Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Rozhovor Britských listů 383. Jak je to se zabíjením černochů v USA?

23. 4. 2021

čas čtení 3 minuty

Po odsouzení bývalého policisty Dereka Chauvina za vraždu George Floyda hovoří Jan Čulík s českým disidentem, umělcem a performerem Milanem Kohoutem, který žije už pětatřicet let v americkém Bostonu, o tom, zda v Americe existuje rasismus. Tento Rozhovor Britských listů se vysílá na Regionální televizi, která je k dispozici satelitem, pozemním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 23. dubna 2021.

Rozhovory Britských listů na téma USA

Rozhovory Britských listů na téma rasismus

Upozornění: Rozhovory Britských listů byly rozděleny do tematických playlistů. Můžete prozkoumat jejich rozsáhlou knihovnu, analýzy nejrůznějších témat, které vznikly za posledních více než pět let.

K výše uvedenému rozhovoru píše Josef Bukač:

Vy se spíš bavíte o kriminalitě než o rasismu. Já jsem byl v Bostonu asi 14 let, takže mohu

jmenovat černošské čtvrti v Bostonu a jeho okolí. Jsou to například Dorchester, Roxbury, Matapan.

Ten rasismus funguje asi takhle.

Když někdo hledá zaměstnání, posílá životopis. Tam má zpáteční adresu, má tam datum a místo narození a highschool, do které chodil. Na základě těchto údajů ho jednoduše nevezmou do práce.

Tak jednoduché to je. Zmiňoval se o tom například Trump, když říkal, že by se lidé neměli najímat podle toho, jaký mají zip code. (PSČ). O přijetí do práce u větších firem rozhodují většinou lidé, kteří netuší, jaká kvalifikace je požadována. Dostanou několik set životopisů a rozhodují podle pokynů vedoucího, například: vyhoď všechny žadatele z Dorchesteru a Roxbury. Vyhoď všechny starší než padesát let a tak podobně, až je žadatelů jen několik. Takhle to je a občas taky někdo někoho zavraždí a o tom se pak hodně mluví.

Takže, když hledám práci, tak

1. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

2. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

3. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

4. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

5. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

6. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

7. den Ráno vstanu, nasnídám se, slušně se obléknu a jdu hledat práci. Nic jsem nenašel.

K tomu dodává Milan Kohout:

Pane Bukači, s vyhazováním žádostí dle PSČ máte pravdu.

Ostatně asi nevíte, ale já jsem žil téměř 13 let v Roxbury, hned vedle Heat Street Public Housing (lokální ghetto), což, jak si zajisté pamatujete, je téměř výhradně černošská čtvrť.

Ano, žádosti o zaměstnání s mým PSČ byly určitě také vyhazovány. Což, jak víte, je protizákonné, ale soukromí majitelé výrobních prostředků to v tajnosti dělají, aby nesnižovali své zisky zaměstnáváním většinou chabě vzdělaných obyvatel těchto částí města. Ovšem to samé tajně dělají i s PSČ žadatelů z chudých převážně bílých čtvrtí, jako je třeba Revere, kde jsem také několik let bydlel (asi znáte termín pro nevzdělané bělochy, “white trash”).

Takže je příliš zjednodušující vinit jen rasismus za diskriminaci chudiny za kapitalismu. Takové zjednodušování je výhodné omlouvačům kapitalistického třídního systému, protože tím staví různé diskriminované skupiny proti sobě a nikoliv proti nim.