rozplynou tváří v tvář tomu, co tento formát umí nečekaně dobře: podat absurdní nebo triviální drby. V jednu chvíli musí klíčové jednání, které má zabránit válce, proběhnout ve spěchu, protože se britská královna měla toho večera zúčastnit slavnostní večeře, což znamená, že nikdo nesmí přijít pozdě.

Během jiného napjatého večera Angela Merkelová zdůrazňuje vážnost situace tím, že shromážděným vedoucím představitelům navrhne, aby se vzdali plánované gurmánské večeře a místo toho se snažili zabránit tomu, aby na Ukrajině vznikl vojensk požár. Hollande připomíná, že se státníci museli spokojit se "sendviči, které nebyly nejčerstvější". Co se týče USA, Barack Obama způsobí chaos tím, že omylem řekne veřejně, že vidí Rusko jako "regionální mocnost", což těžce uražený Putin pak  připomene na několika setkáních s nejmocnějšími lidmi Evropy.

Ale co "nejvážnější a nejdůležitější země" v každém geopolitickém scénáři - Británie? Velkou Británii zastupuje David Cameron, který byl šest let premiérem, ale připomíná onoho blafujícího vrcholového manažera, pod nímž většina z nás pracovala - toho, u něhož tušíme, že neví nic o tom, co firma dělá, a přežívá díky tomu, že umí odhadnout, koho lze zmáčknout pro informace. Při vzpomínce na summit v litevském Vilniusu v roce 2013 Cameron vesele přiznává, že se ázerbájdžánského prezidenta - "o kterém jsem si vždycky myslel, že docela dobře zná situaci" - zeptal, co se vlastně děje.