Čelem k masám, aneb Eric Hoffer a babišismus

9. 6. 2021 / Karel Dolejší

Grafika: Pixabay.

Americký filozof Eric Hoffer před sedmi dekádami vydal v českém prostoru dodnes relativně málo známou knihu věnovanou teorii masových hnutí. The True Believer: Thoughts on the Nature of Mass Movements (Opravdový věřící: Myšlenky o povaze masových hnutí) může být přitom dodnes v jistém smyslu považována za "kacířskou". Češi jsou totiž zvyklí především na pojetí, která kritiku konkrétních masových hnutí odvíjí od jejich "špatných" ideologií. Jenomže Hoffer - velmi podobně jako esejista Elias Canetti v Mase a moci - předkládá pohled, v němž ideologie hraje až druhé housle.

Podle Hoffera je "špatně" už samotný fenomén existence masových hnutí, který produkuje fanatismus. Jedná se o organizační formu, jež může být naplněna nejrůznějším ideologickým obsahem, ale zachovává si přitom v zásadě konstantní strukturu.

Skutečnost, že se nacisté a komunisté v pozdním výmarském Německu přetahovali o stejnou zásobu příznivců, nebo že se fanatičtí křesťané občas sami velice podobají fanatickým islamistům, které teoreticky považují za smrtelné nepřátele, jsou pro Hoffera důkazem velmi dobré vzájemné prostupnosti masových hnutí v moderním světě.

***

Masová hnutí ve společnosti začínají široce rozšířenou touhou po změně. Avšak nejde jen o to, že si nějací lidé přejí změnu - protože tu si část lidí přeje vždy, za libovolných okolností - ale zároveň záleží i na tom, kdo, jaký typ lidí po změně touží.

Hoffer tvrdí, že v případě příznivců masových hnutí především jde o typ lidí, které vyznačuje externí lokus kontroly. Zjednodušeně řečeno, jsou to takové osoby, jež považují vlastní individuální osud za utvořený silami, jež nemohou ovlivnit. Rozhodně to nebude někdo, kdo se v případě potíží snaží zjistit, kde on sám třeba mohl udělat chybu - protože osobnost, u níž převládá externí lokus kontroly, ze svých vlastních problémů standardně viní něco nebo někoho jiného a své chyby projektuje navenek.

V daném konkrétním případě věci samozřejmě mohou být "objektivně" tak, že určitý problém X si dotyčný skutečně zavinil, nebo naopak nezavinil. To ale není pro osobnostní charakteristiky spojené s interním či externím lokusem kontroly podstatné. Jestliže osobnost s převládajícím interním lokusem kontroly narazí na problém, který je v zásadě nad její síly, stále bude nejprve uvažovat nad tím, zda jej přece jen nemohla dopředu předvídat, připravit se na něj, předejít mu, vyhnout se kritické situaci, atd. Může skončit maximálně konstatováním: "Udělal/a jsem, co bylo momentálně v mých silách, tohle zrovna byla záležitost `vyšší moci`", nikoliv ale zobecňujícím prohlášením "Stejně se už zase nedalo nic dělat". Naopak osobnost s převládajícím externím lokusem kontroly i v situacích, které by mohla mít perfektně ve své moci, bude hledat vnější důvody neúspěchu.

Ještě i proslulá hláška ruského expremiéra Viktora Černomyrdina "Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky" se jednoznačně nachází za hranicí toho, co by ještě podepsala osoba s externím lokusem kontroly.

Rozhodující rozdíl tedy nehledejme v samotné povaze výzvy, ale v postoji k odpovědnosti za vlastní osud. Člověk s převládajícím interním lokusem kontroly si bude často sám připisovat odpovědnost i za věci, které vlastně téměř či dokonce vůbec nemohl ovlivnit. A naopak osoba s převládajícím externím lokusem kontroly má sklon připisovat druhým odpovědnost ještě i za to, co si vlastně mohla snadno perfektně zařídit sama.

Posledně zmíněný typ lidí se kvůli chronickému pocitu bezmoci začíná cítit lépe, jestliže může podřadit svůj individuální život většímu kolektivu, který jej jakoby přesahuje.

Pro masová hnutí jsou samozřejmě velice důležití lídři coby symbol takové "vyšší jednoty a přesahu" - nebo aspoň náhražkoví, simulakroví lídři typu Trumpa či Babiše, jaké masově vyrábějí píáristé - ale sami o sobě by se ještě nikam nedostali. Musejí mít k ruce potenciální příznivce s patřičnými osobnostními vlastnostmi, aby vůbec mohli nějaké hnutí založit.

