Dlouhou válku na Ukrajině nikdo nevyhraje

22. 12. 2022

Pokud jsou však Milleyho komentáře kontroverzní, poukazují na větší problém s usilováním o úplné vítězství. Úplné vítězství by si mohlo vyžádat velmi dlouhou válku a znamenalo by také, že její konečné trvání by záviselo na politických faktorech, které Západ nemůže ovlivnit. Podle těch, kteří volají po úplném vítězství, musí Západ jednoduše pokračovat v dodávkách zbraní a zdrojů, které Ukrajina potřebuje k pokračování bojů, a čekat, až Rusko prohraje a v ideálním případě Putin rezignuje.

Ale drtivá opotřebovávací válka již byla pro Ukrajinu a Západ, stejně jako pro Rusko, nesmírně škodlivá. Více než šest milionů Ukrajinců bylo nuceno uprchnout, ukrajinská ekonomika se nachází ve volném pádu a rozsáhlé zničení energetické infrastruktury země hrozí humanitární katastrofou již tuto zimu. I nyní je Kyjev finančně na hranici životnosti a udržuje svůj provoz pouze díky miliardové pomoci ze Spojených států a Evropy. Náklady na energie v Evropě dramaticky vzrostly kvůli narušení obvyklých toků ropy a plynu. Mezitím se ruské síly i přes značné neúspěchy přeskupily a nezhroutily.

Nejpravděpodobnějším výsledkem pro Ukrajinu by byl ústup ruských sil na linie dotyku, které existovaly před invazí v únoru 2022. Ale i kdyby se Rusové vrátili zpět na status quo ante, mnoho Ukrajinců se obává, že se Moskva jednoduše stáhne a přeskupí a bude čekat na další příležitost k invazi. V žádném případě není jasné, zda by vojenské odstrašení stačilo k zajištění výsledného míru.

Jako hlavní strůjce této války si je Putin vědom i možných následků porážky. Jeho špatné čtení historie Ukrajiny a Ruska ho vedlo k předpokladu, že jeho invaze zažije rychlý úspěch. Ale i když Putin možná špatně chápe původ ukrajinského národa, jeho pochopení důležitých lekcí z dvojího zhroucení ruského a sovětského státu je silné. Ruská říše padla v roce 1917, když její vládce car Mikuláš II. abdikoval. Sovětský stát se zhroutil poté, co prezidenta Michaila Gorbačova zradili vojenští a bezpečnostní představitelé a on ztratil kontrolu nad hlavním městem. Putin se ale postaral o to, aby měl i nadále pevnou kontrolu nad armádou, bezpečnostními službami a ruským obyvatelstvem.

Chybí tedy ucelený politický plán, který by ukončil utrpení a uklidnil Ukrajince, že Rusko nezačne při nejbližší příležitosti novou válku, i když Putin zůstane u moci. To bude vyžadovat, aby se Rusové smířili s porážkou, ale také aby se Ukrajinci smířili s tím, že úplné vítězství může být nedosažitelné. Má-li však být těchto cílů dosaženo, bude muset západní populace akceptovat konec statusu Ruska jako vyvrhele a jeho "návrat do Evropy" a zároveň poskytnout Kyjevu věrohodné bezpečnostní záruky. Jinými slovy, Západ musí zformulovat hlavní politickou vizi, která zabrání touze Ukrajiny a jejích nejvěrnějších stoupenců po rozbití a neutralizaci Ruska. Pokud Spojené státy a jejich partneři takový plán nevypracují, šance pro naplnění Milleyho scénáře budou vyšší: opotřebovací válka, nebezpečí eskalace a katastrofy.

Ačkoli Rusko postrádá širokou a hlubokou podporu, které se Ukrajině dostalo od jejích partnerů a spojenců, je silnější, než mnozí předpovídali. Nadcházející zima bude rozhodující zkouškou schopnosti ruské armády obstát, ale vojenští experti nepředpovídají její zhroucení. Ke změně tohoto hodnocení by bylo zapotřebí mnohem více porážek a ústupů.

