Evropa by se měla radit se svými uprchlíky
19. 10. 2015
Mnoho inkoustu a krve bylo rozlito během nynější uprchlické krize, avšak skoro vůbec se nehovoří o pokusech řešit velké uprchliocké krize v minulosti. Měli bychom si uvědomit, že množství lidí vyhnaných z domovů po druhé světové válce bylo o hodně větší než počty lidí dnes. V Evropě bylo vyhnáno ze svých domovů během války a po ní asi 60 milionů lidí. V jižní Asii přišlo v důsledku rozdělení Indie v roce 1947 o domovy asi 20 milionů lidí a v roce 1948 se stal uprchlíky asi milion Palestinců. Na Dálném východě bylo z domovů vyhnáno až 90 milionů lidí, píše Peter Gatrell, autor knihy The Making of the Modern Refugee, Vznik současného uprchlíka.
Lidé se ocítali v obrovské nejistotě a jejich osud vyžadoval odvážné a tvůrčí myšlení, které v dnešní době zoufale chybí.
Jedním z důsledků druhé světové války byl vznik dvou klíčových institucí Evropské unie (původně to byla evropská komunita uhlí a oceli) a Mezinárodní organizace pro uprchlíky, kterou r. 1951 nahradilo Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v roce 1951 také vznikla Konvence o statutu uprchlíků.
Obě tyto poválečné instituce jsou nyní zpochybňovány. V EU prokazuje nynější krize neschopnost koordinace a spolupráce, což se projevilo většinovým a nikoliv jednomyslným rozhodnutím schválit kvóty pro rozmístění omezeného počtu uprchlíků, kteří mají být přijati do členských zemí. Především Maďarsko, Slovensko a Česká republika jsou hluboce nespokojeny s možnými dopady takového rozhodnutí.
Evropská integrace
V případě Konvence o uprchlících vyvolal nárůst počtu uprchlíků argumentaci, že prý už Konvence není v novém tisíciletí relevantní. Mezitím Vysoké komisařství OSN se zdá být bezmocné a nedokáže ovlivnit politiku vlád.
Je důležité zkoumat vznik obou těchto institucí. Historie evropské integrace je částečně založena na intelektuálních argumentech v její prospěch. Otcové zakladatelé EU vytvořili kolem evropské integrace mytologii a definovali ji teleologickým způsobem, jako by se nic nemohlo postavit do cestě vytvoření evropské jednoty.
Integrace měla klíčový hospodářský prvek, jehož cílem bylo stabilizovat a posílit kapitalismus. Ale také to posílilo národní stát. Napětí mezi těmi, kteří podporovali "evropskou myšlenku" a těmi, kteří dávali přednost národnímu hospodářskému sebezájmu, dokazuje, že dnešní politické konflikty nejsou ničím novým, jsou přímou součástí politiky Evropské unie.
Samozřejmě, EU je dynamickou institucí: absorbovala nové členské země, všechny z nejrůznější mírou hospodářského rozvoje, ale také se svou vlastní doma konstruovanou historií - což vyvolává politické neshody. Typickým příkladem je nesmiřitelný postoj vůči uprchlíkům, který zastává nynější vláda v Budapešti. Hovoří neustále o historické "obraně křesťanství", kterou prý organizovalo Maďarsko. S takovouto rétorikou bude nemožné dohodnout se o odpovědnosti členských zemí EU za ochranu uprchlíků. Pro uprchlíky to bude nesmírně těžké, vzhledem k tomu, že je veřejné mínění tímto způsobem manipulováno.
Radikální myšlení
Původ Konvence OSN z r. 1951 o statutu uprchlíků a vznik Vysokého komisařství OSN pro uprchlíky poskytuje určitou podporu těm, kteří argumentují, že je načase změnit mezinárodní uprchlický režim. Ustanovení měla trvat tři roky. To byla délka mandátu Vysokého komisařství OSNB a konvence původně platila pro uprchlíky, jejichž pronásledování se vázalo na události, k nimž došlo v Evropě před lednem 1951. Především Spojené státy tehdy trvaly na tom, aby se Vysoké komisařství pro uprchlíky nepodílelo v budoucnosti na řešení žádných dalších uprchlických krizí.,
Nicméně, mandát Vysokého komisařství OSN byl v padesátých letech prodloužen, a pak znovu oficiálně prostřednictvím protokolu z roku 1967. Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky podporovaly během studené války státy, pro něž bylo politicky užitečné podporovat oběti komunistického pronásledování - včetně maďarských uprchlíků z roku 1956.
Často se ale přehlíží pokrokový postoj nevládních organizací a náboženských skupin, jako jsou Kvakeři, které zdůrazňovaly právo uprchlíků na azyl a na tatáž práva, jaká mají obyčejní občané.
S uprchlíky také sympatizovali mezinárodní právníci včetně Paula Weise, kteří měli sami přímou životní zkušenost s pronásledováním, a tak s uprchlíky sympatizovali. Není překvapivé, že vlády trvaly na svém právu určit, kteří uprchlíci mají právo na uznání, a tak tento utopický moment skončil. Nicméně, James Read, první náměstek vysokého komisaře, charakterizoval Konvenci jako "Magnu Cartu pro uprchlíky". Osm set let po vzniku původní Magny Carty stojí za to zaznamenat tento cíl.
Poválečné instituce vznikaly dlouho a byly důsledkem tvrdého vyjednávání. Obě instituce se přizpůsobily měnícím se poměrům. Stejně jako EU, ani Konvence pro uprchlíky není dokonalá. Avšak je naléhavě zapotřebí, aby byl znovu přiveden k životu vizionářský postoj v poválečném myšlení, v poválečné výstavbě Evropy a v poválečném hospodářském růstu a trvání na tom, že uprchlíci si zaslouží jak uznání, tak smysluplný a bezpečný život.
A pokud jde o státnické postoje a tvůrčí myšlení, co takhle zajistit, aby měli uprchlíci dostatečné množství příležitostí, aby k věci vyjářili svůj vlastní názor? Konec konců, ohroženy jsou především jejich životy.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse