Jak jsem byl vykázán z dobrovolnické práce "Hlavního nádraží" jako pomocník v kuchyni, aneb kolik seschlých jablek je dovoleno dát ukrajinským Romům (ženy a děti)

8. 5. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 14 minut

Byl jednou jeden zrzavý člověk, který neměl oči ani uši. Neměl ani vlasy, takže zrzavý se mu říkávalo jen ze zvyku. Mluvit nemohl, neboť neměl ústa. Nos také neměl. Neměl ani ruce ani nohy. A břicho neměl, a záda neměl, a páteř neměl, na ani žádné vnitřnosti neměl. Neměl prostě vůbec nic! Takže se neví, o kom je řeč….Raději se už o něm nebudeme dál bavit.


(Daniil Charms, 7. ledna 1937)


Tak jsem zase dopadl, jako vždycky ve svém životě: Nezařazen v kolektivu, příliš lidský, emočně labilní, vzteklý a skákající do řeči lidským automatům, prostě magor/dobrovolník na Hlaváku, který chtěl ve svém volném čase se na malou chvíli se vrátit ke své původní profesi, kterou jsem několik let vykonával skoro před 35 lety (nic chvíli neřídit) a vrátit se na chvilku do kuchyně.. Myslel jsem si totiž, když jsem se hlásil do tabulky jako "dobrovolník pro výdej jídla", budu pomáhat vydávat jídlo, případně třeba mazat chleby, rozdávat ovoce, vařit kávu apod.


Nic však takového se nestalo, dostávám dobrovolnickou vestu a jsem přidělen k výdeji - jenže čeho? Voda, čaj ovšem bez cukru, který prý "Červený kříž" zakázal společně s kávou. Takže káva není, mně ji prý ale pan hasič uvaří (fakt nechci). Stojíme zde tři, jedna mladá dívka, která hovoří velmi dobře rusky, starší pán mého věku, který prakticky vládne stánku. Mně časem dochází, že vlastně nesmím nic dát a smutně sleduji desítky romských, dětských uprchlíků, kteří se povalují na chodbě, žádná hygiena, děti bezprizorně běhající, dětský koutek pro tyto "občánky" pochopitelně nefunguje, a tak jen zůstávají chytrá, bystrá dětská očka, která si mě vyhlédnou, mají v očích opravdu hlad a na něco dobrého strašnou a nikdy nekončící chuť.

  

"Obrovskou morální distanci" od této skupiny osob lze doslova na "Hlaváku" krájet, visí ve vzduchu jak gilotina, nikdo se na nikoho z Romů neusměje, mrkám na romského kluka a on mi oplácí "ksichtíky" a já se stydím za svoji nemohoucnost, že nejsem schopen sehnat pro tohoto klučinu sušenku (členové "lágrové kuchyně", jak si ji s určitou nadsázkou pojmenuji, jsou neúprosní a oči mají všude).

Není opravdu co dělat, a tak se dávám do hry s malými dětmi a jsem během chvíle odvolán koordinátorkou, která sice jistě prošla desítkami školení "asertivního chování", srdce ji však při těch všech školeních někam "zmizelo", to se nám v těchto pomáhajících profesích často stává. Cítím ve vzduchu otázku, není ten starší pán náhodou pedofil, to by nám tady ještě chybělo, předtím jsem již se snažil uklidnit klienta, kterého ona označila za opilého a bylo vidět jak jsme opravdu každý jinde. Na stánku mne zasvěcuje "tvrdý "pan hospodský, jak jsem ho znal před třiceti lety v podniku RaJ: Tomu dej, tomu ne, sám pochopíš, "Indiánům" (spiklenecky na mně mrkne) se nedává prakticky nic: " To bys je tady měl pořád"…

Dokonce i kelímek z plastu se vydává pouze jeden na den a kdo si ho vyhodí, má smůlu. Pití nedostane. Podaří se mi dát dvě malé sušenky skupině dětí, hned jsem okřiknut jak osobou "hospodského", tak i mladou dobrovolnicí.

Je zde nepochopitelná  fyzická zábrana (psychologická je však ještě o kilometry větší) mezi stánkem a romskými klienty, a tak jen ten "správný uprchlík", většinou je "bílý" a ještě musí ukázat lístek na vlak, dostane trochu čaje a jeden naprosto maličký toust. Hanba mne skoro fackuje, když mladá dobrovolnice požádá staršího pána o lístek na vlak, který následně důležitě zkoumá. "Spasiba", odpoví otráveně muž, když zjistí, že si čaj nemůže ani osladit, přitom cukru je všude dost (opět prý hygienický zákaz) a naštvaně a zahanbeně odchází.