Na okraj podotýkám, že podle studií ruských antropologů a sociologů se "asijské kultury" obecně vyznačují převládajícím externím lokusem kontroly. To může být mimochodem jeden z důvodů, proč pozorujeme doslova epidemii virulentních asijských nacionalismů, jaké jsou v Evropě krajně neobvyklé i s ohledem na brexitérskou Británii atp.

V terminologii, kterou kdysi v této souvislosti použil polský filozof a psychiatr Antoni Kępiński, by se řeklo, že osoba s převládajícím externním lokusem kontroly je cosi jako buňka organismu nevybavená imunitou proti virům. Buňka, do níž může virus kdykoli snadno proniknout a obratem ji přeprogramovat, přeměnit v nástroj vlastní replikace. Buňka, která se k tomu doslova sama nabízí.

S použitím metafory blízké příznivcům béčkových hororů zase netřeba dlouze vysvětlovat, že pokud se někdo nedokáže bránit kousnutí zombieho, záhy se sám stává pouhým nástrojem šíření nákazy.

***

Přeskočme nyní od Hofferových analýz k současnému českému fenoménu babišismu. Ten stále působí některým politologům a komentátorům problémy, protože se dodnes nemohou shodnout, zda je vlastně "pravicový" nebo "levicový". Ve skutečnosti ovšem pozorujeme populistickou stranu postavenou na vůdcovském principu, která je programově i ideologicky naprosto bez obsahu. Proto se dnes může tvářit "levicově" a účelově přidat důchodcům, zatímco včera "pravicově" snížila daně. Trvá jen jeden jediný z jejich slibů: "Bude líp". A právě na tento slib se vždy chytne Hofferův true believer toužící po politickém spasiteli. Člověk, který v žádném ohledu nevěří, že by se k lepší budoucnosti dopracoval sám, takže pasivně čeká, až jej někdo "zachrání".

V nějaké konkrétní ideály ovšem příznivci masových hnutí věřit nemusí, třebaže někteří z nich opravdu individuálně cosi pozitivního vyznávají, píše Hoffer. Masovému hnutí totiž úplně stačí, jestliže věří "v ďábla" - ve sjednocující obraz nepřítele, který údajně "může za posrané životy" všech, co proti němu stojí "na té správné straně".

V případě babišismu nalézáme účelově vybraných nepřátel nepřeberné množství. Postupem času vystřídal "Nepřítel ANO" například masky kariérního politika, živnostníka, přistěhovalce, investigativního novináře, experta "bez selského rozumu", evropského byrokrata. Nyní má zrovna pásku přes oko, dřevěnou nohu a klidně si na palubě škuneru pije rum, zatímco ďábelsky spřádá plán zdanění přebytečné obytné plochy, stěhuje vám do bytů migranty, zve cizáky do Prahy na pivo a spřáhl se zrádcovsky se zlou Bruselí proti lepšímu Česku, z nějž chce udělat pirátskou republiku Tortuga.

Typ lidí, který může třeba příležitostně dělat navenek velká ramena, přesto však chová kdesi uvnitř bezednou díru mindráku a pocit, že sám o sobě je k ničemu, strašně potřebuje obdivovat vůdce jako symbol čehosi, co jej prý přesahuje. A tento údajný přesah působí tím subjektivně přesvědčivěji, čím důrazněji se vymezí proti nepříteli. Když je nepřítel úplně zlý, "my všichni" už přece můžeme být jedině ti úplně dobří.

Řeč je tu o potřebě transcendence - před mnoha dekádami hlavním tématu dialogu mezi marxisty a křesťany. I kdyby takovou "transcendenci" měl nakonec symbolizovat nemožně blekotající politik, po jehož veřejném vystoupení si mimoděk položíte otázku, zda právě skončené představení snad nedej bože nesouvisí s varovnou zprávou o útěku potenciálně nebezpečného makaka chocholatého z jedné české ZOO...

Voliči s nutkavou potřebou překonat nízkou sebedůvěru a sebehodnocení ztotožněním se s homogenizovaným kolektivem vyznačujícím se zřetelnou hierarchickou strukturou zůstanou v České republice ještě dávno poté, co Babiše definitivně spolkne jáma pamětnice - a na jeho místo přijde nějaký jiný "lidový" symbol překompenzování vlastního komplexu, který za tímto účelem prstem ukáže na Nepřítele.

2
Vytisknout
4207

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2021