Orbánismus se šíří kontinentem

18. 6. 2018

čas čtení 4 minuty
Iliberální demokracie se šíří Evropou. Ale to, čeho jsme dnes svědky, ve skutečnosti vzniklo v Číně a Rusku, píše Norbert Mappes-Niediek.


Slovinsko s pouhými dvěma miliony obyvatel je malou a nepříliš známou zemí. Takže když hlavní evropská média oznámila, že pravicový populista Janez Janša se stal "jasným vítězem" parlamentních voleb, sotva to někoho překvapilo. Ale i s tímto volebním úspěchem Janšova Slovinská demokratická strana dosud nevyrovnala podporu z roku 2011, kdy se Janša podruhé stal premiérem.

Takže co se stalo? Navzdory celkovému evropskému posunu doprava není SDS tak silná, jako kdysi. Vzepřelo se Slovinsko trendu? Odmítli voliči "iliberální demokracii" - navzdory ekonomickým problémům a břemenům uprchlické krize? Ne nutně. Ale když chybí vysvětlení pro to, co se stalo, mnoho novinářů propadlo stereotypům a nakreslilo zjednodušující obrázek, v němž stojí Východ proti Západu.

Os 80. let ukázala Čína, že demokracie a kapitalismus nemusejí být nutně dvěma stranami téže mince, jak si mnozí představovali. A když se na zlomu milénia Vladimir Putin chopil moci v Rusku, tento nový model "kapitalismu bez liberální demokracie" se uchytil i v největší zemi Eurasie. V roce 2010, když Victor Orbán vyhrál maďarské volby, dosáhl také do Evropské unie.

A přece nehovoříme o fenoménu, který je k nalezení výlučně na Východě. Dnes může maďarský premiér počítat se silnými spojenci v Itálii a Rakousku. Ve Francii, Nizozemsku, Belgii, Dánsku a Norsku různé pravicové strany mohou počítat s podporou 15 - 30 % elektorátu. Německá ultrapravicová AfD také příliš nezaostává. A nová pravicová nálada se také zmocnila mnoha starých konzervativních stran. Ultrapravice nekonsolidovala moc, ale existují známky toho, že tyto síly mohou sílit i tam, kde v minulosti škodily: Například v Itálii, Rakousku a Německu. Ale ne Francii a ne ve Slovinsku.

Nacionalistická a autoritářská nálada se šíří Evropou. Ale pravičáci na Západě se od těch na Východě liší. Ti první si rádi stěžují na země, z nichž přichází přistěhovalci, zatímco ti druzí mají pocit, že byli vždy v nevýhodě a nikdy se nedočkali plného přijetí. Krajní pravice Západu odmítá politické instituce a místo nich dává přednost jakési "facebookové demokracii". Na Východě si přejí návrat práva a pořádku, jasně demarkovaných národních států, a chtějí, aby všichni pořád nosili průkazy - návrat starých dobrých časů, ale s jinými národními symboly. Je tedy zjevné, že ideály obou stran jsou neslučitelné. Ale není toho ani třeba, protože obě strany jsou dost spokojené s návratem do vlastních nacionalistických jeskyní.

Nová pravice se živí antagonismem, rozdělením světa na Východ, Západ, Sever a Jih, bohaté a chudé, v němž jeden stát stojí proti druhému. Zatímco státy Visegrádské skupiny nyní představují největší hrozbu evropskému míru, tuto roli může převzít pravicová aliance vedená Itálií, nebo i nespokojené země usilující o snížení příspěvků do rozpočtu EU. To by přeměnilo blok v skupinu soupeřících týmů. Pak by se EU rozložila jako pravicové aliance, kde nakonec každá strana bojuje pouze za sebe. A kde se uzavírají bilaterální "dohody", jež posilují moc těch nejmocnějších.

Takže euroskeptici ztratí vliv jedině tehdy, pokud by si žádný členský stát nepředstavoval, že bude mimo blok silnější. Výzvy východním členům EU, aby byli rozumní, vzhledem k výhodám, jež většinou plynou z financování EU, jsou házením hrachu na stěnu. Protože všechny argumenty mohou být postaveny na hlavu, závěr zní, že více peněz plyne z Východu na Západ, než naopak; a navzdory působivému HDP mnoho Čechů bere nízké mzdy.

Nebo se podívejte, jak státy EU různě žádají, aby druzí projevili solidaritu v uprchlické krizi. Berlín trval na tom, aby jiní přijímali žadatele o azyl, až poté, co Řecko a Itálie byly po dekády ponechány samy sobě a už se nemohly s problémem vyrovnat. Malí členové EU jako Lucembursko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta a Slovinsko nebudou hrát tuto hru, protože mohou mnoho ztratit, pokud se EU rozpadne. Naneštěstí velcí evropští hráči ještě k rozumu nepřišli.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
11711

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2018