Ukrajina a Rusko (něco geopolitických fabulací)

10. 2. 2022 / Jiří Hlavenka

čas čtení 6 minut

Můžu se samozřejmě naprosto mýlit, ale zkusím to. Jsem přesvědčen, že to, co nyní sledujeme, je úsilí Putina vyjít ze situace jako vítěz a nemuset přitom vojensky zaútočit. Jako už několikrát předtím vyšel i nyní ze špatných předpokladů a zahnal se sám do pasti. Přisouvá ke hranicím Ukrajiny ze všech stran další a další jednotky - protože nemůže jinak. Nemůže zastavit, couvnout a odvolat je zpět do kasáren, protože on musí vyjít (prezentovat se) jako vítěz, musí ohlásit nějaké slavné vítězství pro sebe, ruský stát a ruský lid, posílení země, jejího vlivu. Protože kdyby nemohl oznámit vítězství, byla by to porážka. To se v Rusku nepromíjí ani Putinovi.

Na druhé straně stolu EU s USA vyvíjejí podobné úsilí, jak to udělat, aby se Putin MOHL doma prohlásit za vítěze a nedošlo přitom k vojenskému konfliktu. Protože jinak opravdu hrozí, že Putin nějaký konflikt spustí (vyvolá a zkusí ho vojensky vyhrát, protože “musí”), současně ale všechny strany vědí, že to bude prohra pro všechny a pro Rusko nakonec taky. Ekonomické i další sankce (drsná mezinárodní izolace) budou v případě násilného konfliktu extrémně kruté pro Rusko a nepříjemné pro všechny.

Tato situace podle mého nenastala poprvé. Zdroje z donbaského konfliktu udávají, že Putin, když se do dobrodružství pustil, byl přesvědčený, že všechno dopadne jinak. Že se k němu s nadšením přihlásí obyvatelstvo od Charkova po Oděsu a že zavrhne Ukrajinu, kterou tím dostane na kolena do pozice vazalského státu. Nastal ovšem pravý opak: Ukrajina posílila ve smyslu sebeuvědomění, odpor k Rusku se zvýšil, vojenská připravenost jakbysmet, země hledá spojenectví na Západě a Východu se bojí. Z výhry je prohra.

Právě tak si myslím, že dokonale zvoral i Krym. Poloostrov je etnicky silně většinově ruský. Stačilo jen nechat vyvolat naprosto regulérní referendum dle mezinárodního práva a pod dohledem mezinárodních pozorovatelů. To by dopadlo, jak chtěl, a tím by vlastně mohl i zcela přesvědčivě ukázat, proč je Rusko “lepší volbou” než Ukrajina, hranice by se překreslily. Dnes má poloostrov, který formálně není jako součást Ruska uznán, což například brání místním firmám obchodovat s jinou zemí než s Ruskem, je problém s přijímáním jiných platebních karet než vydaných ruskými bankami, a celkově je v právně-byznysovém vakuu. Ale ne, on to musel udělat se zelenými mužíčky a se zfalšovaným referendem: ruský medvěd v porcelánu, už zase. Krym jej stál deset miliard dolarů, přitom ekonomicky strádá, turistika (předtím čtvrtina místní ekonomiky) upadla.

Krym demokratický svět jako součást Ruska neuzná, protože nemůže - schválil a akceptoval by tím porušení mezinárodního práva a ilegální přikreslení hranic. Další slepá ulička pro Putina.

Je vůbec zajímavé, že zatímco aspoň po nástupu dokázal stabilizovat domácí ekonomiku (není to sice žádná hitparáda, ale oproti propasti z Jelcinových dob obrovský pokrok), na geopolitické scéně je to prohra za prohrou. Podívejme se jen, o kolik obratněji si počíná Čína a jak obrovského posílení svého globálního vlivu dosahuje, zatímco Rusko vlastně přestává být relevantní (vypadlo z G8, mimochodem). Vlastně jediný geopolitický úspěch Putina spočívá v tom, že už fakticky k Rusku připojil Bělorusko - což je ale dáno tím, že v Bělorusku vládne ještě větší magor, než je on sám.

Lukašenkovi zjevně hrozil osud Nicolae Ceausesca, a tak obětoval zemi, aby zachránil sebe.

Putin (tohle není z mé hlavy, ale souhlasím) neumí vnímat západní svět přes “sílu systému”. Má pocit, že má slabé lídry - nepochybně respektoval Angelu Merkelovou, ale ta už tam není - a že mu tedy uhnou: je to vnímání alfa samce ve stádu. Má pocit, že demokracie je slabá z principu. Jenomže demokratický svět nestojí ani tak na lídrech jako na systému. A ten se v reakci na agresivní postup Ruska probudil: najednou “slabí” lídři, včetně “slabého” a nakloněného Olafa Scholze, “slabého” Joe Bidena, neuhýbá; najednou mu ukazují, co vše se stane, kdyby první ruské obrněné vozidlo překročilo ukrajinské hranice. A není to blafování.

Myslím si, že budou následovat týdny zdlouhavého jednání - částečně i předstíraného “usilovného jednání”, aby Putin mohl předstírat, že jej lídři Západu respektují a baví se s ním - a nakonec se najde nějaké ujednání, ve kterém nepadne výstřel. Nemám ovšem fantazii na to, co by mohlo být jeho obsahem, protože je to vlastně ruský vnitropolitický hlavolam.

Můžu se pochopitelně naprosto mýlit. Rusko je notoricky tajnůstkářské, rozhodování je v uzoučkém kruhu, do kterého nikdo nevidí. Ruským způsobem práce je klamání a lhaní, tedy nic, co kdokoli z jejich představitelů kdykoli řekne, nelze brát vážně. Mohou předstírat “problém Ukrajina” a usilovat o něco jiného zcela jinde. A konečně, Putin, který nasekal geopolitických chyb mraky, jednoduše opět blbě vyhodnotí situaci a udělá další. Je to muž, který je dvacet let "osamělý na vrcholu"; nevěřím, že toto nemá vliv na jeho příčetnost a duševní zdraví.

Je to vlastně bizarní. Rusko, velký, starobylý stát, útvar, který by mohl a měl být jedním z lídrů na planetě, je vlastně mezinárodním spratkem. Rozmazleným, nevychovaným, sebestředným a současně zakomplexovaným, urážlivým děckem, které není schopné fungovat jako člen celosvětové komunity národů. Děckem, které se neustále dožaduje pozornosti, úcty, uznání, speciálního zacházení a pochval. A protože má v ruce kalašnikov, tak mu Západ něco z toho dá - aby byl na chvilku pokoj. Svět je opravdu zvláštní.

 

 

 

 

 

 

 

 

4
Vytisknout
4752

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2022