Putinova ukrajinská genocida vyrostla z ruské beztrestnosti za zločiny SSSR

31. 8. 2022

To už neplatí. V roce 1948 přijala Organizace spojených národů Úmluvu o genocidě založenou z velké části na vizionářském úsilí Raphaela Lemkina, právníka, který studoval ve Lvivě a později vytvořil termín "genocida". Lemkina vedla myšlenka, že zločiny spáchané v celostátním měřítku nesmí zůstat nepotrestány. Varoval, že beztrestnost bude považována za výzvu k dalším zvěrstvům. Pokud by zločiny proti lidskosti nebyly potrestány, opakovaly by se.

Když se Lemkin snažil definovat genocidu, zdůraznil zločiny spáchané sovětským režimem na Ukrajině. Systematické snahy Kremlu zničit ukrajinský národ viděl jako "klasický příklad sovětské genocidy". Ústřední událostí genocidní kampaně Sovětského svazu na Ukrajině byla vražda více než 4 milionů Ukrajinců umělým hladomorem na počátku 30. let.

Sovětské úřady nezaznamenaly téměř žádné negativní důsledky v důsledku tohoto masakru, který nemá obdoby. Pouhé měsíce po vrcholu hladomoru Spojené státy udělily SSSR oficiální uznání. Vnější svět prostě odmítl naslouchat hrstce odvážných hlasů, jako byl britský novinář Gareth Jones, který se pokoušel osvětlit apokalyptickou realitu holodomoru.

Místo toho, aby byl za svá odhalení oslavován, byl Jones hanebně napaden svými mezinárodními korespondenty. Nejhlasitěji zazněl hlas Waltera Durantyho, šéfa moskevské kanceláře New York Times. Vypovídá to hodně o tom, jak málo je známo, že tento zneuctěný komplic genocidy stále drží Pulitzerovu cenu, přestože se požaduje, aby byl posmrtně zbaven této ceny.

Od znovuzískání nezávislosti v roce 1991 Ukrajinci shodili okovy sovětské cenzury a zaznamenávali celý rozsah holodomoru, jak je hladomor na Ukrajině znám. Během postsovětské éry bylo rostoucí povědomí o hladomoru nástrojem k širšímu přehodnocení totalitní minulosti země.

Totéž nelze říci o moderním Rusku. Moskva má daleko k tomu, aby uznala hladomor jako akt genocidy, ale nadále zlehčuje nebo popírá sovětské zločiny proti lidskosti. Mezitím se ruský prezident Vladimir Putin snažil rehabilitovat celou sovětskou éru a vybudoval moderní ruskou národní identitu na kultovní úctě k roli SSSR při porážce nacistického Německa. Pokusy odsoudit masové vraždy sovětského režimu jsou nyní běžně odmítány jako nevlastenecké a protiruské, zatímco sám Stalin je opět otevřeně oslavován jako velký vůdce.

Vzhledem k naprostému selhání snah přimět Rusko k odpovědnosti za zločiny minulosti není divu, že se tyto zločiny nyní opakují. Jak se Lemkin obával, beztrestnost připravila půdu pro novou éru zvěrstev.

Ideologické základy dnešní genocidy byly poprvé položeny po ukrajinské oranžové revoluci v roce 2004. Toto ukrajinské prodemokratické povstání bylo zlomovým okamžikem pro celý postsovětský region. Mnozí v Moskvě na ně pohlíželi s hrůzou, protože ho viděli jako další fázi ruského imperiálního ústupu, který začal pádem Berlínské zdi v roce 1989.

Putinovou odpovědí bylo vstoupit do stále otevřenější konfrontace se Západem a zároveň se snažit znovu prosadit ruskou autoritu v celém postsovětském regionu. V letech po oranžové revoluci vyvinul Kreml pojetí "ruského miru" ("ruský svět"), což znamená společenství lidí za hranicemi moderního Ruska svázané společnými pouty jazyka, kultury a náboženství, kteří si udržují věrnost Moskvě.

Jak se vyvíjel koncept ruského světa, státní úředníci a zástupci režimu v Moskvě začali přímo zpochybňovat legitimitu sovětského kolapsu a zpochybňovat verdikt z roku 1991. Stále častěji bylo slyšet, jak prominentní osobnosti veřejně popírají suverenitu a národní identitu bývalých sovětských republik nebo odmítají celou představu nezávislé Ukrajiny.

Tato nestydatě imperiální agenda byla aktivně propagována více než deset let v ruském informačním prostoru prostřednictvím všeho možného, od filmových trháků a televizních dokumentů až po komentáře a státní svátky. Kremelské trollí továrny zahlcovaly sociální média revizionistickými historickými narativy ospravedlňujícími ruskou rozpínavost, zatímco nekonečná přehlídka kremelských politických diskusních pořadů připravila ruskou veřejnost na nadcházející genocidu.

