Terminální diagnóza Reinharda Heydricha: Antrax, botox, embolie, či jinak?

29. 7. 2019 / Zdeněk Slanina

27. května 1942 se zasekl v zatáčce, dnes všeobecně známé jako Heydrichova, automat určený k odstřelu Reinharda Heydricha, tou dobou systematicky decimujícího jako úřadující říšský protektor český odboj. Došlo proto na náhradní scénář za použití bomby. Heydrich byl zraněn její střepinou, která měla uvíznout v blízkosti sleziny. Byl operován, a po několika dnech zemřel na sepsi. Ta by mohla být zvládnutelná, pokud by byla k dispozici antibiotika. Sir Alexander Fleming, jeden z laureatů Nobelovy ceny za penicilin (udělené v r. 1945), učinil své klíčové pozorování již v r. 1928. K prvé aplikaci na nemocné osobě došlo v srpnu 1941. Fleming dostal Nobelovu cenu s dalšími dvěma badateli, jedním z nich byl Ernst Boris Chain, narozený v Berlíně, který po nástupu nacistů emigroval v r. 1933 do Anglie. Existuje i český film, ktery dokumentuje, že na penicilinu se už během války začalo pracovat i u nás.

Heydrichova náhlá smrt 4. června 1942 ráno vedla ku spekulacím o příčinách. Zdrojem infekce v případě Heydricha nemusela byt sama střepina, ale třeba materiál při výbuchu vytržený ze sedadla, což by třeba mohla být i ovčí vlna nebo koňské žíně použivané na šití. Nicméně hypotetická možnost, že muž, o kterém se admirál Canaris vyjádřil o jako nejbrutálnějším člověku jakého potkal, a také nejvyšší nacistický pohlavár co zhynul v důsledku bojové akce, mohl být shodou okolností infikován antraxem, byla zastíněna jinou teorií, totiž, že byl cíleně otráven botulotoxinem neboli botulinem neboli klobásovým jedem. Zdroj této informace byl důvěryhodný - totiž Sir Paul Fildes, člen Královské učené společnosti, který sám za války působil v britském výzkumu chemických a bilogických zbraní.Podílel se na např. na konstrukci antraxové bomby, úspěšně zkoušené na malém ostrůvku u Skotska právě na ovcích. Jeho tým se též věnoval bojovému využití botulinového jedu. A později po válce Sir Paul Fildes naznačoval, že poskytl botulin pro impregnaci zbraní použitých pak v akci Anthropoid - atentátu na Heydricha.

Botulinový jed je označován za nejúčinnější jed přírodního původu. Je to peptid (bílkovina), která v těle zablokuje přenos nervového signálu a tím způsobí ochrnutí svalů včetně dýchacích. Botulin produkují různé kmeny bakterií Clostridium botulinum (botulus je latinsky klobása), a dnes jsou k dispozici protijedy. Záleží však na včasnosti jejich podání. Otrava botulinem z kontaminovaných potravin bývala běžná v 19. století, např. i z potravin konzervovaných. Bakterie jej totiž mohou produkovat i bez přístupu kyslíku. Pro bezpečnou likvidaci bakterií se doporučuje delší povaření při teplotě 120°C, tedy v tlakových nádobách, teplem se rozkládá i samotný jed, a to už při nějakých 80°C. Dnes se prakticky téměř neuvidí konzerva, u které došlo k bombáži, vyboulení dna, které může být důsledkem aktivit varem nezničených bakterií. Dospělí jsou proti samotným botulinovým bakteriím relativně chráněni kyselostí žaludku, toto ale nefunguje u kojenců. K otravě může také dojít při používání infikovaných injekčních jehel, zvláště narkomany, kdy se bakterie či jed může dostat přímo do krevního oběhu - stejně jako při zraněních.