Totéž platí pro ruskou ekonomiku. Mnozí sebevědomě předpovídali, že ruský obchod a průmysl budou rozdrceny sankcemi uvalenými západními vládami. Předpokládalo se, že takový extrémní ekonomický tlak by mohl stačit k tomu, aby Moskvu přiměl k odchodu z Ukrajiny. Ale ekonomický tlak málokdy stačí k ukončení války. Ruská ekonomika se v roce 2022 zmenšila, ale jen o tři procenta, což je podstatně méně, než někteří předpovídali. Rusko je odříznuto od mnoha západních dodavatelských řetězců, ale má mimořádně vysoký přebytek běžného účtu, což umožňuje tamním společnostem a vládě, aby si většinu toho, co potřebují, obstaraly jinde. Během studené války sankce nedonutily Moskvu stáhnout se z východní Evropy a dnes je nepravděpodobné, že by donutily Rusko stáhnout se z Ukrajiny. Cenový strop na ruskou ropu, který začátkem prosince stanovila skupina G-7, může zasáhnout ruské příjmy z dovozu, ale ani západní optimisté si nejsou jisti, jak bude účinný.

Většina Rusů prozatím i nadále podporuje ruskou vládu a není připravena přijmout porážku. Mnozí považují Krym a jeho pevnost Sevastopol za území, za které stojí za to bojovat. A pro mnohé zůstává Putin garantem ruské suverenity a stability. Pro elitu a dokonce i pro mnoho obyčejných Rusů je výsledek, o kterém Ukrajinci a jejich podporovatelé sní - porážka ruské armády a pád Putina - politickou noční můrou, hrozící ekonomickým chaosem a bezprávím.

Obyčejní Rusové přijali vysvětlení své vlády, že západní sankce byly uvaleny s cílem zničit ruský lid. Přestože stále více Rusů přestává věřit vlastní vládě a médiím, nevěří ani svým západním protějškům.

Ruské elity, které nedůvěřují záměrům Západu stejně jako Putinovi, dnes mohou považovat vyhlídku na mír za ještě horší možnost než pokračování války. Obyčejní Rusové s tím souhlasí: přijali vysvětlení své vlády, že západní sankce byly uvaleny s cílem rozdrtit ruský lid. Západní komentátoři tomuto názoru dodávají živnou půdu tvrzením, že Rusové musí být potrestáni za to, co jejich země provedla Ukrajině. Ti Rusové, kteří mají přístup k západním médiím na internetu, nesouhlasí s tím, že Rusko je "teroristický stát" nebo "imperialistický národ".

Politická změna v autokratickém systému může být samozřejmě rychlá a úplná. Moc stárnoucího ruského diktátora spočívá v zasévání a udržování strachu, apatie, cynismu a nedůvěry mezi elitami země. S dalšími ruskými porážkami a další mobilizací mohou miliony Rusů začít obviňovat Putina, stejně jako jejich předchůdci obviňovali cara Mikuláše a Gorbačova. V kombinaci s krizí morálky, apatií a vyčerpáním vojáků by takový posun veřejného mínění mohl vyvolat politickou krizi. Byl by to okamžik, kdy by se ruské politické elity musely rozhodnout, zda přistoupit na kompromis se Západem, nebo bojovat až do konce.

V listopadu 1918 přesvědčil americký prezident Woodrow Wilson svými Čtrnácti body německé vedení, že s ním bude spravedlivě jednáno, a přesvědčil je, aby přijalo příměří. Tento kompromis ukončil první světovou válku. Slabost německé armády a vědomí jejích vůdců, že Německo válku prohrálo, zvýšily atraktivitu Wilsonových návrhů. Raději přijali Wilsonovy podmínky, které slibovaly, že Německo nebude potrestáno. To je přístup, který dnes musí Západ zopakovat. Západ musí být připraven nabídnout ruským elitám a obyvatelstvu mapu, která nastíní, jak mohou ukončit svou izolaci, zbavit se sankcí a odstranit svůj status vyvrhele.

Tato mapa by měla by jasně ukázat, že Rusko nemůže vyhrát. Západem dodávané vojenské vybavení Ukrajiny je lepší a její síly jsou odhodlané. Pokud tedy bude Moskva pokračovat v boji, utrpí další porážky a ztráty a vystaví se rostoucímu nebezpečí kalamitního a násilného kolapsu. Budoucnost Ruska, jak musí plán jemně vysvětlit, bude ve znamení ekonomické degradace; hrozí, že se stane oslabenou závislou zemí Číny. Tím, že se ruská vláda smíří s tím, že musí ukončit válku, ušetří si ponížení z větší kalamity.