Ale je vidět, že jinak jistě hodná a šikovná dobrovolnice již převzala pravidla skupiny. Hlavně nerozmazlovat! Nechápu jak lze půlkou jablka někoho rozmazlit, ale o to nejde. Stejně ti "Romáci" neutíkají před válkou, Zakarpatí je přece bezpečné (hostinský papouškuje naučenou frázi, kterou si zde myslí prakticky každý, je to však nesmysl) a více o věci nepřemýšlí. A mladá dobrovolnice musí přece zapadnout do kolektivu. Je během malé chvíle vidět, jak jsem pro oba takový zvláštní exot, který se ani netají, že pracuje jako sociální pracovník, občas píše do BL a snaží se pochopit situaci. Ne, "na tuto lágrovou kulturu" již nic neplatí, nikdo se nesnaží alespoň předstírat dobrotu, Zimbardo by zde mohl provádět výzkum změny chování k jednotlivým skupinám.

Není co dělat, všude chodí důležití policisté, hasiči, romští koordinátoři, ale vše je takové tvrdé, nepříjemné, každý cítí, jak moc tyto uprchlíky zde nechceme. A přitom zde nic nehrozí, žádný muž zde neobtěžuje, nikdo není opilý a jen zbídačené ženy s malými dětmi zde polehávají. Jsem na tento typ klientů zvyklý a jejich živelnost mne vůbec nepřekvapuje, to jsem však nejspíše zde jediný. Romští sekuriťáci se vytahují, jak je důležité tyto "maďarské romáky" držet u huby a občas na honící se děti mimo  "lágrový prostor" chodby,  pořádně zařvat: "Tady chodí normální lidé!" Hasiči se chlapsky chechtají, hlídají kuchyňku, kam vlastně nikdo z nás nemá přístup a mě zajímá, zda zde opravdu žádné jídlo není.

A pochopitelně, že tam jídlo je. Je zde mléko, sunar, spousty balené vody, plná lednička toustů, pití, sušenky - vše však nachystáno pouze pro vlaky, které mají přijet…. Začíná se ve mně vše vařit, když přijíždí skupina Romů z Budapešti. Můj kolega/hospodský ihned sdělí, když je uvidí: "Ti už tu byli" a nechce je pustit ani pro vodu. "Zatvoreno", volá na děti a já už počítám do deseti…Přichází paní koordinátorka a řekne velmi stroze: " Přijelo čtyřicet uprchlíků, dostanou jeden toast a půl jablka, která se válí již značně zvadlá na lavičce…"

Jdu pro toasty, důležití pracovníci mocenských složek mi je přesně vykládají a napočítají (kéž by se takto přísně hlídal magistrátní rozpočet), bojím se, že na ty dva kousky chleba s kouskem sýra a šunkového salámu budu muset podepsat výdejku a začíná tzv. výdej. Opět se neotevře zábrana, a tak se nosí nejdříve půl jablka- "Hlavně si musíme všechny ksichtíky"dobře pamatovat, oni opravdu chodí i jiní, ale já mám na tváře paměť," vytahuje se můj kolega před smějící se koordinátorkou.

V situaci, kdy se opovážím dát tácek se zvadlými půlkami  jablka "možná" jiným dětem, přichází tvrdý zásah od mých spolupracovníků: "Všechno nám tady kazí, vůbec tady není" (předtím jsem byl odvolán koordinátorkou k vlaku) "a teď to dává těm, kteří nesmí nic dostat!" křičí hospodský a ruštinářka přikyvuje.

No a já již vybuchují: " Tak takhle ne pane a slečno, já jsem duší sociální pracovník a dívat se na ty škvrňata, která za celý den nemají ani jedno teplé jídlo, je pro mne strašidelné a teď jim nesmím dát skoro hnijící jablka…" A běžím rozčileně za koordinátorkou, aby zjednala nápravu.

A to je můj konec. Snažím se ji možná hlasitěji vysvětlit, že ledničky jsou plné a já se opravdu nemohu dívat na hladové děti (a když jídlo dojde, jsem ochoten zavolat pražský magistrát, aby další zajistil nebo holt budou lidé bez jídla, ale opravdu všichni, ne jen Romové. Vysvětluje mi situaci. Je to taková ta profesionální obhajoba neobhajitelného, jakou  slyším v sociální oblasti třicet let a já ji skáču do řeči, že touto neetickou kolaborací s mocí to jen politikům pomáhají zahrát do autu.. …

A už to jede, hádka, nahrávání, "celé kolečko moci" se utužuje a dává do pohybu a Veleman je usvědčen jako neschopný, sociální škůdce, který by vše rozdal. To do prdele už Praha ani není schopna zajistit toast pro děti? 

Ne, vše má přece svůj pokrytecký účel, nerozmazlit je, a tak jim ani nevydáme cukr do čaje a pošleme je za dva dny jak balík zase zpátky do Budapešti a z Budapešti zase jedou do Prahy, a politici mlčí, budou volby, že?

