Jak mi Darwin pomohl prožít Advent

30. 11. 2020 / Boris Cvek

První křesťané věřili, že se dočkají příchodu Ježíše Krista, že skončí svět, nastane soud a všechno bude jinak. To očekávání zlomu, konce světa, to je, myslím, základní křesťanský postoj, který brání tomu, aby křesťanství bylo chápáno jako nějaké ospravedlnění dějin, v nichž se uskutečňuje dobro.

Víme, že ve své době byla velmi populární myšlenka Prozřetelnosti nebo nutného pokroku, jakési dějinné zákonitosti vedoucí k vítězství dobra uvnitř dějin. Obě tyto myšlenky byly užitečné, jen se do nich vlomily světové války, holokaust a bližší poznávání dějin jako absurdního, nahodilého procesu (víra v Prozřetelnost kvetla například během drancování kolonií, obchodu s otroky atd.). Vrcholem krachu dějinného optimismu je ale už Darwin, který sice navázal na snění o nutném pokroku, proto také říkáme procesu, který popisuje, evoluce, nicméně v jeho evoluci není nic jako nad-dějinné dobro nebo zlo nebo konečný účel toho všeho.

Takový „krátký kousek dějin“ mezi Hegelem a Darwinem a tak odlišné světy. Hegelův svět je řízen božským rozumem, dějiny jsou zákonitý proces, v němž se tento rozum uskutečňuje. Celý vesmír byl stvořený kvůli dějinám a jejich vrcholu: pruskému státu a vtělení božského rozumu v podobě Hegelových knih. Proti tomu stojí naprostá odlidštěnost Darwinova světa, ve kterém je božský rozum pana Hegela jen vlastnost nového typu opice.

Když si představíme Darwinův svět, není čekání na jeho náhlé ukončení zásahem shůry nic tak nepochopitelného. V takovém světě je umučení Boha jeho vlastními kněžími, genocidy, umírání dětí v mukách na vrozené nemoci něco méně překvapivého než ve světě, který bychom měli považovat za „nejlepší ze všech možných světů“, za svět dějinného optimismu a Prozřetelnosti. Konečně se nemusíme hnát nad hroby obětí hrůz k lepším zítřkům, kvůli kterým všechna ta krvavá břečka „měla smysl“. Můžeme se zastavit a přát si, aby ani pro tyto lidi nebyla smrt definitivní konec, aby i tito lidé ve své individuální existenci našli naplnění života.

A k tomu je zapotřebí Advent. Čekání na vlomení Boha do dějin, na jeho příchod a jejich konec. Na vítězství lásky. Přes Darwina se vracíme k východisku starých křesťanů. Chceme ovšem konec světa proto, že bychom ho viděli „mimo dobro a zlo“, že bychom v něm neměli nic cenného, nic, pro co žijeme a doufáme? Naopak: chceme konec světa proto, aby byla poražena smrt, utrpení, absurdita, nenávist. Chceme konec světa jako pokračování a vítězství lásky, té lásky, kterou známe už nyní na tomto světě a která je Bůh. Ten Bůh, který má přijít a přinést konec světa. To je Advent.

Máme stejnou naději jako staří křesťané, naději v Boha, který se vtělil a byl umučen, Boha, který nás spasil. Náš pád z piedestalu tvůrců dějin a miláčků Prozřetelnosti na úroveň opic, které přišly ze savany, není na závadu, naopak: spása je tu pro slabé a ponížené. Rozum poznávající věčné esence věcí není pro spásu zapotřebí, emoce naopak zapotřebí jsou. A že už dva tisíce let čekáme marně? Marné je nečekat a nevěřit, zlomit hůl, minout se s Adventem.

1
Vytisknout
2209

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020