Ruská strategie soupeření se Západem

24. 9. 2018

čas čtení 6 minut
Přinejmenším od roku 2005 je ruské vedení přesvědčeno, že je ve válce se Západem, píše Stephen Blank. Tato válka není primárně kinetickým bojem, ačkoliv nedávné kroky naznačují, že Moskva stále více považuje i takovou válku za myslitelnou. Spíše by měla být popsána jako nová forma politické války, která v mnohém navazuje na sovětské precedenty.


Politická válka je strategie zahrnující celý vládní aparát, kde vojenské síly hrají vitální, ale nikoliv nutně primární roli ve strategické rivalitě s Washingtonem. Jejím smyslem je především obtěžovat a pak zastrašovat Západ, získávat potřebnou vojenskou nadřazenost nad sousedy a na ruských hranicích a udržovat režim a jeho vizi Ruska jako velmoci, která se nachází v periodickém stavu obležení.

Dále jde o strategii "multidimenzionálního přinucení", jak to nazval Dmitrij Adamskij, jež má globální dosah. I když Moskva hromadí své konvenční a jaderné zbraně (navzdory ekonomickým omezením, která si dokonce vynutila snížení plánu) od Arktidy až po Levantu, provádí současně i nesmiřitelnou asymetrickou informační a kybernetickou válečnou kampaň, která se zaměřuje na klíčové sociopolitické, infrastrukturní instituce a sítě, využívá ke svým cílům energetiky, organizovaného zločinu, médií a zpravodajského podvracení a podpory cizích politiků, hnutí a stran.

Od roku 2016 se Západ začal vyrovnával s touto "falangou" sil, ale je jasné, že je třeba udělat mnohem více, neboť Rusko se v Evropě podél svých hranic těší konvenční převaze, provádí informační válku, jíž se nikdo nestaví na odpor - a v nekinetických oblastech své strategie operuje bez přerušení.

Nicméně nemůžeme prostě pustit z hlavy vojenský aspekt kvůli ruským problémům a papírové převaze NATO. (Vše zvýrazněno BL.) I když Moskva preferuje možnost nevést skutečnou válku proti Západu, pokračuje ve vojenských operacích na Ukrajině a v Sýrii, zatímco ohrožuje členy NATO od Arktidy po Středomoří a pravidelně testuje obranu s pomocí jaderných i konvenčních zbraní a otevřených hrozeb. Poslední trendy ukazují, že ruská vláda záměrně připravuje program vnitřní mobilizace a válečné psychózy proti Západu.

Takže je zásadní pochopit ruskou strategii a formulovat přiměřenou protistrategii, která neguje silné stránky protivníka a přinutí ho přijmout strategická rozhodnutí, která omezí jeho schopnost přicházet s úspěšnými výzvami vůči USA. Kromě nepřetržité kampaně informační a politické války je tu hromadění ruských jaderných zbraní, které nyní zahrnují prostředky určené proti cenným cílům i nepřátelským jednotkám. Není zaměřeno na eskalaci kvůli deeskalaci v době války, ale na mnohem širší pojetí.

Tímto pojetím je eskalační kontrola, jmenovitě schopnost kontrolovat všechny fáze a potenciály pro eskalaci během jakékoliv krize - od počátku až do konce. Aby Moskva dosáhla tohoto výsledku, bude obtěžovat i zastrašovat NATO, aby akceptovalo ruskou politiku fait accompli, jako na Krymu a v Sýrii. Tak může Moskva získat neomezenou kontrolu nad postsovětským prostorem a přesvědčit sebe, své poddané a zbytek světa, že Rusko je skutečnou velmocí, za niž se považuje.

V takovém případě s ní USA a jejich spojenci budou muset zacházet jako se sobě rovnou, v zásadě jí přiznají právo veta nad vojenskými akcemi USA a NATO a uzná její nezpochybnitelnou vlivovou sféru ve Východní Evropě, tj. nejen na území bývalého SSSR, ale i bývalé Varšavské smlouvy. Na geopolitické úrovni jde o strategii podpory a využívání jakéhokoliv myslitelného zdroje rozdělení ve světové politice, což zahrnuje závody ve zbrojení, o nichž si Rusko myslí, že již proti němu začaly, a rozšíření územních nároků od Arktidy až po Středomoří a globálního vlivu nad rámec těchto parametrů.

Tato strategie také diktuje nezbytnost nejen pouhého přátelství s Čínou, ale dokonce aliance, která přinutí Západ, aby přijal ruské sebehodnocení a nároky. Nejde o formální alianci jako NATO, ale obě mocnosti sdílejí společný rámec sebereprezentace, společnou nechuť vůči americkým hodnotám a moci a touhu přepsat pravidla a územní parametry současného mezinárodního řádu, aby více odrážela to, co považují za svůj vzestup a úpadek naší moci.

Rusko v reakci na toto změněné strategické prostředí, kapacity a chápání současné války již dávno formulovalo a provádí strategii, která představuje výzvu USA v řadě sfér a oblastí od Arktidy až po Jižní Ameriku.

Současně Rusko upevňuje mnohostrannou alianci s Čínou a hrozí ofenzívní vojenskou a jadernou strategií. Přítomnost této strategie a její vylepšování během poslední dekády vyžaduje, abychom také my uznali, že jsme terčem útoku a nějaký čas jím ještě budeme. Takže Západ musí formulovat a provádět vlastní konkurenceschopnou strategii.

Jsme konfrontováni s ruským protivníkem, který nejen že vlastní nové zbraně, ale také novou taktiku a inovativní uvažování o současném válčení. Takže se musíme také zbavit starého myšlení a přemýšlet o tématu novým způsobem. To vyžaduje víc než nové pokročilé zbraně, jak je slibuje třetí offsetová strategie.

Evropa čelí útoku, ať už si to přizná, nebo ne. A Putinovo Rusko je nesmiřitelný nepřítel, tj. takový, co dialog považuje za kapitulaci a důkaz svých domněnek ohledně nedostatečnosti morálních vazeb na Západě. Navíc válka tvoří nezbytnou součást Putinova imperiálního projektu.

A pokud jsme ve válce, je třeba strategické reakce, která využije všech nástrojů moci a moudře jich využije.

Takže politika "jako by se nic nedělo", kterou mnozí doporučují, nepředstavuje adekvátní reakci na naši neočekávanou situaci. Strategie, operace, struktura sil, taktika a v neposlední řadě operační a strategické pojetí, stejně jako zpravodajství, musí být modernizovány a adaptovány na současné požadavky. To také znamená napravit zničenou národněbezpečnostní strukturu, abychom mohli proti strategickým výzvám postavit celou kapacitu státu. To vše musí představovat dynamický proces s nepřetržitým přizpůsobováním s ohledem na dynamický charakter naší doby.

Podrobnosti v angličtině: ZDE (pdf)

0
Vytisknout
10919

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2018