Mapa pak musí nastínit výhody, které Rusko získá, pokud zvolí cestu deeskalace. Konkrétní obsah bude muset být stanoven na základě diskuse, ale některé prvky jsou již zřejmé. Za prvé, závazek, že po mírovém urovnání s Ukrajinou bude respektována svrchovanost a celistvost Ruska. Jakkoli to dnes může znít nepravděpodobně, měl by být následován jiný rámec než NATO, který by zajistil Rusku místo v evropské bezpečnostní architektuře. Přehodnocení Gorbačovovy vize "společného evropského domu", která se vyznačuje sbližováním, nikoli odstrašováním, a kterou dnes Západ i Rusko odmítají, je nutností. Za druhé, mapa musí potvrdit, že západní vlády uznají a budou respektovat vedoucí postavení Ruska za předpokladu, že Moskva bude důsledně dodržovat Chartu OSN a mezinárodní právo a ctít ruské mezinárodní smlouvy, dohody a závazky. Za třetí, Západ by měl stanovit časový plán pro navrácení zmrazených finančních aktiv Ruska poté, co budou splněny požadavky na demilitarizaci a stažení. A konečně, mapa musí deklarovat, že po skončení války budou odstraněny všechny mezinárodní ekonomické překážky.

Až dosud Západ používal k donucení Ruska k ukončení války pouze bič. Mapa musí zahrnovat i cukr. Cesta k mírovému urovnání by měla být spojena s postupným rušením sankcí. Ale možná největším cukrem je mezinárodní legitimita. Západ bude muset udělit mezinárodní uznání některým lidem a skupinám, které tvoří součást dnešního režimu. Ruskou stranu na budoucích mírových jednáních nebudou tvořit demokraté, protiváleční aktivisté a exiloví vůdci. U jednacího stolu budou nevyhnutelně sedět příslušníci armády a ruské byrokracie.

Vize poválečného Ruska by měla být sladěna s vizí poválečné Ukrajiny na Západě, aniž by se rozmělnila hranice mezi agresorem a obětí. Ačkoli západní obyvatelstvo bude třeba přesvědčit, bude mnohem obtížnější přesvědčit Ukrajinu, aby souhlasila s mapou a výhodami pro Rusko. Zelenského plán se zaměřuje na spravedlnost a odplatu pro Ukrajinu; jde mu o to donutit Rusko, aby se podřídilo. Ukrajina a její východní spojenci nechtějí Rusko pustit z řetězu a jsou proti jakýmkoli bezpečnostním zárukám pro Moskvu. Budou požadovat, aby mírové podmínky byly vyhlášeny až poté, co Rusko uzná svou porážku, a možná jedině poté, co Putin odejde. Americká vláda a další západní mocnosti jim musí vysvětlit, že takový přístup prodlouží boje a utrpení samotné Ukrajiny. Zveřejnění mapy směřující k vyjednávání v době, kdy Putin pokračuje ve své barbarské válce a miliony Ukrajinců trpí, neznamená ústupek Rusku nebo schvalování agrese Moskvy.

Krym je problém. Ukrajinci jsou odhodláni poloostrov, který oprávněně považují za ukradené ukrajinské území a předmostí ruské agrese, získat zpět. Západ má však vážné důvody obávat se, že Putin udělá cokoli, aby zabránil pádu Krymu. Poloostrov je největší překážkou jakýchkoli rozhovorů mezi Moskvou a Kyjevem. Výslovný požadavek Západu na navrácení Krymu jako podmínka mírových rozhovorů pouze mobilizuje další Rusy na stranu války. Někdy je moudrou strategií ponechat neřešitelné téma na budoucí jednání.

Čím déle bude tato válka pokračovat, tím horší budou její důsledky. První světová válka svrhla velká impéria a dynastie v celé Evropě, zasévala zárodky druhé světové války a přímo vedla k vzestupu Mussoliniho a Hitlera. Historické spory mezi Německem a Francií o Alsasko-Lotrinsko a mezi Srbskem a Chorvatskem o Bosnu vedly ke smrtelným následkům pro obě strany. Rány těchto konfliktů se hojily po celé generace.

Dlouhodobé dopady války na Ukrajině nelze s jistotou předpovědět. Uvědomění si destabilizujících účinků dlouhých a vysoce destruktivních válek by nás však mělo vést k zamyšlení nad potřebou komplexnější strategie, která může Ukrajině nabídnout bezpečnost a Rusku budoucnost. Západ musí konečně převzít iniciativu, místo aby doufal v brzký Putinův pád.

 

Celý článek ZDE