Ohlédnutí za sametovou revolucí

22. 11. 2019 / Tomáš Korda

čas čtení 7 minut
 

Od ukončení „komunistického experimentu“ uplynulo letos celých třicet let. Jen o deset let déle trval socialistický režim, jehož kolaps oslavujeme jako konec totality a začátek svobody.

Co však tento nostalgiky vyživovaný kontrast mezi nynější svobodou a tehdejší totalitou nechtěně udržuje při životě, je snová a socialismem nechtěně vypěstovaná představa o západní svobodě jako o nekonečné volnosti pohybu a blahobytu.

Iluzorní představa o kapitalistické utopii protrhla berlínskou zeď a vyšla vstříc tvrdé realitě západního kapitalismu. Výsledkem je deziluze. Západ se stal rázem obyčejným, průměrným, nezajímavým a skoro až nudným. Už vítězství Klausova „lidového kapitalismu“ ukázalo jasně, že nechceme imitovat kapitalismus, který je na Západě, že nechceme žít životy západních lidí, ale chceme jít svou zcela originální postkomunistickou cestou, vstříc Západu, který jsme si vysnili tady doma ještě za socialismu.

 

S postkomunistickou láskou ke kapitalismu však západní kapitalismus nepočítal. Byl zvyklý totiž uspokojovat kritiku zleva, která se k němu chovala velice chladně a rezervovaně. Najednou, po protržení berlínské přehrady byl zaplaven láskou a zbožšťován.

Leč přepólování od tradiční levicové kritiky trhu k pravicové identifikaci s trhem se ukazuje být pro západní kapitalismus podvratné. Připomeňme podvratnost Haškova Švejka, který svou slepou loajalitou vůči oficírům rakouské armády ničí jejich autoritu. Rakouský důstojník vskutku neví, jestli si z něho Švejk svou přehnanou poslušností k jeho příkazům nedělá náhodou srandu. Podobně smíšené pocity muselo na Západě vyvolávat i postkomunistické zbožštění trhu.

Heslo „návrat do Evropy“ vypadá sice loajálně vůči Západu, ale ve skutečnosti je podvratné, protože je za prvé skrz na skrz prosáklé starou socialistickou potřebou dohnat Západ a za druhé v něm vůbec neběží toliko o dohánění Západu, který na  západě je.

Už Stalin v létě 1931 řekl, že se nacházíme sto let za kapitalistickým zeměmi a toto manko buď za deset let doženeme, anebo nás Západ zničí, což se ukázalo být krutou pravdou o deset let později, když Hitler napadl Sovětský svaz. Chruščov potom mluvil nejen o dohánění, ale rovnou o předhánění Západu. Za Brežněvovy éry se ze Západu stala vysněná utopie, které následně postkomunistické země vyšly vstříc a ve starém komunistickém duchu začaly dohánět Západ, byť tentokrát svobodně, bez vedení té či oné komunistické strany.

Proto „návrat do Evropy“ má jen málo společného s „fyzickým“ přibližováním se reálně existujícímu stavu, který se rozpíná na západě. Jinak bychom přece museli přistoupit na to, že nahradíme komunistické aparátčíky odborníky ze Západu, kteří po dobu své osvícenské diktatury – rozhodně lépe než my – vytvoří demokratické instituce, jež nám následně předají.

Rozpad „standartních demokratických stran“ a vůbec odmítnutí dělení politiky na pravici a levici jsou dokladem toho, že „výmysly“ převzaté ze Západu nechceme. Již Klausův lidový „kapitalismus bez predikátů“ či Havlova „lidská práva bez predikátů“ sdělují totéž, že totiž nechceme být kolonizováni Západem, nýbrž toužíme po naplnění naší vlastní představy o Západě.

Fyzicky, vojensky a ideologicky jsme sice byli uneseni na Východ, jak píše Kundera, ale podstatnější je, že tento únos stimuloval představu o rajském životě na Západě. Rajská svoboda rozpínající se za železnou oponou byla právě tímto horizontem produkována. Identicky železná opona utiskujícího kapitalismu zplodila v marxistické mysli sen o svobodě kvetoucí v komunismu.

