O marném bušení do plechového bubínku

24. 7. 2020 / Karel Dolejší

Německý romanopisec Günter Grass se na sklonku života v autobiografii Při loupání cibule přiznal, že koncem války sloužil v jednotce SS. Loňská kniha filozofa Jürgena Habermase, Auch eine Geschichte der Philosophie - pravděpodobně autorova poslední - naproti tomu ukazuje, že se od tohoto prominentního obhájce demokracie již nedočkáme podobného přiznání ohledně vlastního působení v Hitlerjugend.

Ke znakům totalitarismu vždy patří kromě potlačení politické opozice, zrušení demokracie (vydávaného ovšem za její dokonalé dovršení), kultu osobnosti vůdce, cenzury, masového špehování a omezení svobody pohybu také nějaká forma kontroly soukromí. Foucaltovy analýzy pastorální moci se pak skvěle hodí na veškeré "pečování o lid" za nacismu, stejně jako za komunismu - a pochopit to je asi stejně "těžké" jako třeba fakt, že kubánský režim musel poddané nejprve naučit číst, pokud je chtěl ve své době ovládat především tištěnou propagandou.

Totalstaat německého právního teoretika Carla Schmitta tvoří velmi dobře definovanou koncepci, která stojí v jednoznačné opozici k demokratickému právnímu státu. Revidovat na tom není co. Až české revizionisty konečně napadne poctivě porovnat nacistický režim se sovětským, zjistí ovšem, že dokonce i nacismus od začátku až do konce toleroval rozsáhlý frakční boj elit ("opozici") v míře mnohem větší, než jaká kdy směla existovat v rámci sovětských systémů.

Bude dále skvělé použít dávno existující individuální svědectví těch, jejichž mysl nacismus ve své době důkladně ovládal propagandou, ke konstrukci "geniálních" vývodů, podle nichž je útlak údajně nemožný tam, kde se s ním sama oběť tak či onak ztotožňuje a nemá vůči němu výslovných námitek.

Když to zjednoduším, pokud se nacismu včas nepostavil ani takový člověk jako Grass, neznamená to snad, že nacisté ve skutečnosti žádnou totalitu nezavedli a Němce neutlačovali?

***

Petice za odvolání akademických funkcionářů nepatří do společnosti ctící autonomii akademické sféry o nic více, než zaťaté odmítání profesur hradním podpisovačem. Jakkoliv člověk může souhlasit s důvody, nelze se smířit s podobnými prostředky. Historik Michal Pullmann prozatím doplácí pouze na fakt, že revizionisté, jichž je ikonou, nakonec v institucích prohráli svůj politický boj s antikomunisty - boj, který ovšem sami nevedli o nic méně bezohledně a "neakademicky", dokud měli za to, že už už sahají po vytoužené moci a "hegemonii". Teď zbývá jen, aby jejich ideologizující snažení bylo s dodržením všech pravidel rozvráceno také na vědeckém poli. Žádné dopisy pragováků toho nikdy nedosáhnou.

Existují ovšem věci, které jsou jasné i bez neustálého odkazování na údajný vědecký status revizionismu - nejraději lidmi, kteří sami nedosáhli ani na ten nejnižší akademický titul na podřadné vysoké škole.

Totiž že starý režim, který začal do jisté míry tolerovat státem nekontrolované soukromí a politickou opozici v posledních pěti, respektive dvou letech své existence, nedává vůbec žádný smysl politicky ani vědecky rehabilitovat, pokud ovšem neplánujete nějakou formu jeho návratu.

1
Vytisknout
4198

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2020