Kdysi bývalo ve zvyku vyzývat politiky k odpovědnosti. Dnes už ne

30. 11. 2020



Organizacím, jejichž úkolem je naším jménem politiky vyšetřovat, se vyhrožuje, lže se jim, nebo jsou rušeny

Většina lidí v Británii vyrostla v zemi, která jim poskytovala alespoň malou naději na spravedlnost, píše Nick Cohen. Politikové mívali ve zvyku manévrovat a vyhýbat se přímým odpovědím, ale otevřeně a drze nelhali. Politické strany měly morální standardy, ať už jakkoliv pružné, a když ministr provedl něco ostudného, prostě odstoupil. Opoziční politikové, novináři, satirikové, charitativní organizace a aliance znepokojených občanů fungovali na základě předpokladu, že když odhalí skandál, existuje pravděpodobnost, že skandální jednání nebude dál pokračovat.
 

Nechci romantizovat minulost. Chci ale říci tichým hlasem, že se nám vždycky nevládlo tak ostudně jako dnes. Země se mění - a ne vždycky k lepšímu. Korupce ve veřejném životě v Británii, která kdysi bývala trestána, je nyní zcela beztrestná. Staré normy chování, které omezovaly jednání mocných, se prokázaly jako neúčinné vůči politikům, kteří říkají: "Můžeme je zničit a nikdo nám v tom nezabrání." Vláda Borise Johnsona nyní lže systematicky - je to běžný každodenní jev a součást její politické strategie.

Slyším, že říkáte, že všichni politici lžou? Ne, TAK, jak lžou politici Johnsonovy vlády, všichni politici nelžou. Dnešní britští ministři se jen nevyhýbají odpovědi. Lžou drze a otevřeně, rovnou, nahlas a hrdě. Jen jediný příklad z minulého týdne: Johnsonovi ministři řekli, že britští voliči v referendu r. 2016 a při volbách r. 2019 "jednou provždy schválili odchod Británie z EU bez dohody". Jenže důkazy ukazují, že v roce 2016 brexitéři voličům slibovali "nejlehčeji dosažitelnou dohodu s EU v celé lidské historii" a v roce 2019 "hotovou dohodu, připravenou k pečení do trouby". Stále ještě tvrdili voličům, kteří hlasovali pro brexit, že "i po odchodu z EU budeme mít všechny výhody, které jsme měli před odchodem z EU". [Pozn. red.: V neděli 29. 11. se, měsíc před odchodem z EU, britští občané dověděli, že budou smět pobývat v zemích Evropské unie každého půl roku jen po dobu tří měsíců. Rázem to likviduje existenci statisíců britských důchodců, kteří si po odchodu do důchodu koupili příbytky na španělských plážích a na francouzské Riviéře.]  Vznikne-li po brexitu 1. ledna 2021 chaos v britských přístavech a lidé houfně budou přicházet o zaměstnání, bude to jen proto, že se  zlá EU chce Angličanům pomstít, ne proto, že Boris Johnson vnutil Británii odchod z EU bez dohody, který má předpověditelné a nevyhnutelné následky.

Možná to teď připadá jako časem dávno odvátá éra, ale ještě nedávno vyvolávala obvinění politiků z korupce policejní vyšetřování. V roce 2006 vznesl  jeden poslanec skotské nacionalistické strany obvinění, že vládnoucí Labouristická strana prodává šlechtické tituly, a tedy členství v Horní sněmovně, za finanční politické dary. Londýnská policie vyslýchala činitele Labouristické strany odpovědné za shromažďování finančních darů pro stranu, i ministry v Blairově vládě, včetně samotného premiéra Tonyho Blaira. Státní prokuratura dospěla pak k závěru, že neexistuje dost přesvědčivých důkazů pro zahájení trestního stíhání. To, co následovalo, ukazuje, že minulost byla téměř neuvěřitelně růžová. Labouristická strana nezačala mstivě útočit na šéfa londýnské Metropolitní policie za to vyšetřování a nedonutila ho k rezignaci. Blair nezačal tvrdit v médiích, že policie proti němu vede kampaň. Blair i jeho vláda fakt vyšetřování přijali a akceptovali, že kontrola mocných je cenou za vládnutí v demokracii.

Dnes má britská policie velké množství důkazů o tom, že Johnsonova vláda dala miliardy liber v rámci kontraktů pro boj s COVIDem kamarádům a spojencům jednotlivých konzervativních ministrů. Protekcionářství dnes není jen jeden drobný poklesek. Stal se tak obrovskou součástí mnohamiliardových výdajů na boj proti pandemii, že Národní auditní úřad zjistil, že státní úředníci vytvořili "rychlý jízdní pás" pro VIP osoby, které dostávají vládní kontrakty na osobní doporučení ministrů, poslanců a členů Horní sněmovny.

