Méně pracovat, více žít: je čas ukončit pětidenní pracovní týden?

23. 1. 2023

čas čtení 10 minut

Výzkumy ukazují, že kratší pracovní doba může být mnohem produktivnější
 

Nizozemsko a Německo mají nejkratší pracovní týden v Evropě a jednu z nejvyšších produktivit. Když Microsoft v Japonsku vyzkoušel čtyřdenní pracovní týden, produktivita se zvýšila o 40 %. Všichni byli také spokojenější.

 
Všechny pokusy naznačují totéž. Kratší pracovní týden - bez snížení platu - by mohl být řešením pro všechny problémy, od chronických problémů s produktivitou v Británii přes pandemii psychických poruch  až po nefunkční pečovatelství. Je to lepší i pro planetu. Když jsme přepracovaní, jezdíme více autem, jíme více zpracovaných potravin a kupujeme více věcí na jedno použití. Méně stresu znamená více času na dýchání.


Mnozí skutečně považují rok 2023 za přelomový protuto změnu. Po pandemii je nyní ve hře mnoho myšlenek o práci, které se dříve zdály nemyslitelné. Nedávno skončil dosud největší britský pilotní program: 70 společností (od obchodu s chipsy v Norfolku po finanční firmu v Manchesteru) nabídlo 3 300 pracovníkům 20% zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy. Úplné výsledky budou zveřejněny příští měsíc, ale v polovině testu 95 % společností uvedlo, že si udržely nebo zvýšily produktivitu, a 88 % uvedlo, že budou pokračovat i po skončení zkušebního provozu. "Všichni jsme určitě rádi za den navíc mimo kancelář a vracíme se odpočatí," uvedl jeden z generálních ředitelů. "Je to skvělé pro naši pohodu a rozhodně jsme už teď produktivnější."

Okres Jižní Cambridgeshire se mezitím stal prvním komunálním úřadem, který vyzkoušel čtyřdenní pracovní týden; Velšská strana Plaid Cymru a Skotská nacionální strana vedou pokusy ve Walesu a Skotsku a loni v říjnu labouristický poslanec Peter Dowd předložil návrh zákona na zkrácení maximálního pracovního týdne ze 48 na 32 hodin (mujselo by se platit o 50 % více).

"Všechny důkazy ukazují, že jste produktivnější ve čtyřech než v pěti dnech," říká Ryle. "Lidé se téměř přes noc stanou přirozeně výkonnějšími. Nyní máme tolik důkazů - doufáme, že rok 2023 bude rokem, kdy přejdeme od zkoušek a pilotních programů ke skutečnému zavedení tohoto systému v celé zemi.

Když se Dowdův návrh zákona dostal do prvního čtení v parlamentu, čelil předvídatelným výkřikům konzervativců, že se jedná o "ekonomický granát" vržený do britské ekonomiky. To však očekával. "Nikdy není vhodná doba na zavádění změn v pracovních modelech," říká mi. "Od zákona o pánu a služebníku z 19. století až po rovné odměňování žen se vždy objevila nějaká krize, nějaká otázka, nějaký problém. Ale  to není důvod - je to výmluva."

Čtyřdenní pracovní týden považuje za politiku, za kterou se může postavit téměř každý, protože každý chce mít více času na to, co chce. Dowd nedávno navštívil místní základní školu, která přišla s manifestem svého žákovského parlamentu. "Jednou z věcí, kterou chtěli, byly delší víkendy. 'Potřebujeme delší víkendy! Potřebujeme je hned! To jen ukazuje, že to chtějí i šestileté a sedmileté děti."

V USA se skutečně ozývají hlasy o zavedení čtyřdenního školního týdne, ale dokud nebude čtyřdenní pracovní týden standardem, zní to jako svérázná forma mučení pracujících rodičů.

Přesto se za tím vším skrývá podstatnější věc. Po většinu průmyslové historie byl standardem šestidenní pracovní týden. Pětidenní pracovní týden se rozšířil jen díky kombinaci postojů odborů (kratší pracovní doba byla klíčovým požadavkem raného dělnického hnutí) a šéfů, jako byli Henry Ford a John Boot (kteří si všimli, že dělníci jsou výkonnější, když mají volné soboty i neděle). Nicméně pětidenní pracovní doba od 9 do 17 hodin byla stále navržena s ohledem na průmyslovou ekonomiku, v níž dominovali muži. Spoléhala na neplacenou pracovní sílu - obvykle ženy -, které tyto muže živily, šatily a staraly se o jejich děti.

Nyní jsou dva rodiče pracující podle průmyslového pracovního rozvrhu běžnou záležitostí - nejen běžnou, ale i nezbytnou. Kdo tedy vykonává všechny nezbytné pečovatelské práce? "To je něco, čím ženy trpí už dlouho," říká spisovatelka a aktivistka Hilary Cottamová, která ve své knize Radikální pomoc prosazuje plošné přepracování práce podle našich skutečných potřeb. "Vedla jsem semináře s obrovským množstvím lidí z velmi různých společenských vrstev a s velmi rozdílným vzděláním a stále se objevují stejná témata," říká. "Jedno z nich se týká péče: lidé skutečně chtějí přepracovat svůj život tak, aby mohli pečovat lidštějším způsobem - a v tom není žádné rozdělení podle pohlaví, muži i ženy to cítí stejně. A druhá věc je, že lidé chtějí nově pojímat čas. Nejde jen o práci za stolem. Přemýšlejí o tom i hrobníci, učitelé, zdravotní sestry. Každý by měl mít možnost pracovat méně hodin za stejnou mzdu."