Ani po útrapách dvacátého století se na tomto snění o nekonečné svobodě nic nezměnilo. Sen zůstal stejný, jen překážka zabraňující uskutečnění svobody se změnila. Zemi zaslíbené nebrání již kapitalismus, ale berlínská zeď, jejíž pád vedl ke střetu utopie a reality.

Jednota komunismu a kapitalismu neboli jednota utopie a reality představuje identitu toho, co být má, s tím, co je. Postkomunistický člověk ví, že to, co je, je také tím, co být má, přestože zároveň ví, že si skutečnost a ideál neodpovídají. Tento rozdíl je překlenut jím samým, protože ví, že si po dějinných peripetiích již nemůže usnadňovat život tím, že by utopický ideál toho, co má být, posunul za horizont – někam do budoucnosti. Utopie nemůže být odložena na zítřek, ale musí ležet uvnitř toho, co je skutečné a přítomné.

Postkomunistický člověk už nemá sílu být progresivní, západní či levicový. Nemá sílu skákat za horizont ohraničující to, co je dnes. Pohroužen do minulosti konzervativně znovuobjevuje význam trhu a rodiny či národa a hrozbami přicházejícími z budoucnosti se nenechá vydírat.

Nezbývá než velký konzervativní návrat k rodině a trhu dotáhnout do úplného konce a nezapomenout se navrátit k silnému státu, který byl snad ještě větší obětí komunistické totality než trh a rodina.

Současný pravicový populismus vyjadřuje zesláblost postkomunistických států, ale zároveň a naštěstí je populismus také protestem proti této slabosti. Pomýlené a nebezpečné je proto vysvětlovat populismus očima Západu jako nevyvinutost občanské společnosti. Silný stát předchází rozvinuté občanské společnosti. Protože je však stát slabý, nekultivuje občanskou společnost, která nůže nekontrolovaně ovlivňovat politické dění. Bezmála ze dne na den se kdejaký televizní komediant, herec, básník či podnikatel může stát třeba i prezidentem. Taková moc občanské společnosti může snadno rozložit celý státní organismus a v posledním důsledku ústí v občanskou válku.

Naopak dokonalá občanská společnost je sjednocována silným státem. Vzájemné uznání mezi ní a státem nad ní dosahuje takové míry, že demokratické volby se stávají pouhou formalitou, neboť v totální demokracii lidé hlasují již svým jednáním a nikoli míněním.

Každý den lidé hlasují tím, jaký vedou život: jak a kde bydlí, kam se stěhují, zdali emigrují, kde pracují, zda mají smysluplné zaměstnání, jak často mění práci, zda vůbec mají zaměstnání, zda zakládají rodiny a mají děti, kolik času rodině věnují, jak často se rozvádějí, jak tráví volný čas, co čtou, o co se zajímají a tak dál. Bez statistického úřadu není možná demokracie.

Tento celkový život společnosti má politický význam a úkolem politické reprezentace je tento význam ze života občanů vyvozovat a každodenní život společnosti uspořádávat do jednoty. Čili silný stát ví, že se nemá opírat o subjektivní mínění vyžadované jednou za čtyři roky prostřednictvím voleb. Ví, že se má opírat se o daleko pravdivější vůli lidu vyjadřovanou objektivním každodenním životem občanů.

Jedině tento silný stát je objektivně demokratický a dokáže oslabit a překonat tolik sžíravý kontrast mezi polistopadovou svobodou a komunistickou totalitou. To silný stát byl pošlapáván za totality, stejně jako po Listopadu. Jeho vzorem budiž poválečné Švédsko, kde se demokratické volby staly naprostou formalitou, protože dopředu bylo jasné, že vyhraje sociální demokracie.

0
Vytisknout
10126

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2019