Uvnitř města zatracených: Co se děje v Putinem okupovaném Chersonu

9. 8. 2022

čas čtení 10 minut
Foto: Ruské mobilní krematorium


Toto je svědectví Davida Patrikarakose, které vydal list Daily Mail: 


Nad okupovaným ukrajinským městem Cherson se vznáší oblak hustého dýmu. Jeho zápach je důkazem ruských válečných zločinů, jejichž rozsah je téměř příliš odporný na to, abychom o nich vůbec uvažovali.

Kouř pochází z mobilních spaloven, které jsou v provozu dnem i nocí. Paranoidní vojáci Vladimira Putina spalují mrtvoly ukrajinských občanů, kteří byli mučeni a zavražděni kvůli podezření, že pomáhali odboji.

A likvidují i mrtvoly  svých vlastních kamarádů - jsou jich stovky. Rusové jsou zabíjeni neustálými útoky   ukrajinských střel z dělostřeleckých postavení v okolí města a vysoce organizovanými, tajnými jednotkami bojovníků za svobodu.

Zabíjejí je i bandy mladíků ozbrojených noži, kteří se vrhají na opilé Rusy a bodají je.


Spalovny naplňují Cherson zápachem spáleného masa. Ten zápach se nedá zaměnit a umocňuje všudypřítomný pocit hrůzy v tomto černomořském přístavu. Je to živoucí peklo.



Jsem v kontaktu s prodemokratickými aktivisty uvnitř města, kterým se podařilo - poprvé od začátku okupace - dostat ven informace popisující situaci, která se den ode dne zhoršuje, takže svět si konečně může udělat představu.

Kdybych jakkoli identifikoval své zdroje, odsoudil bych je k jisté smrti. Mohu jen říci, že tyto informace jsou spolehlivé a pocházejí od obyvatel Chersonu, kteří se ostře staví proti ruské okupaci a riskují vše, aby odhalili pravdu.

Říkají, že mnozí z ruských vojáků jsou neustále opilí.

Zbraně, munice, výstroj a dokonce i potraviny jsou pro Putinovu bloudící armádu nedostatkovým zbožím - ale vodka je vždy k dispozici v hojném množství.

Tito vojáci jsou shromažďováni z nejchudších oblastí Putinova impéria, daleko od Petrohradu a Moskvy. Nikdo v hlavních městech nechce, aby jeho synové byli posláni na jatka na okupovaném území.

Místo toho se často nabízejí úplatky ve venkovských okresech, kde se podmínky jen málo liší od světa Tolstého rolníků. Mnoho lidí je negramotných a většinou nemají přístup k zahraničnímu zpravodajství. Žijí převážně bez hygienických zařízení, v bídě a nemocech.


Ani tyto rodiny nechtějí posílat své mladé muže do války. Nemohou si však dovolit odmítnout vládní nabídky peněz.

A v důsledku toho jsou muži z těchto regionů považováni Kremlem za kanónenfutr, za životy bez hodnoty. Přesto by jejich návrat do vesnic v  pytlích na mrtvoly  byl považován za vojenskou ostudu - a také za neopodstatněný výdaj -, a tak jsou jejich ostatky jednoduše páleny. Bezcenní za života, bezcenní po smrti.

Když Rusové poprvé obsadili místa jako Buča u Kyjeva, téměř se ukrajinským občanům omlouvali. Na "speciální vojenské operaci", o které jim řekli, že brzy skončí, tito mladí muži ve skutečnosti nechtěli být. Svým způsobem byli útočníci až pateticky přátelští.

Ale pak začali umírat jejich kamarádi. A nálada se změnila.

Nyní v Chersonu Rusy pronásledují odstřelovači, přepadávají je a bombardují. Díky dodávkám západních zbraní mají Ozbrojené síly Ukrajiny schopnost působit vážné škody.

Zbraň, které se Rusové nejvíce obávají, je vysoce mobilní dělostřelecký raketový systém M142 (HIMARS), který dodávají Spojené státy a který je schopen odpalovat přívaly raket z korby obrněného nákladního automobilu. Tyto raketomety jsou manévrovatelné a smrtelně přesné, takže je nelze zastavit. Jedním zásahem mohou zničit muniční sklad nebo kolonu tanků.

Mnoho ruských vojáků z venkova, kteří se s tak vyspělou vojenskou technikou nikdy nesetkali, prý je z toho v hrůze: "O HIMARSech mluví skoro jako děti o dracích."

Ukrajinci této výhody využívají. Poslední zásilka amerických raket HIMARS jim měla vydržet  měsíc. Oni však celou várku odpálili za tři dny - a to s ničivými účinky.

Na opačném konci bojů jsou povstalečtí mladíci, kteří přepadávají Rusy dýkami. Ukrajinská vláda nechce přiznat, že se to děje, možná proto, že to odhaluje, jak zoufalou se stala obrana. Ale Rusové to také nechtějí přiznat, protože se stydí za škody, které tito mladíci způsobují.

Skupiny s noži, někdy hrstka a někdy záškodnická skupina, útočí na Rusy, kde se dá - podřezávají je, bodají je, řežou  jim hrdla, když mají příležitost.

Jejich zuřivost odráží nenávist obyčejných Ukrajinců vůči okupantům. Putinovo pokračující předstírání, že lidé v pobřežních městech vítají jeho armádu jako osvoboditele, nemůže být dále od pravdy.
Na začátku války, loni v únoru, někteří starší Ukrajinci s  nostalgií po Sovětském svazu skutečně sympatizovali s ruskou věcí. Ale teď už ne. 

Barbarská likvidace Mariupolu ohromila lidi všech věkových kategorií. Bylo to neodpustitelné. Především však  to přesvědčilo Ukrajince, kteří měli pochybnosti, že Kreml se nezastaví před ničím, aby si podmanil jejich zemi - dokonce ani před genocidou.