Cottamová považuje čtyřdenní pracovní týden za spíše "mužské" řešení problému. "To, co rodič dětí ve školním věku skutečně chce, je pracovat kratší dobu pět dní - ale samozřejmě za stejný plat." Proto se zaměřila na zkrácený pracovní týden, přičemž měřítkem jsou čtyři dny (asi 32 hodin). Pro mnohé je rozhodující prostě předvídatelná pracovní doba. A jestliže je situace pro ty se středními příjmy svízelná, pro ty s nižšími příjmy je téměř nemožná - často se potýkají s nepředvídatelnými směnami, nefunkční veřejnou dopravou a možná také s péčí o staršího rodiče. Jejím argumentem je, že společnost si nemůže dovolit to neudělat.

"Jednou z opravdu zajímavých věcí je, jak se náklady na přepracovanost přímo přelévají zpět na stát," říká Cottamová. "Ve skutečnosti to není zadarmo. Nastupujeme do fronty na pomoc od psychiatrů  Dostáváme se do nejrůznějších chronických stavů. Počet dětí, které se dostávají do péče, prudce roste. Všechno to nakonec skončí náklady. Veškeré obchodní rozhovory mají tendenci předpokládat, že neexistují žádné externality, ale někdo ty náklady přece jenom nese: stát. A rodiny."

Lidé říkají,  "Ano, mám čtyřdenní pracovní týden." Ale vždy se ukáže, že nedělají to, co prosazují zastánci čtyřdenního týdne, ale že pět dní práce nacpou do čtyř dnů s 20% snížením platu a pátý den stráví péčí o děti, případně o rodiče, nebo možná obojí.

Podle spisovatelky a podnikatelky Lizzie Pennyové je standardizovaný čtyřdenní pracovní týden zlepšením oproti pětidennímu, ale stále nařizuje, jak by měl každý pracovat, a nezohledňuje naše skutečné potřeby. "Všichni bychom měli přemýšlet mnohem radikálněji," říká. Pennyová  by ráda viděla "individualizovanou a autonomní práci", kde bychom byli hodnoceni podle výkonu - co skutečně uděláte - na rozdíl od toho, kolik času tím strávíte.

Ve své nedávné knize Workstyle (Pracovní styl) Pennyová identifikuje sedm skupin, které jsou stávajícím přístupem k práci "strukturálně vyloučeny": rodiče, starší pracovníci, pečovatelé, lidé s chronickým onemocněním, zdravotně postižení, lidé s duševními problémy a neurodiverzní lidé. Každá z těchto skupin má jiné potřeby, ale všechny pracují méně, než by chtěly, protože se klade důraz na pracovní dobu od 9 do 5 hodin. Uveďme několik příkladů: 61 % pracujících důchodců by raději pokračovalo v práci, ale nemůže; 86 % pracujících rodičů chce pracovat flexibilně, ale jen 49 % z nich může; 77 % lidí s autismem chce pracovat, ale jen 26 % z nichmůže.

Penny je přesvědčena, že s trochou představivosti se společnosti mohou stát inkluzivními a ty, které tak učiní, budou sklízet ovoce. "Jde o přístup stejně jako o strukturu," říká Penny. "Jde o to začít od jednotlivce, a ne standardizovat způsob, jakým fungujeme."


"Je ohromující, kolik je důkazů o tom, že pro podniky je lepší, když lidé nejsouve stresu," říká Cottamová. "Zajímavé je, proč se navzdory všem důkazům zdá, že je tak protikulturní argumentovat pro méně hodin.  Domnívám se, že to souvisí s tím, že ti, kdo se dostanou do mocenských pozic (většinou muži), mají tendenci se do nich dostat díky dlouhé pracovní době - a pak si představují, že každý, kdo to nedělá, se fláká. Obrovský nárůst počtu mužů vykonávajících pečovatelské práce během pandemie to možná konečně změní, ale je to pomalý proces. Každopádně kdybychom všichni uplatňovali plnou individuální autonomii nad svým pracovním životem, ti kdo mají sklony k přepracování, by se přepracovali; ti, kdo mají sklony k menšímu pracovnímu nasazení, by dělali ještě méně."

Poslanec Dowd je realista. Poukazuje na to, že kampaň za placenou dovolenou trvala dvacet let. Všechny stejné argumenty, které se nyní  používají proti čtyřdennímu pracovnímu týdnu, se používaly i tehdy. Na trhu práce však vidí optimismus. Mnoho podniků má potíže se získáváním pracovníků, ale nechtějí nebo nemohou platit vyšší mzdy. Nabídka kratší pracovní doby je zřejmým řešením. "Pointa je v tom, že pokud vám jedna firma nabízí čtyři dny za stejnou mzdu jako firma nabízející pět dní, ke komu půjdete?" řekl.

Ryle z kampaně Čtyřdenní týden se domnívá, že deset let je realistický časový rámec. Na čtyřdenní pracovní týden bude přecházet stále více firem, které zjistí, že to funguje dobře, a brzy je budou následovat další. "Většina to neudělá, ale pak to půjde ráz naráz. Chceme, aby se čtyřdenní pracovní týden stal běžným způsobem práce do konce tohoto desetiletí."

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4708

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2023