Vzdor účinnosti botulinu, teorie o otrávení Heydricha klobásovým jedem ovšem vzbuzovala i určité pochyby. Otázkou mohla být vysoká teplota nutně vznikající při explozích, ale hlavně z dostupných informací nebyla u Heydricha patrná přítomost nějakých zřetelných (neurologických) příznaků otravy. Sága Heydrichova konce se nyní posunula článkem, který v r. 2017 vyšel v odborném časopise Neurology, vydávaném Americkou neurologickou akademií, a byl z pera trojice francouzských, německých a švýcarských autorů, vycházejících z odtajněné dokomentace o operaci Anthropoid v britských archivech. K atentátu došlo kolem 10:35 ráno, už kolem 11:00 byl Heydrich v nemocnici na Bulovce, a rentgenový snímek ukázal kovovou střepinu ve slezině, přeražené žebro a též zranění v plicích. K operaci se přistoupilo kolem poledne, vedl ji šéf chirurgie z německé Karlovy univerzity. K operaci byl připuštěn i jeden Čech, neb uměl ovládat britský přístroj pro anestézi. Byla odňata slezina, ve které vězela pozoruhodně velká střepina 8x8 cm a materiál ze sedadla či karosérie. Byla též odstraněna část žebra. Zpočátku se Heydrich dobře zotavoval, leč 2. června u něj vypukla horečka 39°C a zvýšil se výtok z drénu zavedeného do rány. Pak sice 3. června ráno horečka ustoupila, ale v poledne upadl do hlubokého komatu, a časně ráno příštího dne zemřel. Pitevní zpráva se dlouho považovala za ztracenou, našla se ale v r. 2003. Pitva nebyla úplná, neb opomenula hlavu a krk, a též nedošlo k žádne toxiologické analýze (tehdejšími prostředky by byla stejně nekomplexní). Vyzdvižena byla sepse mikroorganismy, ale bylo zdůrazněno, že nebyla suspekce na nějakou specifickou otravu od střepiny. V krevním řečišti však byly krevní sraženiny a tukové kapky, a též nastalo poškození levé plíce. Počátkem 70. let jeden z pitvajících označil za pravděpodobnou příčinu smrti šok z krevní ztráty nebo šok ze samotného výbuchu. Naproti tomu autoři článku v časopise Neurology se spíš kloní k embolii a selhání srdce za podmínek infekce, přičemž zdůrazňují absenci příznaků typických pro otravu botulinem. Poznamenávají též, že ty nebyly ani u Jana Kubiše, taktéž zraněného střepinou, a ani u jedné zraněné svědkyně, která se naopak dožila konce války. Embolie by nakonec mohla způsobit mozkovou mrtvici - ovšem pitva hlavy provedena nebyla.

Nadto ani ve zprávě pražského Gestapa není žadná zmínka o nějaké otravě, ačkoliv vyšetřovatelé měli k dispozici granáty (článek užívá termín granát, zatímco u nás se v souvislosti s atentátem používá označení bomba), které zanechali Gabčík a Kubiš (původní plán útoku počítal s použitím dvou granátů). Zachovala se fotografie tohoto granátu, a také původního britského protitankového granátu, od kterého byl odvozen, a právě tato modifikace se brala jako opora pro teorii o botulinovém jedu. Konvenční protitankový granát byl zkrácen a omotán lepicí páskou. Tato úprava ale nebyla provedena na pracovišti biologických zbraní, nýbrž přímo na jedné ze základen, kde paršutisté byli trénováni, a jejím cílem bylo jen zmenšit rozměry a zlepšit ovladatelnost granátu. Lepicí páska snad měla umožnit pevnější uchopení. Řešení, že by pod ní byl jednoduše ukryt jed, popř. spóry, by ohrožovalo samotné parašutisty. Praktičtější by rozhodně byl obal s dvěma kovovými stěnami (i tak by ale zůstávala otevřená otázka vysokých, byť krátkodobých teplot při výbuchu). Samotná teorie otravy botulinem pochází vlastně od jediného zdroje – Sira Paula Fildese. Ten se měl chlubívat: ‘Heydrichova vražda byla prvním zářezem na mé pistoli’. Ve středisku biologických zbraní se otázkou impregnace střel do palných zbraní bakteriemi začali zabývat teprve až v březnu 1942, kdy parašutisté už byli v Protektorátě. Autoři článku v časopise Neurology také připomínají pasáž nekrologu z r. 1972: ‘Fildes byl znám svým vychloubáním a přeháněním. Těšil se rozruchem, který tak vytvářel.’ A k tomu jeden z jeho spolupracovníků ve středisku biologických zbraní k tomu už v r. 1992 napsal: ‘Paul Fildes měl nepochybně svérázný smysl pro humor, ale proč by si měl vymýšlet nějakou svou úlohu v atentátu na Heydricha, jasné není.’ Ale nakonec mohlo jít o podpůrnou legendu, kterou pro povýšení do rytířského stavu v r. 1946 vymysleli jeho příznivci, a on je jen nechtěl uvést do rozpaků. Úhrnem podle článku neexistuje v současnosti nic, co by botulinovou legendu - i v západní Evropě dosti rozšířenou - věcně podporovalo.

Jakkoliv je botulin prudkým jedem, má své místo v medicíně. Používá se třeba u šilhání, které může napravit dočasným zablokováním toho očního svalu, který jej působí. Injektování botulinu se ale zpravidla musí časem opakovat, neb jen výjimečně přinese trvalé řešení. Podobně se používá v kosmetice pro dočasné potlačení vrásek nebo změnu křivky úst. U takových aplikací ovšem nelze používat termín botulinový jed, a tak je znám pod obchodním označením Botox. Klíčová je ovšem otázka správného naředění (smrtelná dávka pro člověka se odhaduje jen na nanogramy na 1kg živé váhy) - existuje riziko předávkování a nežádoucích vedlejších účinků.

Last, but not least: Za zmínku též stojí, že působiště německých lékařů v Praze je v článku v Neurology uváděno jako Prague Charles V University, ač od r. 1939 se jmenovala Německá Karlova univerzita (Deutsche Karls-Universität). Karlů V. sice zná historie řadu, např. král francouzský Charles V. (1338-1380), ale ani jeden z nich Univerzitu Karlovu v Praze ovšem nezaložil.

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.