Některé starší dětichápou něco málo ze složité politiky a historie, která s tím souvisí. Ale všechny vědí, co dělají oddíly opilých Rusů v domech jejich rodičů.

Pod záminkou vykořenění odbojových buněk vojáci vylamují dveře a vtrhávají do bytů lidí  v kteroukoli hodinu. Mučí a znásilňují obyvatele a zabíjejí je. Majetek ničí nebo rabují.

Nejedná se o ojedinělé případy. Děje se to po celém Chersonu - každý den, každou noc. Hněv, který to vyvolává ve všech obyvatelích, včetně těch nejmladších, je hmatatelný.

Když střely vypálené ukrajinskou armádou  zvenčí města zasáhnou obytné čtvrti, lidé se nad tím nepozastavují. Pro některé, pro něž se každodenní zlo stalo nesnesitelným, je smrt v důsledku vedlejších škod cenou, kterou se vyplatí zaplatit.

Zvláštní nenávist je vyhrazena kolaborantům, tedy těm, kteří Rusům pomáhají. Jsou zabíjeni odbojáři, ale ne dříve, než je veřejně vyhlášen jejich rozsudek smrti.

Po městě se roznášejí tajně vytištěné fotokopie letáků. Tváře podezřelých kolaborantů jsou reprodukovány ze zrnitých fotografií a jejich jména jsou odhalena.

Poslední hodiny pro odsouzené musí být naprostou hrůzou. K popravám se používají důmyslné bomby umístěné v autech, které jsou účinné, dramatické a jsou silným důkazem toho, jak dobře vycvičený a organizovaný je odboj.

Poslední várka letáků ukazovala nejen tváře kolaborantů, ale i mapy Chersonu, zdůrazňující postup ukrajinské armády - vyzbrojené raketami "drak" - ve snaze demoralizovat Rusy a případné zrádce.

Nezasvěceným se může zdát obtížné pochopit, proč by někdo chtěl kolaborovat s hrdlořezskými okupanty tohoto města.

Ale život ve válce není nikdy jednoduchý. Vrchní velení Kremlu nařídilo, že obyvatelé musí mít ruské pasy a doklady, jinak jim hrozí trestní řízení. Aby si udrželi práci, přístup ke zdravotní péči nebo se prostě vyhnuli zatčení, když stojí ve frontě na jídlo na ulici, někteří lidé budou mít pocit, že nemají jinou možnost než se podřídit.

V sousedním městě Mykolajiv, které je stále pod kontrolou Ukrajiny, ruské údery přerušily dodávky vody.

V tomto téměř půlmilionovém městě, velkém jako Liverpool, neteče voda. Ukrajinská vláda naštěstí dokáže posílat cisterny s pitnou vodou a lidé každý den stojí hodiny ve frontách s plastovými lahvemi, aby si vyzvedli svůj příděl.

Kdyby však Rusové zastavili vodu v Chersonu, ukrajinská armáda  by se tam nemohla dostat. Město by zemřelo žízní.

Přesto nyní obě strany žijí v neustálé hrůze z toho, co udělá jejich nepřítel.

Rusové vědí, že mají v Chersonu jen tu nejistější pozici a nakonec budou pravděpodobně vyhnáni, ať už to bude trvat týdny nebo roky. Ke kapitulaci Ukrajiny nikdy nedojde.

Britský ministr obrany Ben Wallace již v únoru před invazí varoval, že pálení mrtvol je zřejmě neoficiální politickou strategií Ruska.Britské ministerstvo obrany zveřejnilo záběry mobilního krematoria umístěného na nákladním automobilu, které je schopno "likvidovat" mrtvoly beze zbytku.

Tyto nákladní automobily vyrábí petrohradská společnost Tourmaline, která na svých internetových stránkách tvrdí, že jsou určeny k likvidaci nebezpečného biologického odpadu.

"Je to velmi mrazivý vedlejší efekt," řekl britský ministr obrany Wallace, vnímat, jak Rusové vnímají své jednotky. Být vojákem a vědět, že se za vámi táhnou mobilní krematoria, která vás v případě zabití v bitvě vypaří. To asi říká vše, co potřebujete vědět o ruském režimu.'

Nejde však samozřejmě jen o spalování ruských těl. A kolik takových nákladních aut je nyní v Chersonu, to mé zdroje nedokážou říct. Ale určitě jich je dost na to, aby nad městem vytvořily věčný smog.

I kdyby spalovny pracovaly 24 hodin denně, možná by se jim nepodařilo zlikvidovat všechny mrtvé. Když Rusové v dubnu ustupovali z města Buča, byl objeven masový hrob se stovkami těl. Mnoho mrtvých mělo svázané ruce za zády a desítky jich byly mučeny.

Ne všechny oběti civilního masakru byly pohřbeny. Vojáci zanechali další stovky mrtvých v ulicích. Fotografie masakru vyvolaly celosvětové pobouření. Ale ani tyto ohavné scény se nemohly srovnávat s následky zničení Mariupolu v březnu. Satelitní snímky ukazovaly zákopy, které mohly skrývat odhadem 9 000 těl. Podle svědků byli mrtví pohřbeni ve vrstvách na ploše o velikosti tří fotbalových hřišť.

Až bude Cherson konečně osvobozen, kdo ví, jaké nové hrůzy odhalíme.

Ať už se to Rusové snaží maskovat jakkoli, jde o masové vraždění civilistů v rozsahu, jaký Evropa od druhé světové války nezažila.

David Patrikarakos je přispívajícím redaktorem časopisu Unherd a autorem knihy War In 140 Characters (Válka ve 140 znacích).

Zdroj v angličtině ZDE

2
Vytisknout
10978

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2022