Čas "jednotných front" skončil

10. 2. 2021 / Karel Dolejší


Jak si všiml již Bartolomiej Kucharski v odkazovaném článku, na věci je pozoruhodné, že jádro sil polské armády bylo při simulovaných bojích v podstatě zničeno nepřátelskými prostředky nepřímé palby těsně u východní hranice.

Žádný kompetentní vojenský velitel by však dnes takový způsob obrany nenavrhl - tím méně po zkušenostech ukrajinské armády z příhraničních střetů s Rusy od roku 2014. Kdekdo alespoň letmo zaslechl jméno "Zelenopillja". Dokumentárního materiálu je k tématu více než dost, přičemž nechybí ani populárněji podané analýzy.

Velení polských pozemních sil ukrajinské události nepochybně prostudovalo velmi pozorně, takže zbývá položit otázku, proč by se tedy vůbec někdo snažil pojmout obranu takovým zaručeně katastrofálním způsobem.

Podobně jako Kucharski se přikláním k závěru, že hlavní příčinou muselo být politické rozhodnutí, nad nímž vojáci neměli žádnou kontrolu.

Pokud byla vydána imbecilní politická direktiva, že ani píď polské půdy nesmí padnout do rukou (virtuálního) nepřítele, dalo by se pochopit, že se (virtuálním) Rusům podařilo během cvičení hned na počátku (virtuálních) bojů rozstřílet těsně u hranice hlavní část polských sil z (virtuálních) děl a raketometů.

V jakémkoliv jiném případě by se libovolný kompetentní velitel pokusil o nějakou formu obrany v hloubce vlastního území.

***

Ne že by na Západě neexistovaly teoretické koncepce, které před typem obrany použitým právě ve východním Polsku varovaly ještě dávno před válkou na Ukrajině. Například francouzský generál Guy Hubin vydal svou studii "Perspectives tactiques" v roce 2000. Předkládá v ní vizi pozemních jednotek, které se zásadně vyhýbají jakýmkoliv větším soustředěním sil. Naopak se snaží svou činností docílit toho, aby se pod hrozbou potenciálního útoku chyby v podobě koncentrace sil dopustil protivník - a následně byl zlikvidován prostředky nepřímé palby (populárně řečeno dělostřelectvem).

Ovšem heslo "Dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje" je připisováno již Phillippu Pétainovi v období po bitvě u Verdunu (1916). A taktický postup, při němž hrozba útoku jezdectva přiměla nepřátelskou pěchotu ke zformování obranných čtverců, které následně zničilo dělostřelectvo, běžně používal během svého válčení (1803-1815) Napoleon Bonaparte.

Jak tomu často bývá, "revoluční" myšlenka je v zásadě více než 200 let stará.

***

Hubinovo pojetí zdůrazňuje vrstvení a vzájemné promíšení bojujících sil ("imbrikace") - namísto tradičního chápání frontové linie přehledně oddělující nepřátelské strany, jak jej evropské válčení zná z dob obou světových válek. Ovšemže ani tehdy nebyly události zbaveny občasných porušení zaběhaného pojetí. Během bojů ve Stalingradu v roce 1942 Vasilij Čujkov přišel s "objetím" útočících německých sil (umístěním vlastních pozic co nejblíže postavení protivníka) coby obranou před dělostřelbou a leteckým bombardováním. A v roce 1943 Manstein záměrně dovolil útočícím Sovětům postoupit při útoku na Charkov co nejdále "za frontu", aby po kulminaci a nástupu logistických problémů provedl protiútok jednotkami staženými z Kavkazu ("Schlagen aus der Nachhand"). Při různých pozdějších příležitostech pak Němci nasbírali draze zaplacené zkušenosti, jež následně shrnuli do koncepce "bojující kapsy", která už s klasickou představou frontové linie v podstatě nemá nic společného.

***

Dalším důležitým rysem, kterým se Hubin vyznačuje, je návaznost na Clausewitze. Válka podle Hubina nemá za hlavní cíl zničit síly protivníka, nejde o žádný "body count" v americkém stylu, ale smyslem je především vnutit protivníkovi svou vůli. A tedy rozhodně jde o pokračování politiky jinými prostředky.

