Obamovo dědictví, aneb Irangate 2.0

20. 11. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Nově zveřejněné zpravodajské dokumenty ukazují, že kromě úplného ovládnutí sousedního Iráku se íránskému režimu za Obamovy administrativy podařilo také zpravodajsky proniknout velmi vysoko na americké ministerstvo zahraničí ZDE. Souběžně s tím přicházejí čerstvé zprávy, že lidové protesty proti drahotě řádově ve stovkách íránských měst si za tři dny vyžádaly mezi demonstranty nejméně 160 obětí na životech - a klerikální režim kvůli nim od 15. listopadu blokuje v zemi internetové připojení ZDE.



Podobně jako v případě ruského ovlivňování americké volební kampaně, o němž byl Obama průběžně informován, ale nic podstatného a účinného až do konce funkčního období nepodnikl ZDE, také v případě íránských špionážních, podvratných či vojenských aktivit Obamův Bílý dům víceméně systematicky "přivíral oči" ZDE.

Proč se americký exprezident choval tak lehkomyslně k nepřátelským aktivitám Rusů zůstává dodnes otevřenou otázkou (patrně je velmi podcenil); proč byl krotký k Íráncům má však velmi jednoduché vysvětlení. Barack Obama byl posedlý svým "odkazem" v podobě dohody o íránském jaderném programu, kterou považoval za doslova epochální záležitost. Neměl tedy problém obětovat této vizi například statisíce Syřanů, které íránský spojenec a řezník Asad "potřeboval" povraždit. Je skutečně tak překvapivé, že se Obama nestaral ani o možné dopady mezinárodní rehabilitace extrémistického íránského režimu, jehož chování dohoda z roku 2015 sebeméně nezměnila, na bezpečnostní situaci ve vlastní zemi?

***

Finanční aktiva deblokovaná Íránu v důsledku Obamovy dohody z roku 2015 a s ní spojeného zrušení mezinárodních sankcí dosáhla částky zhruba 120 miliard dolarů ZDE. Jinak řečeno, íránský režim dosáhl náhle na jeden čínský vojenský rozpočet za rok 2010, či řekněme na šestinásobek izraelského vojenského rozpočtu za rok 2018.

Přesto v období po roce 2014, kdy se režimu postupně otvíraly ohromné příležitosti v mezinárodním obchodě a kdy obdržel podstatnou jednorázovou finanční injekci, zaznamenal výrazný nárůst chudoby a nezaměstnanosti - protože sociální výdaje v této době nijak nenavyšoval a inflace postupně znehodnocovala dávky zavedené v letech 2009-2010 ZDE.

Kam tedy všechny dodatečné prostředky přišly, jestliže sociální situace průměrných Íránců se v době "otevírání se světu" spíše zhoršovala? Nepochybně značná část "zůstala za nehty" privilegovaných příslušníků režimu, zejména tzv. reformistů preferovaných coby prostředníci při obchodování se Západem. Íránské ozbrojené síly ovšem dostávají 7,9 % státního rozpočtu, přičemž Revoluční gardy se svými utajenými ozbrojenými operacemi v zahraničí získávají takřka stejnou částku jako celá pozemní armáda, letectvo, námořnictvo a policie dohromady (132,4 bilionů rijálů). Dalších takřka 40 bilionů - více než celý rozpočet íránského ministerstva spravedlnosti - končí na účtu ministerstva zpravodajských služeb ZDE.

Írán tedy sice neutrácí za zpravodajské a vojenské operace až tak horentní sumy jako jeho hlavní rival Saúdská Arábie, přesto však jde v jeho rozpočtu o položku rozhodně prvořadou. Z celkových vládních výdajů v roce 2018 vynaložil na zbrojení 15,8 %, což ho řadí mezi předními "válečnými štváči" na sedmé místo ve světě ZDE, daleko před USA. Snadno přeskočil dokonce i Asadovu Sýrii, která za občanskou válku aktuálně platí 13,6 % vládních příjmů.

Už i jen velmi hrubá analýza dynamiky výdajů íránského státního rozpočtu po roce 2015 ukazuje na celkový neúspěch Obamovy snahy reintegrovat tamní režim do mezinárodního společenství. V roce 2014, těsně před uzavřením dohody o jaderném programu (JCPOA), vydával teheránský režim na zbrojení 2,3 % HDP. O rok později to bylo 2,8 % a poté 3,0 % - v roce 2016, kdy volební prognózy v USA favorizovaly příznivkyni dohody JCPOA Hillary Clintonovou. V roce 2017 íránské výdaje na zbrojení kulminovaly na 3,1 % HDP, aby pod tíhou obnovených amerických sankcí opět lehce klesly - na 2,7 % HDP. Ohromnou sumu, kterou klerikální režim jednorázově získal, použil primáeně k obohacení příslušníků vládnoucí vrstvy, zbrojení a podvratným či vlivovým operacím v zemích regionu. Obyčejní Íránci z ní krátce řečeno neviděli nic.

Chtěl-li by snad někdo z propagandistických důvodů tvrdit, že Teherán tak masivně utrácí za zbrojení a podvratné operace v zahraničí "kvůli Trumpovi", má velkou smůlu, protože přesný opak je pravdou. Když Teheránu v době platnosti dohody JCPOA rozhodně "nic nehrozilo", zbrojil podstatně více než např. v roce 2013 (kdy vydal na zbrojení jen 2,2 % HDP) nebo později v roce 2018 ZDE (pdf).

Jestliže Saúdskou Arábii můžeme pro zjednodušení označit za "zlatou klec", kde autoritářská vláda občanům nakazuje a zakazuje dle libosti a nedbá jejich svobody a důstojnosti, aby jim současně s tím zajistila solidní materiální životní standard, její rival Írán s obdobným typem ekonomiky založené na uhlovodíkovém exportu není rozhodně o nic svobodnější - a kromě toho v něm ještě podstatná část obyvatelstva nezměrně ekonomicky strádá. Těžko se tedy divit, že demonstranti v ulicích si o prioritách režimu, který jednoznačně preferuje imperiální expanzi před potřebami vlastních občanů, myslí své.

0
Vytisknout
10870

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2019