Pozor před Okamurou: Pravicoví populisté neumějí vládnout

9. 1. 2023

čas čtení 5 minut
Po brexitu a Trumpovi se pravicoví populisté drží u moci, ale  neumějí vládnout
 
Fraškovité scény při volbě předsedy Sněmovny reprezentantů mají obdobu v britské konzervativní brexitérské vládě.  Obě strany slibují  rozvrat a pak to přesně splní
 

Americká pravice minulý týden předváděla neuvěřitelnou klauniádu, míní Jonathan Freedland.  Sledovat republikány, kteří získali kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, jak se snaží marně zvládnout i t tu nejzákladnější činnost - volbu předsedy - bylo  poučné, a to nejen pro Američany. Potvrdilo se totiž malé špinavé tajemství toho kmene pravicově populistické politiky, který se vyžívá v tom, čemu říká rozvrat: vždy to končí urputnými frakčními boji, chaosem a paralýzou. My v Británii bychom to měli vědět, protože brexit dopadl úplně stejně.


Byla to studie neschopnosti. Strana žádá voliče, aby jí dali moc; dostane ji a pak ustrne, neschopná udělat ani první krok k jejímu využití. Patová situace neměla žádnou jasnou politickou logiku. Rebelové jsou obdivovateli Donalda Trumpa, ale sám McCarthy je neúnavný Trumpův patolízal - bývalým prezidentem prosazovaný jako "můj Kevin" -, který si vyprosil a získal podporu tohoto oranžového muže. Pro-trumpovští rebelové se mezi sebou rozdělili: jedni Trumpovi vytýkali, že se drží McCarthyho, zatímco druzí hlasovali pro to, aby se předsedou parlamentu stal sám Trump.

Je příznačné, že požadavky rebelů se netýkaly politiky, ale procedury, usilovali o změny předpisů, které by jim poskytly větší pravomoci. Jinak nebyli schopni říci, co vlastně chtějí. Podařilo se jim prosadit odstranění detektorů kovů ze vstupu do sněmovny, takže nyní mohou lidé chodit na půdu sněmovny se zbraní, ale kromě toho a jejich hladu po tom, aby začali vyšetřovat demokraty, včetně syna Joea Bidena Huntera, nic.

To vše má význam pro příští rok v americké politice. Za prvé je to další důkaz o klesající síle Trumpa mezi republikánskými vůdci, ne-li ještě mezi věrnými straníky. Za druhé, pokud republikáni nedokážou učinit ani relativně snadné rozhodnutí, jako je toto, jak chtějí učinit těžká, ale nutná rozhodnutí, která přijdou - například schválit výdaje a zadlužení, které jsou nutné k tomu, aby americká vláda fungovala?


Význam tohoto panoptika je však mnohem širší. To, co bylo tento týden předvedeno v obzvláště květnaté podobě, je totiž kmen politiky, který nakazil mnoho demokracií, včetně britskéí. Jeho klíčovým rysem je potěšení z rozvratu,  ze slibů, že rozvrátí systém. To bylo hlavní myšlenkou obojího hnutí v roce 2016, Trumpa a brexitu. Oběhnutí  slibovala smést elity, experty, ortodoxii - ať už ve Washingtonu, nebo v Bruselu. Byla to nová hnutí, ale čerpala z hlubokých kořenů. Před čtyřmi desetiletími se Ronald Reagan i Margaret Thatcherová stavěli do role radikálů, kteří chtěli "zlikvidovat moc přebujelého státu".

Těžko se tedy můžeme divit, že ti, kdo brojí proti vládě, jsou na tom tak špatně. Slibovali rozvrat, a to také splnili. V USA vyvolal chaos samotný Trump  a nyní ho vyvolala sněmovna mini-Trumpů, která si neumí ani zavázat tkaničky u bot.

V Británii přinesla Konzervativní strana po roce 2016 stejně velký parlamentní zmatek a vnitrostranický rozkol, jaký McCarthy a spol. naservírovali minulý  týden v USA. 

I nyní za premiéra Rishiho Sunaka je toryismus brexitové éry stejně paralyzovaný jako jeho sesterské hnutí v USA. Pětibodový plán představený v novoročním projevu britského premiéra se skládal převážně ze základů státní správy - růst ekonomiky, řízení inflace - vůbec to nebyl politický program.

A to především proto, že Sunakova  strana se stejně jako republikáni nedokáže dohodnout mezi sebou. Vezměte si, kolik toho musel Sunak pod tlakem nejrůznějších rebelů zrušit. Ať už to byla reforma systému plánování, závazek stavět 300 000 nových domů ročně nebo opakovaný závazek vytvořit funkční sociální péči, aby uzdravení penzisté mohli být propuštění z nemocnic domů a neblokovali po desetitisících, jako stále nyní, nemocniční lůžka.  Sunak musel ustoupit od úkolů, které jsou pro blaho země zásadní.

Nic z toho není náhoda. Je to v povaze pravicově populistického projektu v Británii, USA i na celém světě. Příkladem je brexit, mise, která fungovala s velkou silou jako kampaň, jako slogan, ale která se nikdy nemohla promítnout do vládnutí, protože o vládnutí nikdy nešlo. Šlo o narušení života, nikoli o jeho organizaci - nebo dokonce o uznání kompromisů, které jsou k jeho organizaci nutné. Nabízela poezii destrukce, nikoli prózu kompetence.

Konzervativci jsou na této cestě o několik stupňů dále než republikáni, možná proto, že jejich moc byla po celou dobu nepřerušená. Ale v obou případech i v dalších je posun nepřehlédnutelný. Kdysi se pravicové strany považovaly za samozřejmé strážce státní moci: za přirozenou stranu vlády. Nyní pořád jen protestují, ale program nemají.  Stávají se přirozenou stranou opozice. (Jak Okamura či Babišovo Ano, dodejme.)

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4055

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2023