Proč je snazší páchat zlo než činit dobro

23. 12. 2022

Otázka, zda jsou lidské bytosti náchylnější ke zlu nebo k dobru, se obvykle klade psychologicky: Vede ke zkoumání lidských predispozic s cílem rozhodnout, zda "zlé" predispozice převažují nad "dobrými" nebo naopak. V důsledku tohoto způsobu zkoumání bylo rozlišeno několik různých pohledů na lidskou přirozenost, se dvěma extrémními – obvykle nazývanými "hobbesovský pohled": lidské bytosti jsou ve své podstatě zlé a "rousseauovský pohled": lidské bytosti jsou ze své podstaty dobré, a některé nuancovanější, umístěné mezi nimi. (Mimochodem, tyto standardní názvy extrémních názorů jsou poněkud zavádějící, např. Rousseauův komplexní pohled na lidskou povahu byl mnohem pesimističtější, než jak se obvykle prezentuje.)

Chtěl bych navrhnout jiný způsob zkoumání, který bude spočívat v pohledu na tuto otázku nikoli z pohledu "subjektu" (predispozice lidských bytostí), ale "objektu" (povaha zla a dobra).

Předložím tvrzení, že lidské bytosti se zdají být náchylnější ke konání zla více než k dobra (jak naznačuje takzvaný "hobbesovský pohled" – nebo nějaká jeho varianta), a vysvětlení této skutečnosti lze úspěšně hledat v samotné povaze zla a dobra (jinými slovy, budu hájit Hobbesův pohled – nebo nějakou jeho jemnější variantu – ale na jiných základech, než se to obvykle dělá). Dovolte mi uvést několik argumentů pro toto tvrzení.

Prvním argumentem je selský rozum, že je snazší někomu ublížit, než někomu pomoci, zabít než oživit (to druhé je zjevně nemožné), zničit než vytvořit, udělat nešťastným než udělat šťastným. Zdá se tedy, že alespoň pokud jde o velké dobro a velké zlo, je snazší konat zlo než dobro.

Druhý – sofistikovanější – argument spočívá na aristotelovském popisu ctnosti a neřesti. Z tohoto popisu vyplývá, že i když je obtížné být ctnostný (za jakýchkoli okolností lze ctnostné jednání provést pouze jedním způsobem, nazývaným "střední"), a proto jsou ctnostné činy vzácné, krásné a morálně slavné, je snadné upadnout do neřesti. Lze ji realizovat mnoha různými způsoby (např. podle Aristotelova podání můžete za daných okolností projevit statečnost pouze jedním způsobem, ale můžete být zbabělí nebo lehkomyslní – dvě neřesti proti statečnosti – mnoha různými způsoby).

Ve skutečnosti je těžké být ctnostný, nejen proto, že – aby byl člověk ctnostný – by si měl zvolit jedinečný morálně dobrý čin ("střed"), ale také proto, že tato volba musí mít některé další rysy: Musí plynout ze stabilní emocionální dispozice k takovým volbám, měla by být učiněna záměrně a bez zájmu – pouze kvůli morální kráse. Podmínky kladené na skutečně dobrý čin jsou tedy velmi omezující.

Je však třeba poznamenat, že z aristotelského popisu také vyplývá, že není snadné spáchat skutečně zlý čin. Aby bylo možné nazvat čin skutečně zlým, musí být spáchán zkaženým (zlým) člověkem a k označení daného člověka za zlého nestačí, že má sklon k morálně nesprávným volbám (které lze skutečně učinit snadno). Tyto volby by měly navíc plynout ze stabilní dispozice činit takové volby (hluboce zakořeněný charakterový rys).

I když je tedy vhodné říci, že zlo je snazší než dobro, pokud jde o vnější činy, je třeba dodat, že zlo i dobro – pokud jsou analyzovány z hlediska jejich motivace – jsou obtížné. Pokud se však podíváme na zlo a dobro integrálně, vezmeme-li v úvahu jak vnější jednání, tak motivaci, můžeme skutečně říci, že dobro je obtížnější než zlo, a to z toho prostého důvodu, že – jak již bylo zmíněno – morálně dobrých činů je méně než morálně vadných.

Kromě toho, pokud nebudeme zlou motivaci vykládat restriktivně – jako veskrze zlou motivaci (tj. jako stabilní sklon k činění zlých rozhodnutí), ale volněji – jako nedostatek ctnosti, tj. stabilního sklonu k dobré volbě, pak je jasné, že lze také říci, že zlá motivace (dnes chápána jako jakýkoli druh duševní nevyrovnanosti) je častější a snazší než ta morální (založená na ctnosti). Tato řada argumentů se dobře hodí k úžasně stručné a přesné frázi Pseudo-Dionysia Aeropagity (De Divinis Nominibus, IV): "Zlo vyplývá z každého konkrétního defektu, ale dobro z celku a celé věci". Proto je zlo tak snadné a dobro tak obtížné.

Tvrzení, že je snazší konat zlo než konat dobro, se můžeme pokusit ospravedlnit i jiným, poněkud spekulativním způsobem: Tím, že to budeme považovat za zvláštní případ obecného fyzikálního principu – druhého termodynamického zákona – který zhruba říká, že (v uzavřených systémech) entropie (míra neuspořádanosti) nikdy neklesá, tj. že chaos (nepořádek) je pravděpodobnější než řád.

Nyní, pokud budeme zlý čin interpretovat jako faktor způsobující nějaký druh nepořádku, lze říci (zopakuji: poněkud spekulativně), že pácháním zla nějakým způsobem ‚napodobujeme‘ nebo dokonce ‚následujeme‘ výše zmíněný fyzikální princip (ačkoli na druhou stranu je třeba zdůraznit, že tato interpretace zla jako nepořádku připouští výjimky, přičemž výjimek může být poměrně mnoho a zahrnují různé druhy organizovaného zločinu: Holokaust spáchaný Němci na Židech vyžadoval enormní "organizaci"; utlačovatelská a krutá vláda Němců v Polsku za 2. světové války byla organizována z institucionálního hlediska démonicky účinným způsobem, v podobě tzv. Generalgouvernementu, atd.).

Abych to shrnul, pokud je některý z těchto argumentů správný (první dva se mi zdají rozumné, třetí vyžaduje hlubší analýzu a může se ukázat jako chybný), lze říci, že lidské bytosti jsou náchylnější ke páchaní zla než ke konání dobra ne proto, že by jejich psychologické ustrojení bylo celkově obráceno více ke zlu než k dobru, ale proto, že zlo je ze své podstaty snazší než dobro. (A obzvláště: Velké zlo je snazší než velké dobro).

Zdroj v angličtině: ZDE