Válku jako takovou nikdy nelze oddělit od politiky a postavit ji do absolutního protikladu. Válku v tom nejomezenějším pojetí, jak ji chápe průměrný mediální konzument - podle vojenského žargonu "kinetické operace", populárně "když se začne střílet" - často útočník zahajuje teprve v okamžiku, kdy šířeji pojatou válku již vlastně vyhrál. Diplomatickými operacemi zneškodnil obráncovy aliance, dezinformačními a vlivovými operacemi zničil kolektivní vůli napadené země k obraně, špionážními operacemi odhalil rozmístění klíčové infrastruktury a jednotek. Křehkost vnitropolitické situace způsobuje, že byť i jen kilometr čtvereční ztraceného území hrozí podlomit kolektivní vůli obránce k odporu. Vnucuje tak formu obrany, která je předem automaticky beznadějná.

Země se zkušeností Mnichova a 21. srpna 1968 by snad hypoteticky měla být alergická na všechna bezstarostná prohlášení typu "Přece snad nejsme ve válce" nebo "Z toho se ještě nestřílí". - Střílet se z pohledu útočníka plánuje vždy až úplně nakonec. A nejlépe ani potom ne.

***

Obdobnou roli, jakou ve vojenské taktice hrávala představa souvislé frontové linie, hraje tradičně v politice představa jednoty "všeho lidu".

Ovšemže všeholid byl odjakživa uměle politicky konstruován. Jeho údajná dokonalá ucelenost a uzavřenost do sebe pocházejí z rodu pýthagorejských představ o dokonalém geometrickém tvaru, kouli.

Všeholid zaujal místo středověkého trojího lidu, o němž v návaznosti na platónské koncepce uvažoval ještě i Chelčický, teprve po evropských buržoazních revolucích. Do té doby v žádném ohledu neexistoval. Středověký korporativismus si cenil funkčního rozčlenění společnosti daleko více než pobuřující představy, že by snad král pocházel ze stejné krve, jako jeho poslední čeledín.

Všeholid v pluralistických společnostech poválečného demokratického Západu zůstává přítomen pouze z historické setrvačnosti, i když se pokusy o jeho definitivní nahrazení - jako Habermasův ústavní patriotismus - zatím tak docela nevydařily.

Nicméně rozdělování na jednoznačně vymezené "my" a "oni", delimitace obdobná ustavení vojenské frontové linie mezi "přítelem" a "nepřítelem", přežívá díky rétorice antiliberálních extrémistů všech barev a odstínů, aniž by jí v sociální realitě cokoliv jednoznačného odpovídalo.

Hayato Okamura například je úplně normální český občan, čili Čech. Nad jeho japonským původem není důvod se pozastavovat o nic více než nad francouzskými hugenoty a rumunskými pastevci v mém rodokmenu. Inkluze vůbec nepředpokládá stejnost.

Neexistoval by důvod připomínat ani japonský původ jeho bratra Tomia, ba ani slovenský původ Andreje Babiše, kdyby ovšem posledně jmenovaní příležitostně nehýřili bohapustými nesmysly z repertoáru zpovykané české kmenovosti. V opačném případě je zesměšňování "čistokrevného češství" imigrantských nacionalistů stejně namístě jako dotaz, zda byl Adolf Hitler opravdu vysoký štíhlý modrooký blonďák.

***

Každopádně čas "jednotných front" - jak ve vojenství, tak v politice - definitivně končí.

Na těchto abstrakcích záleží zhruba tolik, jako na hledání třídních základů matematiky nebo pátrání po původu árijské rasy v Hyperboreji.

Mají dnes přibližně stejně velký význam, jako geometrické konvence Antoina-Henriho Jominiho v éře postnapoleonského válčení.

Odkazují na přežilé, nefunkční způsoby myšlení, s nimiž se v současnosti nelze dobrat ničeho rozumného.

2
Vytisknout
6108

Diskuse

Obsah vydání | 16. 2. 2021