Kdyby se tuto obrovskou korupci nyní pokusily začít vyšetřovat Cressida Dicková, komisařka londýnské Metropolitní policie, a Lynne Owensová, šéfka Národního kriminálního úřadu, udělaly by to při vědomí, že Johnsonova vláda vyhrožuje všem, kdo ji chtějí pohnat k odpovědnosti. Volební komise vyšetřuje trestné činy, spáchané brexitéry a konzervativními poslanci. Reakcí vlády je Volební komisi zrušit. Britský Nejvyšší soud rozhodl, že Johnson nemá pravomoc svévolně suspendovat parlament. Vláda navrhuje omezit pravomoci Nejvyššího soudu.

Dovedete si představit, jak by vypadalo policejní vyšetřování dnešní britské vládní korupce? Konzervativní tisk by začal intenzivně hledat špínu na šéfku londýnské policie a pomluvil by jak Dicksovou, tak Owensovou jako "tajné stoupence setrvání v Evropské unii". Zaprodaní intelektuálové by vypracovali strategie, jak zabránit "aktivistickým" policistům "politicky pronásledovat" ministry. Ministři by je podpořili a zanedlouho by byla policie intenzivním terčem útoků. I kdyby policie chtěla dnešní vládní korupci začít vyšetřovat, jistě jí neušlo, že ministryně vnitra Priti Patelová byla sice shledána vinnou z agresivní šikany svých podřízených a z toho, že porušila ministerské předpisy. To za minulých dob bylo absolutním důvodem k rezignaci. Jenže tentokrát zůstala vinná ministryně ve funkci a na svou funkci rezignoval počestný vyšetřovatel.

Pořád si myslíte, že se nic nezměnilo? Zase citujme jen minulý týden: Vlády kdysi věřily, že jejich předvolební sliby jsou neporušitelné. Ve středu minulý týden konzervativci roztrhali svůj předvolební příslib, uvedený v jejich volebním manifestu, že zachovají financování rozvojové pomoci.

Když byla u moci Labouristická strana, novináři litovali, že labouristé tolik spoléhají na mediální politickou manipulaci. Boris Johnson napsal v roce 2006, že "Blair se vyžívá svou mocí, zatímco všech 3000 vládních mediálních manipulátorů plýtvá miliony liber ze státního rozpočtu vychvalováním jeho dobrotivosti". Nebylo to pravda, jenže tehdy nikomu nepřišlo, že je důležité odhalovat Johnsonovy lži. Británie by nebyla dnes v tak strašném stavu, kdyby to tehdy lidé udělali.

Minulý týden odhalil server Open Democracy, že Johnsonova vláda, údajný nepřítel mediální politické manipulace, založila "orwellovskou jednotku", která má bránit zveřejňování citlivých informací, které si chce vyžádat  veřejnost podle Zákona o přístupu k informacím. Tato vládní jednotka má také sestavovat černé seznamy novinářů, jimž nebude vláda poskytovat informace.

V roce 2014 se zapomněl labouristický předák Ed Miliband zmínit ve svém projevu na výročním sjezdu o vládním deficitu. Boris Johnson na to tehdy důrazně poukazoval, že labouristé prý proto nejsou schopni vládnout. Minulý týden přednesl v parlamentě konzervativní ministr financí Rishi Sunak zprávu o finančním stavu Británie a ani jednou se nezmínil o brexitu, což naprosto jasně dokazuje, že není schopen vládnout. Média to vůbec nezaznamenala, a to nejen proto, že jsou zaujatá ve prospěch konzervativců.

Čas je na straně autoritářských vládců, Konzervativci vědí, že jakkoliv zuřivý je hněv voličů, mají v parlamentě většinu 80 poslanců a příští volby budou až za mnoho let. Na tyto skandály se zapomene. Oni přežijí.

Nenabízím falešný optimismus. Lidé kdysi věřili, že dosáhnout změny se dá zostuzením dvojího měřítka, které uplatňovali vládci pokrytecky se skrývající za maskou údajné ctnosti. Dnes už není lehké si poradit s vládci, kteří nemají stud a nemají potřebu předstírat, že se chovají ctnostně, protože jim projde beztrestně všechno. Jediné, co nám zbývá, je dál neúnavně upozorňovat na lhaní, na korupci a na skandály s chabou nadějí, že za mnoho let dojde ke spravedlivému zúčtování. Je to ale opravdu jen chabá naděje.

Kompletní článek v angličtině ZDE 
 
0
Vytisknout
2616

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020