Kdo zastupuje v prezidentské volbě klienty sociálních pracovníků?

10. 1. 2023 / Pavel Veleman

 

To lidé úspěšní, společensky a ekonomicky stabilizovaní, jak se domnívají díky své inteligenci  (to si jen nalhávají) nejsou schopni uznat ten straný a stále se zvětšující rozdílu mzi startovní čarou dítěte narozeného  v rodině právníka v Praze a v rodině nevyučené svobodné matky v Orlové.

Vše je pochopitelně systémově, společensky, politicky, byznysově a mediálně podporováno. A tak ta většina klientů z mé kanceláře a terénu volí vlastní iluzi světa a sebe sama v něm. A ačkoliv by měla existovat snaha zmenšovat  tu ohromnou propast pomocí kvalitních sociálně-právních služeb pro ty deklasované, vše je spíše naopak.

Pakliže jste na okraji společnosti, jste zatíženi několika exekucemi, vytlačeni ze systému legálního pracovního trhu, mimo možnost důstojně bydlet, mimo sociálně-zdravotní systém – volíte nakonec Jaroslava Baštu s podporou SPD nebo Andreje Babiše z hnutí ANO. Velmi Iracionální, ale v jejich těžké situaci pochopitelné.

Celá ČSSD je již mimo hru, je to partaj naprosto v troskách. Ale tři odpadlíci, kteří vstoupili k SPD, uspěli ( David, Foldyna, Bašta) jedou. Prakticky skoro jediný kandidát na prezidenta tzv. kultivované levice (Středula) nakonec odstupuje (bez sebemenší možnosti zvítězit) a přeje si, aby jeho voliči dali hlas paní Nerudové, která přitom asi hodinu  před tím ve veřejnoprávní debatě sděluje národu, že vždycky byla pravicová volička.

Ano, v takové zoufalé situaci je současná česká levice. Pan Středula přes všechny výhrady asi jako jediný zvedal ze země palčivá současná sociální témata a je žalostné, jak již nemá šanci s těmito tématy uspět.

A to už je najednou pondělí a já sedím ve své kanceláři a musím hned rano přepnout hlavu ze světa virtuální, zábavné, sportovní a adrenalinové veřejnoprávní prezidentské debaty do opravdu, tvrdé reality života v lednu České republiky 2023:

Takže zde je kousek pondělní pracovní, sociální reality, která šla ještě před 15 lety pomocí nástrojů sociální politiky řešit. Dnes již velmi těžko.

Klient se středním mentálním onemocněním a dalšími psychickými poruchami je poslán od praktické lékařky za mnou. "Mohu ho za vámi poslat, já ho nemůžu hospitalizovat. Nás praktiky již nikdo z psychiatrů neposlouchá, ve všem vidí sociální problém a říkají mi že to má řešit sociálka."

 "Mne, paní doktorko již neposlouchá vůbec nikdo", odpovím a oba se zasmějeme. Já vím, že tam má plnou ordinaci kašlajících pacientů. "Jasně, pošlete ho za mnou."

Klient přichází totálně psychicky rozložen ze zdravotního stavu své přítelkyně, která nejspíše umírá v LDN. Na ubytovně nedokáže žít sám, (to nedokáže nikdo, máte tam (špatné vztahy vlastně s každým spolubydlícím, sám se také bojí bez přítelkyně).

Terénní psychiatrická služba těsně před koncem roku umisťuje klienta na psychiatrickém oddělení, propuštěn je však po několika dnech na ubytovnu. Teď pláče v mé kanceláří, že se  na ubytovnu bojí jít, bojí se naprosto všeho.  Je to mentální postižení kombinované s psychickými halucinacemi. Chce být hospitalizován, prosí, jenže zdravotní lůžka nejsou.

Voláme všude a řešíme s kolegyní vše možné, leč terénní služby pro tuto cílovou skupinu opravdu nejsou schopny zajistit celodenní péči a bojíme se toho nejhoršího - klient o tom neustále hovoří. Nezbývá než volat RZS, která nás patrně odmítne. "Prosím Vás, zkuste ho vést rovnou do PN Bohnice," žádám mladého lékaře. To mi centrála nepovolí, odpoví a já vím, že přes příjem místně příslušné nemocnici se na psychiatrické lůžko nedostane. Odpoledne ho propustí a počítám, že zítra si to celé zopakujeme!

Během čekání na RZS vyřídím asi pět telefonátů ohledně nevyplacení příspěvku na bydlení – nejde se na Úřad práce dovolat, nejde se podívat do systému. Snažím se anticipovat myšlení své kolegyně, kterou znám a vím, co vyžaduje od klientů, jenže je tam vůbec ještě? Nemohu se jí dovolat na soukromý telefon, volá mi za 60 minut – v pátek na Úřadu práce skončila.

Ach jo, takže další dobrá duše mimo…

Klient však již nemohl čekat a dovolat se na Úřad práce opravdu nejde. Správně očekávám, že odpoledne mi do telefonu vynadá klient, kterého jsem mezitím poslal na Úřad práce a poradil, co má donést a na koho se obrátit.

A už je to tady, dokonce dříve: „To jste mi tedy poradil, moc Vám děkuji, ve středu tam musím jet znovu s dalšími doklady“…“Když nic nevíte, tak aspoň nemluvte, ta Vaše kolegyně už tam nedělá," zakřičí na mne odpoledne dotyčný klient, bouchne telefonem a já vím, že má svoji pravdu…

Proč musím zvedat telefony, když nemohu pomoci, nemohu se nikam dovolat, nemohu se nikam podívat, nic nezjistím, nikde není místo a všichni tak zoufale prosí!

Kolik času je ještě do večera? Kolik nadávek a pláče ještě vydržím? Kolika klientům v rozpadlém zdravotně-sociálním systému nebudu moci účinně pomoci? Utěšuje mě, že kolegové a kolegyně na Úřadech práce jsou na to ještě hůř…

Stihnu se ještě dozvědět, že klientka s těžkou neurologickou chorobou a svým manželem se posunuli v pořadníku o byt z 247. místa na 235. (skoro za dva roky). V konci měsíce jim končí nájemní smlouva u majitelky, která jim odmítá nájemní smlouvu prodloužit.

Vůbec nevím, co s nimi (avšak mám ještě „čas“, teď řeším ty, co se musí vystěhovávat do konce ledna).

Ta nesouměřitelnost posuzování a hájení zájmů a životů určitých skupin obyvatel v této zemi se zdá pro člověka pracujícího s těmito klienty již nesnesitelná.

Z prezidentských kandidátů nevidím nikoho, kdo by si toto sociální neštěstí totálně rozdělené společnosti chtěl řešit.