Velký mezník v těchto snahách přišel v létě 2021 zveřejněním Putinova osobního eseje "O historické jednotě Rusů a Ukrajinců". Toto historicky negramotné pojednání o 5 000 slovech bylo široce interpretováno jako vyhlášení války proti ukrajinské státnosti. Ruský diktátor použil článek, aby zopakoval své často vyjadřované přesvědčení, že Rusové a Ukrajinci jsou "jeden národ", a zároveň tvrdil, že velká část dnešní Ukrajiny okupuje historicky ruské země. Na závěr lehce zastřenou hrozbou prohlásil: "Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze ve spolupráci s Ruskem."

Navzdory těmto velmi veřejným přípravám na genocidu bylo jen málo pozorovatelů připraveno na zvěrstva, která přišla po ruské invazi v únoru 2022. V týdnech, které předcházely invazi, se objevily zprávy o podrobných ruských plánech na masové zadržování, koncentrační tábory a seznamy prioritních zabití. Tato varování byla široce odmítána jako nemyslitelná, ale ukázala se jako příliš přesná.

Rozsah ruských zločinů za posledních šest měsíců je stále obtížně pochopitelný. Celá města se proměnila v trosky. Tisíce byly popraveny. Miliony lidí byly násilně deportovány do Ruska. Základní infrastruktura ukrajinského státu byla metodicky ničena, spolu s kulturním dědictvím země. V oblastech pod ruskou okupací jsou vymýceny všechny národní symboly a stopy ukrajinské identity. Celý svět je svědkem učebnicového příkladu genocidy odvíjející se v reálném čase na obrazovkách chytrých telefonů a vláknech sociálních sítí.

Pocit šoku z velikosti ruských zvěrstev je pochopitelný. Je však také důležité poznamenat, že rozpoznatelné prvky současné genocidy již delší dobu probíhají v regionech Ukrajiny okupovaných Ruskem od roku 2014. Za posledních osm let se Krym a východoukrajinský Donbas staly lidskoprávní černou dírou poznamenanou potlačováním ukrajinské identity, jazyka a historie spolu s fyzickým vysídlením Ukrajinců a příchodem ruských občanů. Beztrestnost si opět vyžádala eskalaci.

Svět se pomalu probouzí do ruské genocidy na Ukrajině. Parlamenty v zemích včetně Kanady, České republiky, Estonska, Irska, Lotyšska, Litvy a Polska uznaly ruskou invazi za akt genocidy. Očekává se, že ostatní budou následovat. Zároveň stále existuje značná mezinárodní neochota čelit Putinovu Rusku. Zastánci appeasementu poukazují na moskevský jaderný arzenál a zdůrazňují potřebu udržovat dialog s Kremlem za účelem řešení řady globálních problémů. Rusko je prostě příliš velké a příliš důležité na to, aby bylo izolováno, tvrdí se.

Tento důraz na kompromis místo konfrontace riskuje další narušení mezinárodní bezpečnosti. Pokud se Moskvě podaří uniknout spravedlnosti za spáchání genocidy na Ukrajině, ostatní autoritářské režimy to jistě uvidí jako zelenou. Zejména Čína pozorně sleduje reakci demokratického světa na ruskou invazi a vyvodí nezbytné závěry pro svou vlastní zahraniční politiku.

Nyní je bolestně jasné, že neschopnost pohnat SSSR k odpovědnosti v roce 1991 byla hlavní chyba. Proces v norimberském stylu odhalující zločiny sovětské éry mohl pomoci usnadnit postsovětský přechod k demokracii a zabránit návratu Ruska k autoritářství za Putina.

O to naléhavější je, aby Vladimir Putin a jeho komplicové nyní čelili spravedlnosti. I kdyby zůstali u moci a mimo dosah mezinárodního práva, nic nebrání civilizovanému světu uspořádat soud v nepřítomnosti. Takový podnik by vyslal jasný signál ruskému lidu a autoritářským režimům po celém světě, že věk beztrestnosti za zločiny proti lidskosti skončil.

Genocida už není zločinem beze jména. Naopak, globální společenství oficiálně uznává genocidu jako nejzávažnější ze všech zločinů. To však dnešnímu Rusku nezabránilo v plánování a provádění genocidní invaze všem na očích. Odvaha Moskvy vděčí za mnohé pocitu beztrestnosti vyvolanému naprostým nedostatkem odpovědnosti za zločiny sovětského režimu. Svět si nemůže dovolit udělat znovu stejnou chybu.

Zdroj v angličtině: ZDE