Sociální inženýrství 2.0 jako hrozba i příležitost pro 2018

4. 1. 2018 / Kryštof Kozák

čas čtení 4 minuty

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Kvůli odkazu komunismu se u nás pojem “sociální inženýrství” hodně zdiskreditoval, neboť zahrnoval ze strany režimu násilnou snahu předělat základní fungování společnosti, což z podstaty věci zahrnovalo i vysokou míru omezení svobody jednotlivců za účelem dosažení “světlých zítřků”. Zdravá skepse vůči autoritativním zásahům shora je jistě do velké míry namístě, nicméně neměli bychom zapomínat na to, že se s určitou mírou sociálního inženýrství stejně setkáváme na každém kroku. Například etiketa, “dobré vychování”, je ve své podstatě snahou o regulaci chování ve společnosti, a Guth-Jarkovský byl z tohoto pohledu inženýrem, stavitelem sociální konstrukce.

Zvlášť, když se podíváme do sousedních i vzdálenějších zemí, tak je vliv sociálního inženýrství, tj. formování a prosazování určitých vzorců chování, jasně patrný v nejrůznějších oblastech od vztahů v rodině přes vzdělávání až po politickou nebo právní kulturu. Sociálním inženýrem však dnes nemusí být nutně jenom stát, snaha o vytváření sociální reality může vycházet od řady různých aktérů s různými zájmy - vzniká tak sociální inženýrství nové generace, které je úzce spojeno s digitálními informačními toky.

Uvědomit si všudypřítomnost a význam sociálního inženýrství 2.0 je důležité už proto, že nám to umožní kriticky nahlížet vlastní postoje, které možná nejsou tak “přirozené”, jak se nám mohou subjektivně jevit. Ještě významnější je však uvědomění si toho, že sociálním konstruktem je i samotná etika, tj. nauka o správném chování. Roli prominentních sociálních konstruktérů totiž dnes i v etice hrají často politici, a v tom spočívá poměrně závažné nebezpečí.

V roce 2017 se jasně ukázalo, že politické osobnosti jako jsou Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Miloš Zeman, Donald Trump či Vladimir Putin mají společného to, že jsou velmi schopní sociální inženýři. Dokážou sociální realitu vystavět primárně jako souboj na osobní i mezinárodní úrovni. Státy jsou navíc v této realitě “přirozeně” vedeny autoritářskými vůdci ovládajícími hierarchickou strukturu, kde není místo pro odlišné názory a postoje. Svým chováním prosazují v podstatě vůdcovský princip, zákony a ústava je spíše otravují a zdržují. Spojuje je také důraz na uzavřenost vůči okolnímu světu a sebestřednost v prosazování svých zájmů.

Vzhledem k velké míře zastoupení v mediálním prostoru se toto utváření reality pomalu šíří, vzniká tak globální mem, který se předává dál (například i v rámci výchovy). Výše zmíněná konstrukce si však zároveň vytváří staronovou primitivní etiku, která je bohužel v tomto případě velmi problematická. Kromě toho, že je v podstatě násilná vůči všem “cizákům”, tak nepřipouští kritickou otevřenou diskusi. Nebezpečí sociálního inženýrství však spočívá v tom, že je pokud se bude dál politicky prosazovat, tak opravdu dokáže vytvořit budoucnost plnou ostnatých drátů, strachu a konfliktu.

Pro všechny, koho tento druh sociálního inženýrství znepokojuje, například už kvůli historickým paralelám, mám i dobrou zprávu - sociální inženýrství 2.0 je zároveň velkou příležitostí. Pokud si uvědomíme, nakolik je okolní sociální realita výsledkem různých inženýrských snah, objeví se spousta prostoru pro různé možnosti, stačí se inspirovat ve světě kolem nás. Vzniká ale náročný úkol vytvářet přesvědčivé a přitažlivé alternativní sociální konstrukce, které vždy budou mít svůj politický i hodnotový rozměr. Sociálnímu inženýrství 2.0 se nelze jen tak vyhnout. Pokud si však uvědomíme jeho význam, tak je pak pouze na nás, jaký svět pomáháme svými volbami vytvářet, včetně jeho etických souvislostí.

0
Vytisknout
8752

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2018