Kauza Vrbětice aneb Co víme (a nevíme)?

20. 4. 2021 / Daniel Veselý

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Pokud se ve veřejném prostoru objeví zpráva o hostilním aktu ruské vojenské rozvědky na našem území, k němuž mělo dojít v roce 2014, je rozhodně na místě, aby byla veřejnost seznámena se všemi dostupnými důkazy. Jedná se totiž o natolik závažné obvinění, že tajné služby by tentokrát měly vyložit všechny karty na stůl. Podle premiéra Babiše by tak BIS měla v následujících dnech učinit. Už nyní se však zdá, že na rozdíl od groteskní kauzy „muž s ricinem“ jde o velmi závažný čin, který může mít jak pozitivní, tak katastrofální důsledky.

Zdráhám se v souvislosti s explozemi ve vrbětickém muničním skladu hovořit o státním terorismu, neboť podezřelí agenti podle všech indicií chtěli zničit vojenskou zásilku určenou pro nepřátelské síly RF v Sýrii nebo na Ukrajině. Kdyby šlo o akt státního terorismu, musel by být explicitně namířen proti České republice a jejím zájmům, což zatím není prokázáno. Ať tak či onak, pokud se všechna podezření ukážou jako nezpochybnitelná, půjde o závažné narušení české suverenity ze strany Ruské federace nemající v naší novodobé historii obdoby. Česká diplomacie by v tom případě měla po Kremlu požadovat vydání pachatelů k trestnímu stíhání.

Cílem akce ruských agentů se měl stát bulharský obchodník se zbraněmi Emilian Gebrev. Tato zásilka mohla směřovat do rukou povstalců bojujících v Sýrii proti Bašáru Asadovi nebo do rukou ukrajinské armády čelící proruským separatistům na východě Ukrajiny. Z geopolitického hlediska by dávalo smysl, že sabotáž, jež si vyžádala dva lidské životy, provedli ruští agenti, jak se ostatně domnívají zpravodajské služby. Pokud zbraně putovaly do syrského válečného kotle, není vyloučeno, že skončily v rukou káidistické odnože Al Nusra, která podle listu Huffington Post a komentátora deníku Washington Post Davida Ignatiuse od konce roku 2012 představovala nejefektivnější bojovou sílu syrské opozice.

Co vlastně víme o okolnostech vojenské transakce, která měla být na našem území realizována cizím státním příslušníkem? Tato a další otázky se ve všeobecném pobouření a ostrých výtkách na adresu Kremlu a nezodpovědných vládních činitelů ČR poněkud ztrácejí.

Ostatně tento fakt, jenž je spolehlivě prokázán, mi přijde zcela odsouzeníhodný. Není totiž žádným tajemstvím, že Česká republika posílá zbraně a vojenský materiál do zemí flagrantně pošlapávajících lidská práva, aniž by to kohokoliv nadzvedlo ze židle tak razantně, jako výbuchy v muničním skladu, za nimiž má stát ruská vojenská rozvědka GRU.

Zatímco celou kauzu dosud obestírá nejeden otazník, tuzemská dezinformační scéna jako tradičně přichází s manichejským narativem o nevinném a hodném Rusku a dekadentním a proradném Západu. Jenže také produkce klasických médií věnující se ruským podvratným aktivitám vůči západním státům včetně Spojených států generuje polopravdy i vyložené nesmysly, byť nikoliv v tak hojné míře. Kupříkladu novinář Michael Swirtz v podcastu Vinohradská 12 v souvislosti s Vrběticemi hovoří o tom, jak jeho investigativní tým přišel se senzačním odhalením, podle nějž Rusové vypsali odměnu na hlavy amerických vojáků v Afghánistánu. Podle Michaela Swirtze tento akt věrně vystihuje subverzní činnost GRU vedenou proti Západu. Ve skutečnosti však ani CIA tuto informaci nepovažuje za příliš důvěryhodnou.

Je proto záhodno se bedlivě držet faktů a spolehlivě ověřených informací, neboť v sázce není nic menšího než nesmírně vratké a citlivé vztahy mezi dvěma hostilními bloky disponujícími jadernými zbraněmi. Přitom už nyní některé horlivé hlavy v ČR požadují aktivaci článku 5 Severoatlantické aliance.

Na druhou stranu Kauza Vrbětice spolehlivě dokládá, že Česká republika není kremelským pašalikem, jak ještě před vypuknutím této aféry sugerovali někteří příliš horkokrevní komentátoři: Rosatom definitivně vypadl z tendru na dostavbu Dukovan, vakcína Sputnik V do ČR nezamíří, a dokonce i nepokrytě proruský a pročínský prezident podpořil vyhoštění 18 ruských diplomatů/špionů, třebaže se k celé kauze hodlá vyjádřit až za týden. A budou následovat další odvetné kroky proti Kremlu.

Pokud se však podíváme na geopolitickou mapu, žádný důvod k velké radosti není na pořadu dne. A o těchto nepříliš optimistických souvislostech bude pojednávat příští článek.

 

 

 

2
Vytisknout
6034

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2021