A tak prekarizovaný personál vyřeší s pomocí mocenských složek vše tak nějak v klidu za ně. Hlavák se skutečně stane "malým koncentračním táborem", kde tzv. kápové a pomocný personál" naprosto učebnicově přejímá úlohu tvrdého nárazníku a já pomalu nevidím kolem sebe jednu duši, kterou by již tato funkční tvrdost nepohltila…A přitom úplně zbytečně.

Se sociální prací to skutečně nemá již vůbec nic společného, je to vojna, kde pakliže neplnite všechny nesmysly, jste tvrdě odstaven (pan hasič mi to potvrzuje, ano tady je systém vojenský, jinak by nic nefungovalo).

Jen nevidím ty vojáky proti nám (snad to nejsou mimina a občas hlasitější jejich matky a babičky).

Začínám hovořit o možná nevědomém, ale jasně patrném rasismu.

Po příjezdu vlaku jsou kontrolovány Policií ČR pouze Romové, pakliže jste bílý, hned se jednání mění.

Nebo další příklad: Mladý koordinátor mne posílá k snad k jediné "bílé uprchlíci s dítětem", abych jí pomohl se zavazadlem.

Na moji otázku: "Proč se nepomáhá se zavazadly a pytli ukrajinským Romům a zda se nedomnívá, že to může pro tyto klienty vypadat jako rasismus, následuje již definitivní odvolání od vedoucího hasiče (nejspíše vedoucí směny, který si mne nahrává, jsem opět zbytečně emoční.

Do prdele, Velemane, ty si ani po dvaceti letech práce v sociální oblasti nezvykneš na žebrající děti a kojící matky pod kontrolou policisty v rukavicích, které si důležitě navlékne nad touto mladičkou ženou.


Budeš se dožadovat "emočně" změny chování ke klientům? To jsi blázen…

Jsem tedy definitivně vykázán kvůli nevhodnému chování z Hlavního nádraží, musím ihned odevzdat oranžovou vestu a již nikdy nebudu do systému vpuštěn, jelikož nedodržuji zde panující zákony "tábora dobra"...

Alespoň tak nakupuji ve zbývajícím čase, ksdy jsem zde měl být, desítky fidorek a hladové, malé krky se na mne mačkají jako supi, je vidět, jaký mají hlad. Opět nesystémové, vidím na tváři paní koordinátorky pobavený výraz, jak Vy člověče můžete dělat sociálního pracovníka?

Málem by i mne roztrhaly malé i větší děti na kousky, musím se "do prdele" dívat v 21. století na hladové děti v tomto bohatém městě a naprosto zatvrdlé tváře všech lidí okolo? Odcházím definitivně a na jezdících schodech mi jeden neznámý muž sděluje: Málem by Vás sežrali, co?

"Jsou to sice strašní lidé, ale ty děti by mohli alespoň od státu dostat najíst". Usměji se, první empatická věta, kde "pudový rasismus" je alespoň tlumen soucitným pohledem na hladové děti….To v "koncentračním táboře, které se nazývá Hlavní nádraží" neuslyšíte, zde již chodí pracovní automaty….

A poslední zpráva nakonec - jedna "statečná dobrovolnice" mi skoro šeptá do ucha: " Byla jsem 14 dní nemocná a strašně se to tady změnilo, hlavně to chování ke klientům a hlavně servis, zmizely lavičky, není káva, nic se nesmí Romům dávat, že mně nebudete jmenovat ve svém článku?

Ne, nikoho zde nejmenuji a jmenovat nebudu a vlastně se "většinovému chování" této vyhořelé, zatvrdlé smečky, na kterou politici delegují to nejtěžší teď už tak nedivím. Politici to tak přesně chtějí (postupnými restrikcemi dostat ukrajinské Romy z ČR.

Znovu opakuji: Prekarizovaná pracující třída lidí na Hlaváku, kteří si zde přivydělají pár stovek je tak lehce ovladatelná, že si ani neuvědomují, jak moc se podobají ukrajinským Romům. Onii budou další na řadě v chudobě. Není však jediný argument, proč by si těchto válečných uprchlíků měl někdo vážit a hájit jejich práva…

A tak musím zase neprofesionálně "řvát", jelikož toho jiskření v těch klučičích, darebáckých očí a kojící matky ( vlastně dítě kojí dítě) pod dohledem studených až sterilních očí policisty, si již nikdo nevšimne…Ta tvrdost vůči "Indiánům", jak je až poeticky nazývá " hostinský", přijde většinové společnosti v ČR úplně normální…

Bůh s námi!

PS: A kdyby jste náhodou se někdo z čtenářů dostal na Hlavní nádraží v Praze, zkuste zajít k Fantově kavárně a třeba zde rozdat něco k jídlu…

Praha je (zrovna teď, cha. cha) potravinově chudá, dobrovolníci však najednou zrovna v této situaci změny utečenecké klientely - dostávají peníze..,

Já opravdu nejsem úplný hlupák, naši milí politici!

4
Vytisknout
10911

Diskuse

Obsah vydání | 10. 5. 2022