Bidenova administrativa musí odmítnout Trumpovu dohodu s Talibánem

27. 11. 2020

čas čtení 6 minut
Mírová dohoda Trumpovy administrativy s Talibánem byla od počátku omylem, protože ignorovala roli Pákistánu v Afghánistánu, napsal Carlo J.V. Caro.


Šlo dokonce o kritickou chybu Spojených států i Afghánistánu (ten ale od Trumpa nedostal na výběr a původně ani nebyl účastníkem jednání - pozn. KD) dál do těchto jednání zapojovat Islámábád, protože cílem Pákistánu je snažit se změnit Afghánistán ve svůj islámský satelit. Trumpova administrativa dokonce nedokázala zohlednit poučení z roku 2009, kdy Pákistán zablokoval jednání Obamovy administrativy s Talibánem, protože hlavním cílem Pákistánu bylo zajistit a prosazovat své zájmy.

Pákistánská vize vždy byla prostá: Pokud mírová jednání selžou, Pákistán vyhraje, protože bude dál ovlivňovat Afghánistán prostřednictvím Talibánu. A pokud mírová jednání uspějí, pak Pákistán také vyhraje, protože jeho vliv se rozšíří prostřednictvím dohody o sdílení moci mezi Talibánem a velmi slabou afghánskou vládou. Afghánistán ovládaný Pákistánem jedním nebo druhým způsobem by ale byl útočištěm radikálních islamistických hnutí včetně al-Kájdy a "islámského státu" - a byla by z něj schopna provádět útoky proti Spojeným státům a Evropě. Ale pokud Spojené státy stáhnou svůj personál a infrastrukturu, budou mít jen malou možnost toto prostředí ovlivnit - a bude obtížné se vrátit, protože Pákistán neotevře zásobovací trasu a Rusko již nepřipadá v úvahu.

I když je válka v Afghánistánu mezi Američany hluboce nepopulární kvůli devastujícím ztrátám na životech a masivnímu objemu utracených peněz, budoucí Bidenova administrativa musí odstoupit od nefungující dohody mezi Trumpovou administrativou a Talibánem a přestat podporovat vnitroafghánská jednání o míru. Mír uzavřený s Talibánem nevede k výsledku příznivému pro Spojené státy. A i když status quo má daleko k optimismu, důsledky jak Afghánistánu ovládaného Pákistánem, tak Afghánistánu bez podpory amerických ozbrojených sil jsou mnohem horší.

Pákistánská armáda je od 60. let pod vlivem vojenské doktríny strategické hloubky, jejíž původ a ospravedlnění nespočívá v Afghánistánu, ale v Indii. Po ztrátě východního křídla nyní známého jako Bangladéš pákistánská armáda přehodnotila strategii ve vztahu k Indii. Afghánistán se tak pro Pákistán stal oblastí, odkud se pákistánské ozbrojené síly mohou stáhnout, přeskupit se a zahájit protiútok. Ale tato strategie vyžaduje spřátelenou afghánskou vládu, která by byla ochotna v případě války mezi Indií a Pákistánem porušit svou územní suverenitu.

Úspěch džihádu a mudžáhedínů v boji proti sovětským jednotkám v Afghánistánu vedl pákistánskou armádu k plánu využít jich proti Indii v jí spravovaných státech Džammú a Kašmír. Cílem Pákistánu bylo dosáhnout toho, že tato území budou neovladatelná a vynutit si zde nasazení mnoha indických vojáků do boje s místním povstáním, zatímco omezí kapacitu Indie pro konvenční konflikt mezi oběma zeměmi. Tyto plány byly uvedeny v platnost v roce 1988 a aby se zabránilo přímému zapojení Pákistánu, povstalci byli cvičeni v Afghánistánu. Avšak tyto plány vyžadovaly Afghánistán, který by byl přátelský, nebo přinejmenším neschopný konfrontovat Pákistán.

Afghánistán vždy považoval Paštuny v Pákistánu za součást paštunského národa žijícího na jeho území. Takže během prezidentování Muhammada Zíáula Haka se Pákistán snažil kontrolovat paštunský nacionalismus v provincii Chajbar Paštúnchwá, spolu s uplatňováním politiky islamizace. Po rozpadu SSSR a vzniku středoasijských republik se Afghánistán stal branou k energetickým trhům Střední Asie. Avšak pád komunistického režimu v Afghánistánu a vznik občanské války zbrzdily ekonomické a politické ambice země. Nicméně když Talibán zesílil v provincii Kandahár, stal se nejlepším spojencem Pákistánu. Pákistán konečně získal prostředky pro uplatňování doktríny strategické hloubky, i když přetrvávaly neshody ohledně rozdělení území podle Durandovy linie.

Po 11. září se Pákistán dostal pod tlak ohledně přerušení vztahů s Talibánem v Afghánistánu a podpory afghánské vlády. Jenže Pákistán dovolil, aby se kmenová území na hranicích stala bezpečným útočištěm tisíců talibánských militantů. Také pákistánská služba ISI se podílela na teroristických útocích v Afghánistánu, zejména proti zájmům Indie. Pákistán vždy vnímal vládu v Kábulu jako někoho, kdo má malou šanci na přežití, jakmile přijde o mezinárodní podporu. A sílící indická přítomnost v Afghánistánu vedla Pákistán k udržování silných vztahů s Talibánem.

I když doktrína strategické hloubky se během času vyvíjela a adaptovala, není příliš pochyb o tom, že Talibán je stále nástrojem pákistánských aspirací. Je jasné, že pákistánské ozbrojené síly považují Afghánistán za rozšíření svých bitevních plánů v konfliktu s Indií a bylo hrubým omylem zapojit Pákistán do jednání mezi Talibánem a afghánskou vládou vedených Američany.

I když možná v Afghánistánu nejsou možné ani mír, ani válka, když jsou americké jednotky dosud v zemi, Washington může získat výsledek přijatelnější pro své zájmy a bezpečnost.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6351

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020