Chemie a odkouzlený svět

15. 2. 2022 / Boris Cvek

 

 

Přesto to ale neříká vůbec nic o hodnotě našich emocí, myšlenek, vztahů. Neříká to také nic o tom, že bychom byli nějaké stroje. Vědecký popis světa neznamená to, co si nárokovala metafyzika, tedy proniknutí nějaké podstaty světa, které určuje, jak máme žít. Např. poznání „podstaty člověka“, které definuje, co je pro člověka „přirozené“ nebo v jakém smyslu je člověk „duše“. Vědecké poznání je kulturní konstrukt společnosti, který má sloužit k tomu, abychom dokázali pomocí experimentů zacházet s věcmi kolem nás (proto je experiment prubířským kamenem teorie, teorie se nesrovnávají s nějakou skutečností jako portrét s originálem, ale s lidskou fyzickou činností, tedy experimenty).

Jestli je mozek „jen chemie“, znamená to, že s ním dokážeme tak či onak chemicky zacházet, že při pitvě a chemické analýze nacházíme takové a takové chemické látky, znamená to také, že chemické látky mají vliv na děje v našem mozku nebo že už dávno víme, že neexistuje nic jako „vis vitalis“, ale vůbec to neznamená, že lidské emoce nebo myšlenky nemají žádnou cenu, že by byly jen něčím jako kus lávy na Měsíci.

Když René Descartes chtěl zachránit duši a svobodu před vědou, vymyslel tzv. dualismus, tedy svět se skládá ze dvou striktně oddělených sfér: duševní a tělesné. Vedlo to k mnoha absurdním důsledkům, protože bytost jako člověk byla zároveň duší a zároveň tělem, tedy bylo nutné nějak vysvětlit, jak by mohla duše na základě svobody hýbat končetinami, které byly plně materiální, tedy poddané zákonům mechaniky. Descartes to vysvětloval zásahem Boha. Když chci zvednout ruku, Bůh to zjistí a zvedne mi ji. Tyto absurdity byly snesitelné proto, že cílem bylo zachránit duši před mechanistickým pojetím hmoty, tedy zachránit pojetí člověka jako něčeho více, než je kus lávy na Měsíci. A to je právě ten zásadní rozdíl: mechanistické pojetí hmoty je kulturní konstrukt v našich hlavách, jakmile lidstvo vyhyne, nebude už moci existovat (jako kulturní konstrukt zanikne toto pojetí hmoty asi mnohem dříve než lidstvo, protože to se děje kulturním konstruktům obecně), zatímco hmota existuje bez ohledu na naše myšlenky, ba na existenci lidstva vůbec.

Hmota a naše pojetí hmoty jsou dvě různé věci. Netušíme, jaké budeme mít poznání hmoty za tisíc let. Kdo ví, co v té době bude znamenat „jen chemie“? Jednu věc z vývoje vědy od dob Reného Descarta ale víme jistě: k poznání hmoty rozhodně nestačí nějaké mechanistické triviality. Hmota je zajímavá, vzrušující, plná překvapení a tajemství. A to je přesně to, co stimuluje vědecké bádání a posouvá ho dopředu. Nesmí to ovšem znamenat návrat ke starým báchorkám. V poznání hmoty postupujeme vpřed, když ztrácíme samozřejmé předpoklady a intuice, nikoli když si je potvrzujeme.

Moderní „odkouzlený svět“, v němž nejsou hejkalové a čarodějnice, nesmí znamenat svět plytký a nepoetický. Skutečné vědecké zkoumání je emocionálně podmíněné a představuje autentické dobrodružství v básnickém smyslu. Když Heidegger říká, že básnicky bydlí člověk na této zemi, o skutečné vědě to platí v plné míře. A když vědec prožívá zvědavost a nadšení z objevu, bylo by zcela absurdní mu tento úžasný zážitek brát s tím, že jde „jen o chemii“ v jeho mozku. Stejné je to se zamilovaným nebo truchlícím.

Věda má taky jednu zásadní vlastnost: ačkoli lidé s metafyzickými sklony z vědy chtějí udělat nějaký jednotný „obraz světa“, nikdo, kdo popisuje chování nosorožců v savaně, nebude vycházet z toho, že by si nosorožce složil nejprve z atomů a pak z chování těchto atomů odvodil chování nosorožců. Neumíme to ani u obyčejných plynů: máme sice krásné rovnice pro ideální plyn (ten je ale čiré prázdno, protože částice, z nichž je složen, mají podle definice nulový objem), nicméně chování reálných plynů neumíme popsat jinak než pomocí tzv. empirických rovnic, tedy na základě pozorování jejich reálného chování. Ti, kdo dělají z vědy metafyziku, jsou ve skutečnosti mentálními zajatci středověku, ačkoli si myslí, jak se středověkem bojují. Chtějí obraz světa, jak ho vidí Bůh, chtějí autoritu nahlédnuté pravdy, která by se dala diktovat magisteriem ve středověkou církev proměněné vědy. Typické to bylo pro bolševiky a v otázce tzv. ras (rasy ovšem neexistují a už nacistům se nepodařilo najít žádný vědecký způsob, jak definovat biologického „žida“) také pro nacisty. V obou případech se z magisteria „vědecké pravdy“ stala monstrózně odporná pavěda.

Jak jsem řekl výše: věda je založena na tom, že nám určité popisy světa umožňují zacházet s tím světem na dané úrovni efektivně, zopakovatelně. A podobně jako chování nosorožců nepopisujeme pomocí atomů, tak lidské emocionální vazby nepopisujeme pomocí chemie. Abychom rozuměli, jak lidské emoce fungují v mezilidském jednání, musíme se věnovat psychologii a společenským zvyklostem, tedy kultuře, etnografii atd. Ovšem ani to nejlepší zkoumání nám samozřejmě nepomůže prožít to, co zkoumáme, třeba emoci lásky. To je ještě úplně jiná věc a samozřejmě naprosto reálná.

K tomu máme umění, náboženství, osobní komunikaci atd. A jaké máme prožitky, takový máme život, protože pro kvalitu našeho života jsou nejdůležitější právě mezilidské vztahy a složité emocionální souvislosti, do nichž patří pokora, vděčnost, radost z pomoci druhému atd. Chemie může v našem životě mnoho zlepšit, může nám dokonce pomoci také v léčbě některých psychiatrických diagnóz, chemie je jistě podmínkou toho, aby náš mozek správně fungoval (bez živin to nepůjde), nicméně pokud jde o zmíněné emoce a osobní vazby, tak k tomu určitě chemie nestačí (můžete studovat všechny oblasti chemie, ale nikde nenajdete poučení o tom, jak truchlit, budovat důvěru nebo jak milovat). A co je vlastně reálnější? Naše dočasná vědecká představa o tom, co se děje v mozku, nebo naše konkrétní mezilidské vztahy, které se skutečně dějí v mozku pomocí všech těch chemikálií, které tam jsou? Určitě to druhé.