V ukrajinském Donbasu probíhá válka devátým rokem. Slyšeli jste za tu dobu někoho ze současného českého „tábora míru“, jenž je vrcholně znepokojen západní podporou Ukrajiny, volat po ukončení konfliktu, po zastavení ruské intervence? Já také ne. (Bývalý „ministr obrany Doněcké lidové republiky“ Igor Girkin prohlásil naprosto jasně, že válku v Donbasu rozpoutali nikoliv místní, ale Rusové, kteří se tam přesunuli z Krymu - z podnětu a za peníze oligarchy Malofějeva.)

Když tedy naši dnešní andělé míru vyvolávají svá hesla, „mír“ pro ně znamená stav, kdy Rusko vedlo svou válku proti Ukrajině způsobem, jenž jim umožnil pokračující ozbrojené násilí jednoduše ignorovat. „Mír“ je pro ně stavem, kdy válka sice pokračuje, ale my se v malém českém zatuchlém dolíčku mezi pohraničními horami můžeme tvářit, že neexistuje. Že se nás netýká. Že válka je mír.

Návrat k míru by pro ně připomínal situaci před 24. únorem 2022. Rusko tedy pokračuje v ozbrojené intervenci proti sousednímu suverénnímu státu, jehož území okupuje, ale na Západě chybí jasné uvědomění této situace a ve veřejném prostoru mají navrch vyznavači appeasementu. Pro ty je důležitější obchodovat se zločinným ruským režimem, jako by se nechumelilo, než bránit evropskou bezpečnostní architekturu.

Kdo říká „mír“ a nemyslí tím vyhnání okupantů z Ukrajiny, má na mysli pokračování ruské invaze bez pozornosti masmédií a bez západní podpory pro obránce.

To dá rozum, že jako členská země NATO je Česko dočista nesvobodné. Jen se podívejme, jakým je tento pakt nástrojem válečných štváčů: Francie svého času odešla z vojenských struktur, Německo nechalo neuvěřitelně zchátrat Bundeswehr, sama Česká republika léta neplní závěry velšského summitu o rozsahu obranných výdajů. Po takřka čtvrtstoletí členství provozují Češi bratru 30 tanků sovětského modelu modernizovaných italskou firmou, která už neexistuje.

Srovnejte si to s Varšavskou smlouvou, touto hrází míru, která napadala výhradně vlastní členy. Nebo se současnou rusko-běloruskou „aliancí“, v níž Lukašenkův pasivní odpor vůči tlaku Kremlu na zapojení běloruské armády do války proti Ukrajině prozatím přinesl „výstražné“ úmrtí bývalého ministra.

Když Češi odmítli americký požadavek na umístění protiraketového radaru v Brdech, podnájemník v Bílém domě projekt v rámci celkové revize plánů budování protiraketové obrany zrušil – kromě jiného proto, že podmínkou umístění základny v zahraničí je pro USA politická podpora v místě. Když tady kdysi chtěli základny Sověti, nejprve iniciovali svržení prezidenta Novotného, který jim nechtěl vyjít vstříc, a posléze z čiré lásky a slovanské solidarity poslali obrovskou invazní armádu.

To se hnedle pozná, kdo to myslí s osvobozováním vážně, a kdo se jen tak imperialisticky přetvařuje.

Kdyby Západ přestal podporovat ukrajinské obránce, jak po tom volají naši andělé míru, nepřineslo by to nic jiného než pokračování ruské ozbrojené agrese. Putin na Ukrajině nebojuje o žádná konkrétní území – teprve když začal prohrávat, zvolil si tuto cenu útěchy proto, aby mohl doma předvést alespoň něco. Z Putinova předválečného eseje i z tónu ruské propagandy jasně vidíme, že interventi nejsou připraveni uznat samostatnou Ukrajinu v jakkoliv územně okleštěné podobě. Výslovně popírají, že by něco jako ukrajinský národ, ukrajinský jazyk a ukrajinská kultura vůbec existovalo.

Rusku se ustupovalo, když od Moldavska oddělilo Podněstří. Ustupovalo se mu ale i poté, co napadlo Gruzii a každým následujícím rokem salámovou metodou kradlo další a další gruzínské území. A ustupovalo se mu i poté, co anektovalo Krym a na východě Ukrajiny vytvořilo vojenskou intervencí „lidové republiky“ v Doněcké a Luhanské oblasti.

Andělé míru nám teď radí, že prý porazit Rusko na Ukrajině nepřipadá v úvahu, ale že se mu nakonec bude muset ustoupit a ponechat mu území, která při své zpackané intervenci obsadilo.

Existují vlastně jen dvě možná vysvětlení, proč si vůbec dovolí hlásat takovéto absurdity. Jednu představuje naprostý cynismus, ochota tvářit se, že vůbec nerozumím tomu, co mám už tolik let před očima. Druhou variantu – tu, kterou musíme předpokládat třeba u prezidentského kandidáta Babiše – pak představuje možnost, že dotyčný mezinárodní a bezpečnostní politice tak zoufale nerozumí, že nemá problém navrhovat naprosto nefunkční, nesmyslné postupy vedoucí ke katastrofě.

Pokud by Rusko na Ukrajině kvůli zbabělosti a fňukání pokryteckých či hloupých západních „mírotvůrců“ přece jen zvítězilo, nebudou napříště v Evropě mír a bezpečnost zaručeny ani pro Ukrajince, ani pro Finy, ani pro Poláky – a ani pro Čechy.

Tento článek také vyšel na webu Seznam Médium